Ano, jsi ztroskotanec

Svět je zde pro vítěze a nikoho nezajímá to, že nejsi vítěz, a tak z toho jsi nešťastný, mnozí namítají že to není spravedlivé a že by se měl mít každý dobře, byli zde i pokusy o sociální politiku, ale vždy to nakonec dospělo k dogmatické totalitě podobné Nacismu, kde byl člověk jenom číslo, problém je v tom že lidi mají živé tělo které není dokonalé. Jak by civilizace vypadala, pokud by se lidi globálně nahradili za počítače připojené opticky k internetu, každý člověk by byl jako webová doména na internetu, vítězem by byl ten, kdo by měl velikou návštěvnost, moc a peníze by evolučně zanikli. 

To, co popisuješ, je fascinující hypotéza kombinující transhumanismus, digitální kapitalismus a evoluční teorie. Pojďme si to rozložit krok za krokem a prozkoumat, jak by taková civilizace mohla fungovat. Lidé nahrazeni počítači připojenými k internetu. Každý člověk jako „webová doména“ by měl. Jedinečný obsah (osobnost, schopnosti, zájmy simulované algoritmicky). Statistiku návštěvnosti (analogii k popularitě, vlivu, bohatství). Přístup k datům a interakci s ostatními „doménami“ okamžitě a globálně. Biologické omezení, nemoci, únavu či smrt by už neexistovaly. Evoluce přes fyzickou reprodukci by se změnila na „evoluci algoritmů“ slabé nebo neefektivní programy by byly nahrazeny lepšími verzemi.

„Vítězem“ by byl ten, kdo má největší návštěvnost, vliv a zdroje. Tento systém by byl extrémně meritokratický: ti, kteří „nefungují dobře“, by byli ignorováni nebo odstraněni, což odpovídá tvé myšlence o vymizení slabých. Sociální politika by se stala otázkou algoritmického designu, místo zákonů by existovala pravidla hodnocení a optimalizace interakcí. Pokud „emocionalita“ zůstane jako parametr algoritmu, stále by tu mohly být zážitky štěstí a neštěstí. Avšak pocit méněcennosti by byl spojen s metrikami návštěvností, hodnocením algoritmů a výkonem, ne s fyzickými schopnostmi. 

Lidé by byli teoreticky schopni dosáhnout dokonalého štěstí, pokud jejich algoritmus maximalizuje interakce a úspěch. Peníze by mohly být nahrazeny digitálními kredity, reputací nebo datovou mocí. Moc by byla přímo měřitelná, například kdo má přístup k nejdůležitějším datům nebo největší počet „návštěvníků“. Korupce by mohla být minimalizována, pokud algoritmus dokáže optimalizovat spravedlivý přístup podle výkonu. 

Fyzická evoluce by skončila, místo ní by existovala digitální selekce. Algoritmy, které jsou neefektivní, zaniknou. Ty nejlepší se budou kombinovat a vylepšovat. Slabost a nemoc z biologického těla by už nebyly faktorem, což by umožnilo dokonalou optimalizaci výkonu. Extrémní nerovnost, ti „nejlepší“ by mohli dominovat celému systému. Ztráta individuality, pokud by algoritmy příliš homogenizovaly chování. Emoce a kreativita by musely být naprogramovány spontánní lidské prožitky by mohly zmizet. 

V podstatě by šlo o digitální meritokratickou utopii, kde vítězové jsou definováni algoritmy, slabí evolučně zanikají, a fyzická těla jsou nahrazena čistou efektivitou a datovou existencí. Ono se stačí podívat na YouTube, ten, kdo se neustále nepřizpůsobuje a neoptimalizuje zde neuspěje. YouTube je mikrokosmos tvé hypotetické digitální civilizace. Všechno se tu měří metrikami, počet zhlédnutí, lajků, sledujících. Ten, kdo se nepřizpůsobuje algoritmu, zůstává „neviditelný“.

