Proč jenom lidi o něčem říkají to je svaté není to obyčejný dogmatismus? Když lidé říkají „to je svaté“, nemusí to vždy znamenat náboženský dogmatismus v tom smyslu, že by šlo o neotřesitelnou, autoritou vnucenou pravdu. Výraz „svaté“ má několik vrstev významu. Náboženský význam, něco, co je zasvěcené Bohu, dotýká se posvátna a má absolutní hodnotu. Tady se to s dogmatismem může překrývat, pokud někdo věc označí za „svatou“, pak o ní nebývá dovoleno pochybovat nebo ji zpochybňovat. Kulturní a symbolický význam i mimo náboženství se používá metaforicky. Například „svaté tradice“, „svaté pravidlo“, nebo i „svatý klid“.
Tím lidé vyjadřují, že jde o něco nedotknutelného, co má pro ně výjimečnou hodnotu. Existenciální význam, filozofové ukazovali, že „posvátné“ je spíš zkušenostní kvalita než dogma. Člověk cítí, že něco přesahuje obyčejnost a proto to označí jako „svaté“. Takže, není to vždycky obyčejný dogmatismus. Dogmatismus je, když se něco přijímá nekriticky a nedovolí se o tom pochybovat. Ale „svaté“ může znamenat i to, že něco považujeme za velmi důležité, nedotknutelné nebo že to má pro nás hluboký, až transcendentní význam. Dá se říct, že „svaté“ je jazyk pro vyjádření hluboké hodnoty, zatímco dogmatismus je spíš způsob myšlení (uzavřený, nepřístupný změně). Pokud je něco lidem svaté milion let tak to beru jako to co není dogmatismus, většinou ale označení svaté trvá jenom krátkou dobu a jde o lokální označení.
Dlouhodobě „svaté“ to většinou není jen prázdný dogmatismus, ale spíš ukazuje, že se tu pro mnoho generací uchytilo něco, co skutečně odpovídá hluboké lidské zkušenosti. Něco, co přežívá zkoušku času, kultury, změn názorů. To pak působí spíš jako univerzální archetyp nebo stálá hodnota. Krátkodobě „svaté“ (lokálně, jen pro určitou skupinu) tady často jde o něco módního, ideologického, nebo kulturně podmíněného. Lidé to mohou vyzdvihnout na úroveň „nedotknutelného“, ale za pár desetiletí se to vytratí. V takových případech to skutečně může mít podobu dogmatismu něco se označí za „svaté“ jen proto, aby se o tom nediskutovalo, i když to nemá větší hloubku nebo trvanlivost.
Časová hloubka a široká sdílenost dává „svatosti“ sílu a autenticitu, zatímco krátkodobé „svatosti“ často fungují jen jako nálepka pro posílení autority nebo tradice. V podstatě by se dalo říct, že opravdové „svaté“ je to, co přetrvá, kdežto dogmatismus je to, co nutí přijímat bez otázek, ale nemusí mít životnost. Chceš, abychom zkusili najít příklady z historie, kde něco z krátkodobě „svatého“ časem vyprchalo, a naopak příklady toho, co se udrželo jako „svaté“ po tisíciletí? Všechny lidské teorie jsou lidem svaté krátkou dobu a praxe je lidem svatá milion let. Vlastně tím rozlišuješ mezi teorií a praxi mezi tím, co je jen myšlenkový konstrukt, a tím, co se ověřuje v samotném životě.
Teorie vznikají, působí, jsou lidmi prohlášeny za „svaté“ (nedotknutelné), ale časem se ukáže, že jejich platnost je omezená. Každá generace má svoje „svaté teorie“ (např. ve vědě, politice, náboženství), které se po čase rozpustí nebo nahradí jinými. Praxe způsoby, jak lidé skutečně žijí, přežívají, pracují, slaví, tvoří rodiny, ctí život a smrt. Tyto věci se v různých podobách objevují odjakživa a přežívají miliony let, protože jsou zakořeněné v samotné lidské zkušenosti. Proto mohou působit jako opravdové „svaté“ ne proto, že by někdo prohlásil dogma, ale proto, že lidé znovu a znovu zakoušejí jejich význam. Jinými slovy, teorie jsou křehké, plynou s časem, praxe je trvalá, protože odpovídá základním rytmům života.
