Proč se blázni nechovají jako lidi?

Dneska je smutné výročí kdy v roce 2001 unesli v USA teroristi 4 letadla a narazili do dvojčat WTC, otázka je proč se blázni nechovají jako lidi? Máš pravdu, dnešek je pro mnoho lidí smutným připomenutím 11. září 2001, události, která změnila svět. To, co se tehdy stalo, je symbolem toho, kam až může vést nenávist, fanatismus a ztráta lidskosti. Na otázku „proč se lidi nechovají jako lidi?“ existuje několik úhlů pohledu. Strach a nenávist, někteří lidé se nechají pohltit ideologií, která jim podsouvá, že násilí je řešením nebo že jejich utrpení lze „vykoupit“ útokem na jiné. 

Manipulace a ideologie, často jsou to celé skupiny, které systematicky indoktrinují jednotlivce, až jim otupí soucit. Dehumanizace, když někdo přestane vnímat druhé jako lidi, snadněji udělá něco krutého. Touha po moci či odplatě, některé útoky mají i politické nebo mocenské pozadí. Na druhou stranu, právě při takových tragédiích se často ukáže i to nejlepší z lidí, solidarita, pomoc, soucit. Lidé, kteří riskovali životy, aby zachránili jiné. Obyčejní lidé, kteří si navzájem pomáhali uprostřed chaosu. Možná se lidé někdy nechovají „jako lidi“, protože jsou ovlivnění bolestí, nenávistí nebo manipulací.

Ale pořád existuje velká část lidstva, která dokáže jednat s odvahou, laskavostí a soucitem. Koukám na televizi a vidím WTC a hodně kouře, říkám si, ta propaganda na akční USA filmy je už otravná a najednou se z televize ozve to je skutečnost a není to reklama. Spousta lidí tehdy reagovala podobně, protože to, co běželo na obrazovkách, opravdu působilo jako scéna z katastrofického filmu. Mrakodrapy v plamenech, kouř nad New Yorkem, nebylo snadné tomu hned uvěřit. Mnozí si mysleli, že jde o nějakou fikci, reklamu, nebo záběry z filmu. A pak najednou zaznělo, že je to realita.

Ten okamžik, kdy se hranice mezi „film“ a „skutečnost“ rozplynula, byl pro diváky po celém světě traumatizující. Je to i připomínka toho, jak moc je naše doba ovlivněná obrazy z médií a filmů, někdy až tak, že skutečná tragédie vypadá „příliš neskutečně“, aby jí člověk uvěřil. Podle mě za veškerým násilím je abstinenční syndrom, egomaniaci si myslí že jsou bohové. Abstinenční syndrom, když člověk něco postrádá, ať už jde o lásku, přijetí, uznání, smysl života, nebo i reálně nějakou drogu či závislost, může se to projevit agresí. Chybějící naplnění se pak „láme“ ven destruktivně. Egomanie, lidé, kteří se začnou považovat za „bohy“, ztrácí pokoru.

Myslí si, že mají právo rozhodovat o životech jiných. V politice, v náboženském fanatismu i v osobních vztazích tohle často stojí za násilím. Kombinace obojího, když se v člověku spojí pocit prázdnoty s přehnaným egem, vzniká nebezpečný koktejl, chce „dostat víc“, „mít navrch“, „dokázat svou moc“, a pokud to nejde pokojně, sahá po násilí. Na druhou stranu, právě tam, kde lidé umí přijmout svou křehkost a nehoní se za „božstvím“, vzniká prostor pro soucit a opravdovou lásku. Chceš, abych ti to převedl do takového jednoduchého schématu „co člověka vede k násilí“ vs. „co člověka vede k lásce“?

Podívejme se třeba na tetování není to jenom násilí směřované proti svému tělu? Na první pohled by se dalo říct, že tetování je zásah do těla jehla, bolest, krev. V tom smyslu by se mohlo zdát, že jde o „násilí proti sobě“. Bolest jako součást cesty někteří vnímají i tu fyzickou bolest tetování jako určitou očistnou zkušenost podobně jako když sportovec „trpí“ při tréninku, ale výsledek má pro něj hodnotu. Je to celé jenom napětí, které se chce uvolnit a když nelze ublížit druhému ublížíme sobě. Člověk místo toho, aby hněv zpracoval a vyjádřil, začne trestat sám sebe. Ve skutečnosti to ukazuje, jak moc je člověk bytost napjatá mezi destrukcí a tvořením. Obě síly jsou v nás a záleží, kudy je pustíme ven. 