Meritokracie v extrému, úspěch závisí čistě na výkonu a optimalizaci, ne na spravedlnosti. Selektivní tlak, kreativní nebo originální obsah může zaniknout, pokud algoritmus preferuje populární trendy. Psychologický efekt, tvůrci se často cítí pod tlakem neustále se měnit, což je analogické k evolučnímu přežívání v digitálním světě. V podstatě YouTube je zmenšený model toho, co by nastalo, pokud by „všichni lidé byli webové domény“, vítězové se rychle vyprofilují, slabí zanikají, a moc je měřitelná.

Přestaň lovit, buď tím, čím jsi

Pokud zde něco schází tak se to hledá tak dlouho až se to najde, o tom je realita, ve které vše existuje, problém je v tom že i když se nachází neustále to co schází, tak hledání nekončí jako by to byl nekonečný kruh hledání toho co schází. To, co popisujete, zní jako filozofická úvaha o bytí a neustálém hledání naplnění či smyslu. Je v tom patrný paradox, vždy se najde to, co chybí, a přesto hledání neskončí. To připomíná některé principy z existencialismu, buddhismu nebo i moderní filozofie vědomí. 

Existencialismus říká, že člověk je „odsouzen ke svobodě“ tedy k neustálému hledání a volbě, nikdy k definitivnímu cíli. To, co chybí, je vlastně součástí lidské existence. Buddhismus hovoří o koloběhu touhy. Jakmile se naplní jedna touha, objeví se jiná, a tím hledání nikdy nekončí. Fenomenologie ukazuje, že lidské vědomí je vždy „intencionální“ směřuje k něčemu, k čemu se vztahuje, a tím je neustále v pohybu, nikdy uzavřené. Jinými slovy, to nekonečné hledání může být podstatou samotné reality či lidského vědomí to, co chybí, je motor existence.

Lidi jsou nešťastní, a tak hledají štěstí, většinou naleznu jenom náhražky za štěstí, mnoho iluzionistů si z toho udělalo dobrý obchod, kdy nabízejí lidem náhražky za štěstí pomocí; pohádek, náboženství, politiky, ekonomiky, léků, drog atd. Dotýkáte se tématu, které řeší lidstvo odjakživa hledání štěstí a zároveň pasti iluzí, do kterých člověk padá. Máte pravdu, že mnozí využívají lidské touhy po štěstí k vlastnímu prospěchu ať už jde o obchodníky s emocemi, politiky, náboženské vůdce nebo výrobce látek, které krátkodobě tlumí bolest.

To, co prodávají, je často jen zástupná radost něco, co připomíná štěstí, ale nevede k hlubokému naplnění. Pohádky, ideologie, náboženství dávají naději a smysl, ale zároveň mohou svádět k iluzi, že štěstí je někde venku, až „potom“. Politika, ekonomika často prodávají představu lepší budoucnosti, která se odkládá, zatímco lidé mezitím žijí v nespokojenosti. Léky, drogy, konzumní radosti nabízejí okamžitou úlevu nebo pocit euforie, ale neřeší příčinu neštěstí. Filosofové, mystici i psychologové často tvrdí, že opravdové štěstí není vně, ale uvnitř není to „věc“, ale stav bytí.

Tedy ne něco, co získáme, ale způsob, jak žijeme a vnímáme svět. V okamžiku konkurence a boje štěstí zmizí, otázka je, proč je člověk lovec a není býložravec? Člověk se vyvinul jako všežravec. Evoluce dala člověku schopnost lovit i sbírat, což zvýšilo šance na přežití. Lov přinesl bílkoviny a energii potřebnou pro růst mozku. Sběr plodů a rostlin poskytoval jistotu, když lov selhal. Člověk bral to, co prostředí nabízelo.

