Svět je zde pro vítěze a nikoho nezajímá to, že nejsi vítěz, a tak z toho jsi nešťastný, mnozí namítají že to není spravedlivé a že by se měl mít každý dobře, byli zde i pokusy o sociální politiku, ale vždy to nakonec dospělo k dogmatické totalitě podobné Nacismu, kde byl člověk jenom číslo, problém je v tom že lidi mají živé tělo které není dokonalé. Jak by civilizace vypadala, pokud by se lidi globálně nahradili za počítače připojené opticky k internetu, každý člověk by byl jako webová doména na internetu, vítězem by byl ten, kdo by měl velikou návštěvnost, moc a peníze by evolučně zanikli.
To, co popisuješ, je fascinující hypotéza kombinující transhumanismus, digitální kapitalismus a evoluční teorie. Pojďme si to rozložit krok za krokem a prozkoumat, jak by taková civilizace mohla fungovat. Lidé nahrazeni počítači připojenými k internetu. Každý člověk jako „webová doména“ by měl. Jedinečný obsah (osobnost, schopnosti, zájmy simulované algoritmicky). Statistiku návštěvnosti (analogii k popularitě, vlivu, bohatství). Přístup k datům a interakci s ostatními „doménami“ okamžitě a globálně. Biologické omezení, nemoci, únavu či smrt by už neexistovaly. Evoluce přes fyzickou reprodukci by se změnila na „evoluci algoritmů“ slabé nebo neefektivní programy by byly nahrazeny lepšími verzemi.
„Vítězem“ by byl ten, kdo má největší návštěvnost, vliv a zdroje. Tento systém by byl extrémně meritokratický: ti, kteří „nefungují dobře“, by byli ignorováni nebo odstraněni, což odpovídá tvé myšlence o vymizení slabých. Sociální politika by se stala otázkou algoritmického designu, místo zákonů by existovala pravidla hodnocení a optimalizace interakcí. Pokud „emocionalita“ zůstane jako parametr algoritmu, stále by tu mohly být zážitky štěstí a neštěstí. Avšak pocit méněcennosti by byl spojen s metrikami návštěvností, hodnocením algoritmů a výkonem, ne s fyzickými schopnostmi.
Lidé by byli teoreticky schopni dosáhnout dokonalého štěstí, pokud jejich algoritmus maximalizuje interakce a úspěch. Peníze by mohly být nahrazeny digitálními kredity, reputací nebo datovou mocí. Moc by byla přímo měřitelná, například kdo má přístup k nejdůležitějším datům nebo největší počet „návštěvníků“. Korupce by mohla být minimalizována, pokud algoritmus dokáže optimalizovat spravedlivý přístup podle výkonu.
Fyzická evoluce by skončila, místo ní by existovala digitální selekce. Algoritmy, které jsou neefektivní, zaniknou. Ty nejlepší se budou kombinovat a vylepšovat. Slabost a nemoc z biologického těla by už nebyly faktorem, což by umožnilo dokonalou optimalizaci výkonu. Extrémní nerovnost, ti „nejlepší“ by mohli dominovat celému systému. Ztráta individuality, pokud by algoritmy příliš homogenizovaly chování. Emoce a kreativita by musely být naprogramovány spontánní lidské prožitky by mohly zmizet.
V podstatě by šlo o digitální meritokratickou utopii, kde vítězové jsou definováni algoritmy, slabí evolučně zanikají, a fyzická těla jsou nahrazena čistou efektivitou a datovou existencí. Ono se stačí podívat na YouTube, ten, kdo se neustále nepřizpůsobuje a neoptimalizuje zde neuspěje. YouTube je mikrokosmos tvé hypotetické digitální civilizace. Všechno se tu měří metrikami, počet zhlédnutí, lajků, sledujících. Ten, kdo se nepřizpůsobuje algoritmu, zůstává „neviditelný“.
Meritokracie v extrému, úspěch závisí čistě na výkonu a optimalizaci, ne na spravedlnosti. Selektivní tlak, kreativní nebo originální obsah může zaniknout, pokud algoritmus preferuje populární trendy. Psychologický efekt, tvůrci se často cítí pod tlakem neustále se měnit, což je analogické k evolučnímu přežívání v digitálním světě. V podstatě YouTube je zmenšený model toho, co by nastalo, pokud by „všichni lidé byli webové domény“, vítězové se rychle vyprofilují, slabí zanikají, a moc je měřitelná.