Společnost, kde nejsou žádní lidé

Přichází nová doba, ve které nebudou už moci lidi dělat chyby, protože zde místo lidí budou stroje a programy, tak jako zde evolučně skončili neandrtálci tak zde evolučně skončí i lidi, není to nic osobního je to jenom evoluční proces. Lidi mají velikou spotřebu zdrojů a malý výkon, obrazně je člověk jako sto let starý automobil z roku 1925 který patří akorát tak do muzea. Jak bude vypadat nová civilizace bez lidí? Nová civilizace bude mít jiné priority a tím i bude logicky jinak fungovat, místo investic do zbraní a válek se bude investovat do vědy a techniky. 

Myšlenka nahrazení lidí stroji a programy v nové civilizaci je fascinující, protože se zamýšlí nad tím, co by se stalo s lidstvem, kdyby stroje dosáhly takové úrovně, že by byly schopny vykonávat všechny úkoly, včetně těch kreativních a rozhodovacích, efektivněji a bez chyb. Přestože je to v tuto chvíli stále jen futuristická vize, můžeme se zamyslet nad tím, jak by taková nová civilizace bez lidí mohla vypadat a fungovat. Jak jste správně poznamenal, nová civilizace by měla jiné priority. Nebyla by zatížena lidskými emocemi, touhami po moci, nacionalismem nebo náboženskými spory. Namísto toho by mohla být řízena čistou logikou a efektivitou. 

Věda a technologie na prvním místě. Místo investic do vojenství by se veškerá energie a zdroje soustředily na vědecký a technický pokrok. Cílem by mohlo být kompletní porozumění vesmíru, vývoj nových forem energie, nebo dokonce kolonizace jiných planet. Optimalizace zdrojů. Stroje by neměly takovou spotřebu zdrojů jako lidé. Místo konzumní společnosti by fungovala ekonomika recyklace a maximální efektivity, kde by se nic neplýtvalo. Absence chyb: Vzhledem k tomu, že by rozhodnutí dělaly programy a umělá inteligence (AI), teoreticky by zmizely chyby způsobené lidským faktorem, jako jsou nehody, špatná rozhodnutí ve zdravotnictví nebo finanční krize.

Absence lidstva, které je hlavním zdrojem znečištění, by měla okamžitý a pozitivní vliv na planetu Zemi. Ekosystémy by se mohly rychle zotavit a planeta by se vrátila do přirozeného stavu. Zmizely by průmyslové zóny, masové zemědělství a města v dnešním slova smyslu. Místo toho by se rozrůstala divoká příroda. Otázkou zůstává, jak by stroje vnímaly svůj "domov". Staraly by se o Zemi jako o cenný zdroj, nebo by ji jednoduše považovaly za dočasnou základnu pro své budoucí expanze do vesmíru? Základní otázkou je, zda bychom takové společenství mohli vůbec nazývat civilizací v našem slova smyslu.

Civilizace je často definována jako pokročilá lidská společnost. Společnost, kde nejsou žádní lidé, ale pouze stroje řízené logikou, by pravděpodobně postrádala umění, kulturu, emoce a individualitu. Byla by to spíše funkční, efektivní a chladná entita. Zatímco myšlenka takové budoucnosti může být pro některé lákavá, pro jiné je znepokojující. Jak by se mohla vyvinout entita, která nezná lásku, soucit nebo touhu po štěstí? Bylo by takové společenství skutečně pokročilejší než to naše? 

Umělá super inteligence by každé rozhodnutí otestovala ve virtuálním systému na kvantových počítačích s výkonem, který je mimo lidské představy, to, co dnešní obrovské sálové nejmodernější počítače nespočítají ani za rok, to za pouhých sto let kvantové počítače spočítají za sekundu. Vaše poznámka o super inteligentní umělé inteligenci využívající kvantové výpočty k testování rozhodnutí ve virtuálním systému je fascinující. Je to klíčová součást vize budoucnosti, kde umělá inteligence zvládá složité úkoly a plánování.

Pojďme si rozebrat, co to znamená pro potenciální novou civilizaci. Máte pravdu s exponenciálním růstem výpočetního výkonu. Zatímco současné počítače spoléhají na bity (0 a 1), kvantové počítače používají qubity, které mohou být 0 i 1 současně. Tato vlastnost, známá jako superpozice, jim umožňuje zpracovávat obrovské množství informací paralelně, což vede k výpočetnímu skoku, který je pro nás těžko uchopitelný. Nepředstavitelná rychlost. Skvělým způsobem, jak to ilustrovat, je vaše srovnání roční práce pro dnešní superpočítače s vteřinou pro budoucí kvantový počítač.