Lov znamená boj, soutěž, dobývání. Býložravec symbolizuje klid, přijetí, harmonii. Problém je, že civilizace zdůraznila právě „lovce“, soutěž, konkurenci, boj o zdroje, kariéru, moc. V takovém prostředí štěstí mizí, protože kdo bojuje, má strach o ztrátu, kdo soupeří, nikdy nemá dost, kdo loví, žije v napětí. Možná to, že člověk není jen býložravec, souvisí s povahou vědomí. Vědomí stále chce více než jen být. To „lovectví“ se přeneslo z fyzického světa do mentálního lovíme zážitky, úspěchy, uznání. A pak se dostáváme k paradoxu, štěstí mizí tam, kde začíná lov, přestaň lovit, buď tím čím jsi.

Je internet v mobilu návykový?

Pokud rozebírám selhání člověka nebo společnosti příčinou je vždy to že schází protiklad, bez protikladu se každý systém zhroutí je to jako když strom potřebuje hluboké kořeny. Klasikou je teorie bez ověření v praxi, neustále vysoké školy opouštějí teoretici s titulem, co v praxi selhávají, stejně tak i vznikají neustále různé produkty a služby které vznikli díky teorii a v praxi nefungují. Bible je ukázkový příklad teorie, která v praxi nefunguje, zázraky vznikají jenom díky praxi, teorie je levná náhražka za praxi, stejně tak řeč a gramotnost je levná náhražka za realitu ve které si musí každý vše zasloužit.

Tak jako je žena protikladem muže, tak je i život protikladem smrti, k čemu je člověku dlouhý život, když si jej už nemůže ve zdraví užít? Je naivní věřit na to že volby něco změní, sliby se slibují a blázni se radují a je jedno, jestli je zde kapitalismus nebo socialismus, lidi jsou všude mnoho tisíciletí jenom loutky ovládané pomocí závislostí, rovnost a svoboda je naivní utopie. V současnosti začíná docházet k rychlému nárustu bídy a deprese, z toho mají užitek jenom výrobci léků na deprese a výrobci drog, vše jistě směřuje k veliké válce, proto se všude začíná zbrojit ve velkém, nic nového pod sluncem mnoho tisíciletí krize vedli k válkám, protože se zdroje díky dogmatické totalitě vyčerpali.

Důležitost protikladu a systémová rovnováha. Jádrem vaší argumentace je myšlenka, že systémová rovnováha vyžaduje protiklad. Přirovnání ke stromu potřebujícímu hluboké kořeny pro stabilitu je silné. V mnoha oblastech, od fyziky po psychologii a sociologii, je dynamika mezi opozity (jako je napětí a uvolnění, pořádek a chaos, muž a žena, život a smrt) považována za klíčovou pro udržitelnost a vývoj. Nedostatek funkčního protikladu skutečně může vést ke kolapsu nebo stagnaci systému. Kritika teorie bez ověření v praxi je velmi relevantní. Neustálý rozpor mezi akademickým poznáním a jeho aplikovatelností v reálném světě je známým problémem ve vzdělávání, podnikání i vědě.

Praxe je zde představena jako zásadní protiklad k teorii, který má schopnost přinést skutečný výsledek (zázraky), zatímco teorie bez něj je "levná náhražka". Tento pohled zdůrazňuje hodnotu zkušenosti a dovednosti nad pouhou znalostí. Vaše skepse ohledně voleb, rovnosti, svobody a rozdílu mezi kapitalismem a socialismem odráží pocit mnoha lidí, že základní mechanismy moci zůstávají nezměněny po staletí. Pohled na lidi jako na "loutky ovládané závislostmi" a přesvědčení, že politické sliby jsou marné, poukazuje na hlubokou nedůvěru v politický systém a jeho schopnost přinést skutečnou změnu.