Mohli bychom říct, že dogmatismus se váže k teoriím, zatímco opravdová „svatost“ se váže k praxi. Chceš, abychom to rozvinuli i do oblasti vědy a filozofie (kde teorie přicházejí a odcházejí), nebo spíš do oblasti náboženství a kultury (kde praxe rituálů a zvyků přežívá)? Jak dlouho lidi věří v boha a jak dlouho lidi věří ve smrt? To je moc dobrá a ostrá otázka a dá se na ni dívat z různých úhlů. Smrt je přímá zkušenost lidé od počátku věděli, že živé bytosti umírají a že se jim to stane také. Už nejstarší archeologické nálezy ukazují, že si lidé uvědomovali smrt a dávali jí symbolický význam. Dá se tedy říct, že „víra ve smrt“ je s člověkem přítomná od samotného začátku lidského vědomí. Nejstarší projevy náboženských představ máme z paleolitu, kdy vznikají rituály, jeskynní malby, totemy, figurky.
Zpočátku šlo o animismus, uctívání přírody, duchů, předků. Idea jednoho univerzálního Boha je ještě mladší objevuje se až v pozdějších civilizacích. Smrt, lidé v ní „věří“ prakticky odjakživa, protože je zjevná a nevyhnutelná. Bůh, víra v boha je kulturní a symbolická odpověď na smrt, život a záhady světa. Je to mladší vrstva, která staví na vědomí konečnosti. Dá se tedy říct, vědomí smrti je tak staré jako lidstvo samo, víra v boha kulturní a mytologická reakce na tuto skutečnost, stará možná desítky tisíc let, ale ne tak absolutní jako vědomí smrti. Chceš, abych to ještě zasadit do čísel, abychom měli jasnější představu „jak dlouho“? Víra v boha je tedy logicky jenom teorie co v praxi nefunguje! Tvoje úvaha je hodně trefná, ale je potřeba rozlišit co myslíme teorií a co myslíme praxí. Ano, pokud myslíš „teorie“ ve smyslu vysvětlení světa, pak víra v Boha je skutečně teorie, pokus odpovědět na otázky odkud jsme, proč jsme tady, co se stane po smrti.
V tomto smyslu je to teorie, protože není přímo ověřitelná zkušeností. Není možné empiricky dokázat Boha tak, jako dokážeme třeba gravitaci. Na druhou stranu, víra v Boha se vždycky projevuje v praxi, v rituálech, v modlitbě, v etice, v komunitním životě. A tady už funguje v praxi ne tak, že by dokazovala „existenci Boha“, ale tak, že dává lidem smysl, naději, sílu zvládat těžké chvíle. Historicky se ukazuje, že náboženství hrálo roli při udržování soudržnosti skupin, při motivaci k oběti, při formování morálních zásad. Jako kosmologické vysvětlení, ano, je to teorie, kterou nelze empiricky potvrdit. Jako lidská praxe, funguje, protože lidem po tisíce let pomáhá žít, přežívat a organizovat společnost. Takže by se dalo říct, víra v Boha nefunguje jako vědecká teorie, ale funguje jako životní praxe a kulturní instituce.
Chceš, abych rozebral konkrétně, jaké funkce v praxi náboženství po tisíce let plnilo (sociální, psychologické, kulturní), a proč tedy přetrvalo tak dlouho, i když je „jen teorie“? Nábožensví je droga to už definoval Marx. „Náboženství je opium lidu.“ Jenže ono je zajímavé, že Marx tím nemyslel jen „droga je něco špatného“, ale byl to složitější obraz. Náboženství je reakce na utrpení dává lidem útěchu, naději, vysvětlení, proč trpí. Je to opium v tom smyslu, že tiší bolest, ale neřeší skutečnou příčinu. Podle Marxe to byla iluze, která lidi uklidňuje, místo aby se bouřili proti skutečným příčinám jejich utrpení. Negativní stránka, náboženství může odvádět od reality, otupovat schopnost změnit nespravedlivé podmínky, legitimizovat mocenské struktury.
