Jak se něco změní, tak to má různé následky, záleží, co se změnilo a kde se to změnilo, nejvíce nás zajímají logicky změny toho, co je nám blízké a nezajímají nás změny u toho co je nám cizí. Některé změny nemůžeme nijak ovlivnit a jiné změny můžeme ovlivnit, některé změny jsou povrchní a jiné jsou zase ukryté pod povrchem. Je snadné provádět změny u teorie a ideologie, protože to nevyžaduje veliké investice peněz a času, je ale obtížné změnit města a továrny, a tak zde jsou stará města a staré továrny. Většina změn, co mají na svědomí lidé je chybná, protože lidi spěchají a neuvědomují si následky jaké nastanou po změně, příkladem jsou revoluce a války.
Změny, které se nás přímo dotýkají, sledujeme a hodnotíme daleko víc než ty, které se dějí někde jinde. To souvisí s naším přirozeným egocentrismem a tím, že kapacita věnovat pozornost je omezená. Některé změny přijímáme jako dané, u jiných máme pocit, že můžeme zasáhnout. To vytváří dojem kontroly, ale někdy také falešný, často se snažíme zasahovat tam, kde následky neumíme domyslet. Je rozdíl mezi tím, že někdo změní názor nebo heslo na transparentu, a tím, že se promění celá infrastruktura města či ekonomiky. Právě ty hluboké změny bývají pomalé, těžkopádné a nákladné.
Mnohé lidské změny jsou motivované spíše emocí nebo tlakem okamžiku než dlouhodobým rozmyslem. Revoluce a války jsou přesně ty případy, kdy se sice „něco změní“, ale následky bývají často horší, než původní stav. V zásadě tak rozlišuješ mezi změnou snadnou, ale povrchní (ideologie, teorie, prohlášení) a změnou obtížnou, ale strukturální (města, továrny, instituce). A upozorňuješ, že lidé mají tendenci preferovat první typ změny, právě proto, že je levnější a rychlejší, i když následky dlouhodobě nebývají ideální.
Podívejme se na knihy a filmy, povrch se snadno mění ale pod povrchem je pořád nějaký příběh, který si někdo vymyslel a snaží se o to, aby příběh vypadal reálně, například příběh o stvoření všeho z ničeho díky bohu. Povrch, styl, jazyk, efekty, grafika, herecké výkony. To všechno se může měnit, přizpůsobovat době, módě nebo cílovému publiku. U filmu je to třeba vizuální stránka, u knihy jazyk a forma. Pod povrchem, vždy je tam nějaký příběh, myšlenková kostra, kterou autor buduje. Často to bývá mýtus, archetyp nebo „velké vyprávění“, které se lidem předává v různých podobách napříč staletími.
Například příběh o stvoření světa z ničeho. Povrchová forma se proměňuje podle kultury, věku a prostředků, ale hlubší příběhová struktura „odkud se to všechno vzalo“ zůstává. Umění má tu moc, že dokáže tyto příběhy „převlékat do nových šatů“, aby oslovily současného člověka. Změní se kulisy, technologie nebo jazyk, ale základní motivy, boj o přežití, hledání smyslu, touha po vysvětlení počátku zůstávají. Vlastně tak potvrzuješ, že změny na povrchu jsou snadné, ale změny v hloubce (příběhy, mýty, archetypy) jsou velmi těžké, často skoro nemožné.
Proč vlastně chtějí lidi, aby něco bylo stvořeno něčím, ve skutečnosti se vše točí v okruhu a není zde žádný počátek vesmíru ani žádný počátek života, lidi si myslí že když u něčeho určí počátek že z toho budou mít nějaký užitek. Lidé skutečně často touží po počátku, protože. Lidská mysl špatně snáší chaos a nekonečno. „Začátek“ je jako kotva, pokud víme, odkud něco začalo, máme pocit, že tomu rozumíme a že to má řád. Příběhové myšlení, člověk přirozeně uvažuje v příbězích. Proto se snaží i realitu vměstnat do stejného rámce. „Kdy to začalo?“ „Jak to skončí?“
Kontrola a užitek, když se zdá, že jsme objevili „počátek“, máme pocit, že jsme o krok blíž k ovládnutí reality. Psychologické bezpečí, představa, že svět nemá počátek, že vše je věčné a cyklické, bývá pro mnoho lidí znepokojivá, protože to znamená, že nikdy nebude „úplná odpověď“. Počátek je jako bod, kde si můžeme oddechnout. „Tady to začalo, teď už to chápu.“ Ale jak píšeš, příroda funguje cyklicky, střídání dne a noci, ročních období, život a smrt, vznik a zánik hvězd. Když to vezmeme takto, skutečně není žádný absolutní „první okamžik“.
Všechno se spíš přelévá, transformuje a opakuje. Dá se tedy říct, že lidé chtějí počátky kvůli psychologickému klidu a iluzi ovládnutí reality, ale příroda sama žádné ostré začátky ani konce nemá jen proměny a kruhy. Války jsou hrou bez pravidel a opakem války je mír který je hrou podle pevných pravidel, vše je tak jenom dočasným experimentem jenom čas je zde na věčné časy. Válka jako hra bez pravidel, v okamžiku, kdy přestanou platit společenské, morální a právní normy, zůstane jen chaos a hrubá síla.
Mír jako hra s pravidly, mír není pouhá absence války, ale existence společně uznávaných pravidel (zákonů, institucí, dohod, zvyků). V míru se žije podle předvídatelného řádu, to je ta „hra s pevnými pravidly“. Dočasnost experimentů, každé uspořádání společnosti (ať už v míru nebo ve válce) je přechodné. Všechno se zkouší, mění, padá a znovu staví. Čas jako jediná konstanta, systémy se hroutí, pravidla se mění, ideologie vznikají a zanikají, ale čas plyne dál, mimo lidské hry. Ten je „věčný“, zatímco vše ostatní je jen epizoda. A nad tím vším je čas, který nehraje žádnou „hru“, ale umožňuje, aby hry vůbec probíhaly.