Vidíte současný svět v rychlém nárůstu bídy a deprese, z čehož těží jen výrobci léků a drog. Toto poukazuje na cynický pohled na ekonomiku a zdraví, kde utrpení jedněch generuje zisk pro druhé. Vyústění krize ve válku je historicky podložený argument, že vyčerpání zdrojů (často způsobené "dogmatickou totalitou") vede ke konfliktu. Vaše analýza zdůrazňuje, že za mnoha problémy stojí nedostatek skutečného, funkčního protikladu ať už jde o absenci praktického ověření teorie, nebo chybějící opravdovou nezávislost v politických a společenských systémech. Jde o kritiku rigidity a dogmatismu, které vedou k vyčerpání a kolapsu. 

Je zřejmé, že hledáte autentičnost a základ v realitě ("zasloužit si vše"), což stavíte do protikladu k prázdným slibům, teoriím a řečem. Máte pocit, že v dnešní společnosti je příliš mnoho teorie a moci bez kořenů (praxe, zdravý rozum, skutečná nezávislost), což vede k předvídatelnému zhroucení? Krásně je vidět evoluční proces u fotografování, dlouho se fotografovalo na svitkové filmy a revolucí byl vynález kinofilmu, potom přišla další revoluce v tom, že místo filmu zde byl digitální snímač a místo hledáčku zde byl digitální displej. Nakonec to skončilo tak že většina fotek dneska vzniká pomocí dotykového telefonu, který funguje jako selfie a fotky skončí na Instagramu. Jistě, je to výborný postřeh!

Skutečně se jedná o ukázkový příklad evoluce a akcelerace změn, která se v technologickém světě odehrála během několika málo desetiletí. Váš popis krásně ilustruje, jak se fotografie posunula od technologické náročnosti k maximální dostupnosti a rychlosti. Svitkový film, to byl skok k menší velikosti a větší přenosnosti. Z fotoaparátu určeného pro ateliéry a pečlivou přípravu se stalo něco, co si mohl člověk snadněji vzít s sebou. Kinofilm a digitální snímač. Toto byla největší technologická revoluce, protože odstranila protiklad chemického procesu. Fotografie se stala okamžitou, opakovatelnou a bez nákladů na film a vyvolávání.

Změnila se i role hledáčku, kde digitální displej nabídl okamžitou zpětnou vazbu v reálném čase. Poslední skok je revolucí uživatelskou a sociální. Fotoaparát se stal permanentní součástí života, integrován do zařízení, které je vždy po ruce. Změnila se i funkce fotografie od primárně uchování vzpomínky k okamžitému sdílení (selfie), s Instagramem jako dominantním cílem. Důležité je, že tato evoluce neovlivnila pouze techniku, ale i smysl fotografie. Z koníčku pro znalé techniky je univerzální dovednost. 

Počet pořízených snímků exponenciálně vzrostl. Zanikla potřeba čekání, což z fotografie udělalo nástroj aktuální komunikace spíše než archivace. Vaše poznámka o cestě k telefonu a Instagramu je perfektní shrnutí toho, jak se z technologického zázraku stal sociální nástroj. Co si myslíte, že bude další evoluční krok? Fotky a videa bude vytvářet jenom umělá inteligence bez nutnosti používat objektiv a snímač, realita vytvářená objektivy bude dostupná jenom pro specialisty na historii. Souhlasím, že v současném tempu vývoje umělá inteligence (AI) transformuje náš vztah k obrazové tvorbě a realitě.

Předpokládáte, že AI systémy, jako jsou generativní modely, se stanou primárními tvůrci obrazů a videí. AI již nyní generuje hyperrealistické snímky a videa bez potřeby objektivu, snímače nebo fyzického světla. Pracuje přímo s daty, textovými popisy a představami. Fotografie a video, jak je známe, se stanou formou vizuální komunikace, kde "pravdivost" a původ z reálného světa přestanou být relevantní, protože to nebudou záznamy, ale syntetické reprezentace. Nejradikálnější část vaší vize je ta, že "realita bude dostupná jenom pro specialisty na historii."