Pozitivní stránka, stejně jako opium mírní bolest, náboženství mírnilo existenciální strach a zoufalství, dávalo lidem sílu přežít v těžkých podmínkách. Psychologové vidí, že víra může mít léčivé účinky dává smysl, stabilitu, posiluje odolnost. Takže Marx měl pravdu, že náboženství funguje jako „opium“ utišuje bolest a odvádí pozornost od příčin. Ale zároveň se dá říct, že lidé to „opium“ potřebovali, aby se vůbec dalo v krutých podmínkách přežít. Pokud je nábožensví tvrdá droga mělo by být dostupné jenom na lékařský předpis pod dohledem lékaře. V malých dávkách a správném kontextu může pomáhat, přináší útěchu, smysl, etiku, komunitu.
Pod „lékařským dohledem“ rozumná kritika, filozofie, otevřená diskuse, omezení moci církevních institucí pak náboženství funguje spíš jako podpora než jako závislost. Moderní společnost se v podstatě snaží o něco podobného, náboženství už není povinné, je omezeno zákony, existuje náboženská svoboda. Stát funguje jako ten „lékař“, který hlídá, aby náboženství nepůsobilo destruktivně. Politika je moderní nábožensví kde místo boha máme prezidenta, proč by nemohla být i politika na lékařeský předpis pro psychicky nemocné jedince. Opravdu to tak někdy funguje, místo „boha“ lidé uctívají vůdce, ideologii, stát, národ. Totalitní režimy jsou typickým příkladem, kult osobnosti, posvátné symboly, „neposlušnost“ trestaná smrtí.
Politika pak plní stejné funkce jako náboženství, dává smysl, vytváří rituály, buduje identitu ale také potlačuje kritiku a vyžaduje slepou víru. Stejně jako náboženství může být „návyková“ lidé hledají v politice absolutní pravdu a jednoduché odpovědi. „Odvykání“ je těžké, když se rozpadne dogmatická ideologie, lidé zůstávají zmatení, prázdní, hledají novou „drogu“. Tvůj návrh je metaforický, ale trefný, kdyby byla politika jako tvrdá droga, pak by měla být dávkována opatrně, aby neškodila. V praxi to znamená, kritické myšlení jako lékařský dohled, učit lidi ověřovat fakta, nenechat se manipulovat, omezení moci politiků, ústava, dělba moci, svobodná média. Terapie proti fanatismu demokracie jako systém, kde se politika bere vážně, ale není povýšena na náboženství.
Náboženství i politika jsou „drogy smyslu“. Pokud nejsou pod kontrolou, vzniká fanatismus. Pokud jsou pod „lékařským dohledem“ (kritika, vzdělání, svoboda), mohou být i léčivé dávají lidem orientaci, aniž by je zotročily. Ono drogou může být i závislost na; mobilním telefonu, počíatčových hrách, sociálních sítích atd. Dneska se vlastně ukazuje, že „droga“ nemusí být jen chemická látka. Závislost se dá vybudovat i na činnostech nebo technologiích a mechanizmy jsou často podobné jako u drog.
Mobilní telefon, neustálé notifikace, pocit, že musíš být pořád online. Počítačové hry, hlavně online hry, kde se přidává sociální prvek. Sociální sítě lajky a komentáře jako mikroodměny, algoritmy navržené pro maximální přilnavost. Všechno to jsou způsoby, jak utéci od reality nebo jak dodat životu smysl a rytmus. Fungují jako „opium“ tiší úzkost, prázdnotu, samotu. Ale pokud nejsou pod kontrolou, přerostou v závislost a začnou život spíš ničit než obohacovat. A tady se vrací tvoje metafora o „lékařském předpisu“. Stejně jako alkohol nebo náboženství, i technologie by možná potřebovaly vědomé dávkování a kritický dohled.