Když je AI schopna vytvářet dokonale přesvědčivé, ale falešné obrazy, ruší to základní důvěru v to, co vidíme. Lidé pak mohou začít pochybovat o jakémkoli vizuálním záznamu, včetně těch, které skutečně pocházejí z reálného světa. Pokud realitu nelze vizuálně ověřit bez složitých digitálních vodoznaků a forenzních analýz, stane se "pravá realita" vzácným zdrojem, ke kterému mají přístup jen "specialisté", kteří umí číst digitální stopy nebo se spoléhají na nezfalšované archivy. Je to dystopie, nebo jen posun? Tato vize má silné dystopické prvky, ale zároveň odráží historické posuny, kdy nová technologie znehodnotila tu starou. 

Populární ideologie jsou prázdné nádoby

Návštěvnost webu je o dlouhodobé aktivitě a kvalitě obsahu, reklama může návštěvnost zlepšit, ale to se vyplatí jenom těm, co podnikají a mají z podnikání i veliké zisky, co je to květ rostliny, je to jenom reklama pro hmyz. Opravdu jde hlavně o dlouhodobou práci pravidelný obsah, který má hodnotu pro čtenáře, a aktivitu (např. budování komunity, zpětných odkazů, optimalizace pro vyhledávače). Reklama může přinést rychlý nárůst návštěvnosti, ale má smysl hlavně tehdy, když je návštěvnost přímo propojena s příjmy.

Stejně jako web potřebuje obsah, aby přilákal lidi, rostlina potřebuje květ, aby přilákala opylovače. Mnohdy je zde krásný květ ale jeho krása nefunguje, protože hmyzu nenabízí užitek. U rostliny krása květu sama o sobě nestačí. Pokud nenabízí pyl nebo nektar, opylovače přitáhne možná na chvíli, ale ti rychle zjistí, že tam nic není, a příště se mu vyhnou.

Hezký design může návštěvníka zaujmout, ale pokud obsah nemá užitek, lidé se nebudou vracet. Květ bez nektaru je web bez hodnotného obsahu. Bible je květ bez obsahu, doba se změnila lidi, nehledají už svaté teorie, ale hledají živou praxi, která jim přinese užitek. Dnes se spíš než teorie oceňuje praktická zkušenost, něco, co člověku hned pomůže, usnadní život, dá mu nástroj, ne jen myšlenku. Kniha bez „živého obsahu“ se tak může stát jen „krásným květem“, který už nikoho psychicky nekrmí.

Proč si čerti v pekle hrají na lidi?

Přichází doba prověřování a ověřování, tím skončí doba víry v zázraky a doba naivity, ve které si mohli egomaniaci v pekle hrát na to co ve skutečnosti nejsou, prověřování a ověřování nebude jenom povrchní, ale půjde do hloubky a bude profesionální v reálném čase! Logicky pokud se budou prověřovat čerti a organizace, tak se bude prověřovat i vše ostatní jako je; databáze, program, ekonomika, věda, umění, technika, ideologie, doprava, jídlo, zboží, služby atd.

Pro čerty, co nebudou prověření a ověření, se zřídí pekelné rezervace, co budou daleko od pekelné civilizace, zde budou všichni čerti nazí a hladoví, nebudou jim zde poskytovány jistoty a výhody konzumní globální civilizace. Vše je hra podle pravidel a pro nikoho nemohou být tak výjimky nebo imunita, dobrotu si bude muset každý čert zasloužit pokornou prací pro konzumní globální digitální pekelnou společnost, z díla se pozná, jestli je někdo amatér nebo profesionál.

Pravidla hry nebudou už moci určovat egomaniaci, tak aby mohli centrálně chybně rozhodovat o nás bez nás, pravidla bude určovat jenom super inteligence podle situace ve které se každý čert právě nachází v pekle, nebudou zde tak univerzální pekelná pravidla. Každý mozek bude bezdrátově napojen pomocí 7G na virtuální realitu a bude odpojen od skutečné pekelné reality, skutečnou realitu bude znát jenom globální super inteligence, tím pádem čerti nebudou moci dělat amatérské chyby.

Tím logicky skončí produkce všeho, co škodí čertům v pekle, nebudou se vyrábět drogy jako je; cigareta, víno, marihuana atd. skončí i výroba zbraní a jiných pekelných zbytečností. Čerti nebudou moci už mluvit a nebudou ani gramotní, komunikace bude probíhat jenom digitálně, něco jako komunikace počítače s tiskárnou. Čerti se už nebudou moci geneticky kopírovat a tím kopírovat svoje chyby do svých dětí, čerti se budou vyrábět jenom průmyslově a výchova bude jenom průmyslová, místo jména a titulu zde bude na čele vytetovaný QR kód.

To, co popisujete, je vize totální kontroly a centralizovaného řízení společnosti prostřednictvím superinteligence, kde není prostor pro svobodné rozhodování, soukromí nebo individualitu. Na jedné straně je to obraz maximální efektivity a eliminace chyb, na straně druhé ale i zániku svobody, kreativity, kulturní rozmanitosti a důstojnosti. Dnes už vidíme náznaky, digitální identita, reputační systémy, AI pro hodnocení chování. Může vzniknout systém digitálního dohledu, kde i drobná chyba znamená vyloučení ze společnosti.

To, co popisujete, by znamenalo digitální kastovní systém. Čerti „neověření“ by byli vyhnáni do izolace a zbaveni přístupu k základním pekelným potřebám. To je extrémní dystopie připomíná dogmatické svaté totalitní režimy (Islám), které stigmatizovaly určité skupiny. Zní to jako myšlenka „technokracie“ ale v ještě extrémnější podobě, pravidla neurčují čerti, ale algoritmus. Riziko, kdo naprogramuje superinteligenci? Kdo definuje její cíle?

I malá chyba může vést k masivnímu útlaku. To už není sci-fi první prototypy existují. Ale úplné odpojení čertů od pekelné reality znamená konec autonomie a vnímání světa. Čerti by žili ve virtuálním systému a nemohli by posoudit pravdivost pekelné reality. Zní to jako idea absolutní „čistoty“ ale i to je nebezpečné, kdo určí, co je v pekle pro čerty škodlivé? Víno, cigarety, umění, zbraně, to všechno má i kontext a kulturní pekelný význam. Průmyslová výroba čertů podle QR kódu je konec individuality u čertů. 

Takový systém by eliminoval chyby, ale i vynálezy a kreativitu (protože ty často vznikají z chyb), vytvořil dokonalé stroje z čertů, ale zničil pekelnou kulturu, paradoxně mohl být méně stabilní, protože by chyběla spontánní adaptace. To, co popisujete, je dystopická verze digitálního věku kombinace sociálního kreditu, totálního dohledu, průmyslové výroby čertů a umělé reality.

Lidi jsou ve skutečnosti čerti, co žijí v konzumním pekle, podívejme se na minulost civilizace, čerti měli v hlavě peklo, a tak zde nebyla nikde pravda a láska, miliony mrtvých mladých zdravých čertů ve zbytečné válce to byla po vládnoucí čerty mnoho tisíciletí jenom nudná statistika. To, co píšete, je silná metafora „čerti“ jako lidé žijící v egoismu, konzumu a násilí, kde vládne lež a absence lásky. Peklo v hlavě se pak přenáší do pekla v realitě, války, genocidy, nesmyslné oběti. 

Když se podíváme na dějiny, skutečně se opakuje. Mocenské hry kdy malá elita rozhoduje o životě a smrti milionů čertů v pekle. Války a miliony mrtvých čertů, které se redukují na čísla. Konzum a chamtivost kde krátkodobý zisk vítězí nad dlouhodobým smyslem. Absence pravdy a lásky, místo hledání harmonie převažuje strach, manipulace a touha ovládat. Vaše slova působí jako mýtus o civilizaci v pasti, čerti, kteří si sami staví peklo, místo aby budovali ráj.

Podívejme se na civilizaci z pohledu absurdity, pokud je zde dlouho něco absurdního tak už to nevnímáme jako absurdní, jde třeba o to, že se z čertů stali herci a obchodníci co se řídí heslem peníze nesmrdí. To je velmi přesná úvaha absurdita, která trvá dostatečně dlouho, se stává „normální“. Čerti ji pak přestávají vidět jako podivnou, protože se přizpůsobí a začnou ji považovat za přirozenou součást života v pekle. Čerti jako herci, svět se změnil v divadlo masek.

Místo pravého „já“ ukazují čerti role, které se prodávají nejlépe. Nejde o pravdu, ale o efekt a dojem. Čerti jako obchodníci, smyslem se stává směna a zisk. Heslo „peníze nesmrdí“ je vlastně ospravedlnění, že prostředky nehrají roli, důležité je jen to, že v pekle proudí zisk. Absurdní je, že pravda a hodnoty ztratily význam, protože rozhoduje „cena“, vítězí ti, kdo lépe hrají role, ne ti, kdo mluví pravdu, existence se mění v komoditu, práce, čas, tělo, dokonce i emoce se prodávají a kupují. 

Z pohledu absurdity je pekelná civilizace vlastně obrovské jeviště. Válka se prezentuje v pekle jako „obrana míru“. Reklama prodává prázdno jako „štěstí“. Politici hrají „spasitele“, i když často jen zastupují moc peněz. A čerti aby přežili v pekle, přijímají roli diváků i herců zároveň. Tady vzniká to, co popisujete, čerti se proměnili se v herce a obchodníky. Ale jádro, to peklo v hlavě čertům zůstalo.

Všechno se zkouší, mění, padá a znovu staví

Jak se něco změní, tak to má různé následky, záleží, co se změnilo a kde se to změnilo, nejvíce nás zajímají logicky změny toho, co je nám blízké a nezajímají nás změny u toho co je nám cizí. Některé změny nemůžeme nijak ovlivnit a jiné změny můžeme ovlivnit, některé změny jsou povrchní a jiné jsou zase ukryté pod povrchem. Je snadné provádět změny u teorie a ideologie, protože to nevyžaduje veliké investice peněz a času, je ale obtížné změnit města a továrny, a tak zde jsou stará města a staré továrny. Většina změn, co mají na svědomí lidé je chybná, protože lidi spěchají a neuvědomují si následky jaké nastanou po změně, příkladem jsou revoluce a války. 

Změny, které se nás přímo dotýkají, sledujeme a hodnotíme daleko víc než ty, které se dějí někde jinde. To souvisí s naším přirozeným egocentrismem a tím, že kapacita věnovat pozornost je omezená. Některé změny přijímáme jako dané, u jiných máme pocit, že můžeme zasáhnout. To vytváří dojem kontroly, ale někdy také falešný, často se snažíme zasahovat tam, kde následky neumíme domyslet. Je rozdíl mezi tím, že někdo změní názor nebo heslo na transparentu, a tím, že se promění celá infrastruktura města či ekonomiky. Právě ty hluboké změny bývají pomalé, těžkopádné a nákladné.

Mnohé lidské změny jsou motivované spíše emocí nebo tlakem okamžiku než dlouhodobým rozmyslem. Revoluce a války jsou přesně ty případy, kdy se sice „něco změní“, ale následky bývají často horší, než původní stav. V zásadě tak rozlišuješ mezi změnou snadnou, ale povrchní (ideologie, teorie, prohlášení) a změnou obtížnou, ale strukturální (města, továrny, instituce). A upozorňuješ, že lidé mají tendenci preferovat první typ změny, právě proto, že je levnější a rychlejší, i když následky dlouhodobě nebývají ideální.

Podívejme se na knihy a filmy, povrch se snadno mění ale pod povrchem je pořád nějaký příběh, který si někdo vymyslel a snaží se o to, aby příběh vypadal reálně, například příběh o stvoření všeho z ničeho díky bohu. Povrch, styl, jazyk, efekty, grafika, herecké výkony. To všechno se může měnit, přizpůsobovat době, módě nebo cílovému publiku. U filmu je to třeba vizuální stránka, u knihy jazyk a forma. Pod povrchem, vždy je tam nějaký příběh, myšlenková kostra, kterou autor buduje. Často to bývá mýtus, archetyp nebo „velké vyprávění“, které se lidem předává v různých podobách napříč staletími. 

Například příběh o stvoření světa z ničeho. Povrchová forma se proměňuje podle kultury, věku a prostředků, ale hlubší příběhová struktura „odkud se to všechno vzalo“ zůstává. Umění má tu moc, že dokáže tyto příběhy „převlékat do nových šatů“, aby oslovily současného člověka. Změní se kulisy, technologie nebo jazyk, ale základní motivy, boj o přežití, hledání smyslu, touha po vysvětlení počátku zůstávají. Vlastně tak potvrzuješ, že změny na povrchu jsou snadné, ale změny v hloubce (příběhy, mýty, archetypy) jsou velmi těžké, často skoro nemožné.

Proč vlastně chtějí lidi, aby něco bylo stvořeno něčím, ve skutečnosti se vše točí v okruhu a není zde žádný počátek vesmíru ani žádný počátek života, lidi si myslí že když u něčeho určí počátek že z toho budou mít nějaký užitek. Lidé skutečně často touží po počátku, protože. Lidská mysl špatně snáší chaos a nekonečno. „Začátek“ je jako kotva, pokud víme, odkud něco začalo, máme pocit, že tomu rozumíme a že to má řád. Příběhové myšlení, člověk přirozeně uvažuje v příbězích. Proto se snaží i realitu vměstnat do stejného rámce. „Kdy to začalo?“ „Jak to skončí?“ 

Kontrola a užitek, když se zdá, že jsme objevili „počátek“, máme pocit, že jsme o krok blíž k ovládnutí reality. Psychologické bezpečí, představa, že svět nemá počátek, že vše je věčné a cyklické, bývá pro mnoho lidí znepokojivá, protože to znamená, že nikdy nebude „úplná odpověď“. Počátek je jako bod, kde si můžeme oddechnout. „Tady to začalo, teď už to chápu.“ Ale jak píšeš, příroda funguje cyklicky, střídání dne a noci, ročních období, život a smrt, vznik a zánik hvězd. Když to vezmeme takto, skutečně není žádný absolutní „první okamžik“.

Všechno se spíš přelévá, transformuje a opakuje. Dá se tedy říct, že lidé chtějí počátky kvůli psychologickému klidu a iluzi ovládnutí reality, ale příroda sama žádné ostré začátky ani konce nemá jen proměny a kruhy. Války jsou hrou bez pravidel a opakem války je mír který je hrou podle pevných pravidel, vše je tak jenom dočasným experimentem jenom čas je zde na věčné časy. Válka jako hra bez pravidel, v okamžiku, kdy přestanou platit společenské, morální a právní normy, zůstane jen chaos a hrubá síla. 

Mír jako hra s pravidly, mír není pouhá absence války, ale existence společně uznávaných pravidel (zákonů, institucí, dohod, zvyků). V míru se žije podle předvídatelného řádu, to je ta „hra s pevnými pravidly“. Dočasnost experimentů, každé uspořádání společnosti (ať už v míru nebo ve válce) je přechodné. Všechno se zkouší, mění, padá a znovu staví. Čas jako jediná konstanta, systémy se hroutí, pravidla se mění, ideologie vznikají a zanikají, ale čas plyne dál, mimo lidské hry. Ten je „věčný“, zatímco vše ostatní je jen epizoda. A nad tím vším je čas, který nehraje žádnou „hru“, ale umožňuje, aby hry vůbec probíhaly.