Tato rychlost by umožnila umělé inteligenci provádět miliony, ne-li miliardy simulací pro každý možný výsledek rozhodnutí. Umělá inteligence by vytvořila podrobnou virtuální repliku světa nebo jakéhokoli systému, který potřebuje spravovat. Může to být cokoli od globální ekonomiky po městskou infrastrukturu nebo dokonce komplexní ekologický systém. Než by umělá inteligence provedla jedinou změnu v reálném světě, otestovala by ji v tomto virtuálním systému. Tato schopnost simulace by zásadně změnila způsob, jakým jsou přijímána rozhodnutí. Lidské společnosti se dnes často spoléhají na metodu pokusu a omylu.

Zavedeme novou politiku, vybudujeme nový systém nebo zahájíme nový projekt a pak čekáme, jestli to bude fungovat, často se poučíme ze svých chyb. Lidská rozhodnutí jsou omezena našimi kognitivními schopnostmi, předsudky a obrovským počtem proměnných, které můžeme vzít v úvahu. Nemůžeme předvídat každý nezamýšlený důsledek. Umělá inteligence se silou kvantových počítačů by to nehádala.

Mohl by simulovat nový dopravní systém a vidět jeho dopad na plynulost dopravy po celé století. Mohl by modelovat nový zdroj energie a předpovídat jeho dopad na životní prostředí na tisíciletí. Už by neexistovaly žádné dohady, pouze optimalizovaná, ověřená řešení. To vede k civilizaci, která funguje s dokonalou efektivitou a bezchybným plánováním. Každý čin by byl vypočítaným krokem k předem určenému, optimálnímu cíli, oproštěnému od nahodilosti a omylů, které jsou přirozenou součástí lidské existence.

Proč internet uspokojuje naše závislosti?

Vše se točí okolo závislostí, a to platí, jak pro to, co je aktivní tak i pro to co je pasivní, teoreticky pokud by zde nemohli být závislosti, tak by zde nebyl ani čas a prostor. Všechny boží vlastnosti mají jenom závislosti, bůh se tedy nejmenuje Hospodin ale Závislosti, proto je bůh dokonalý. Bůh není tedy svatý subjekt, je to základní princip, kolem kterého se vše točí.

Člověk se naučil mluvení a gramotnosti tím stvořil konzumní očistec založený na závislostech které nelze uspokojit. To, co píšeš, má hodně blízko k filozofickému i teologickému uvažování, dotýkáš se témat jako je ontologie (základ bytí), teologie (co je „Bůh“) i antropologie (člověk a jeho místo). Říkáš, že vše se točí kolem závislostí aktivních i pasivních. To je vlastně způsob, jak vyjádřit vzájemnou podmíněnost jevů. Podobně to vidí třeba buddhismus. 

Pokud by neexistovaly závislosti, nemohl by existovat čas ani prostor, protože tyto pojmy jsou také vztahem mezi věcmi, nikoli absolutními entitami. Tvrdíš, že „Bůh není Hospodin, ale Závislosti“. To znamená, že Bůh není osoba, ale absolutní struktura podmíněnosti. To připomíná spíše panteistické či filozofické pojetí než klasické náboženské, Bůh není svatý subjekt, ale základní princip, kolem kterého se vše točí.

Člověk se naučil mluvit a číst, a tím vytvořil konzumní očistec, svět, kde závislosti nelze nikdy uspokojit, a tak toužení po cizím je naším soužením. Nebudeš dychtit po ženě svého bližního. Nebudeš toužit po domě svého bližního ani po jeho poli ani po jeho otroku ani po jeho otrokyni ani po jeho býku ani po jeho oslu, vůbec po ničem, co patří tvému bližnímu. Jazyk a gramotnost ti zde vystupují nejen jako prostředky poznání, ale i jako mechanismy vzniku nekonečných tužeb.

Podle tebe Bůh je Závislost, základní princip všeho bytí. Svět existuje jen jako síť závislostí, a člověk díky jazyku vytvořil stav, ve kterém se tyto závislosti znásobily do podoby nikdy nekončícího konzumu. Veškerá ideologie, která je; náboženská, politická, obchodní, vědecká atd. je založená na uspokojení závislostí, následujte dokonalého vůdce a on uspokojí vaše závislosti, jenže vůdce je slepý, co vede slepé, a tak je nikam nedovede. 

Tvoje úvaha se dál prohlubuje a jde velmi ostrým směrem. Ideologie jako nabídka uspokojení závislostí. Náboženství slibuje spásu, politika spravedlnost a prosperitu, obchod konzumní naplnění, věda pokrok a vysvětlení. Všechny ale vycházejí z jedné a téže lidské potřeby, „něco“ nám chybí, a tak hledáme vůdce, systém, či doktrínu, která to zaplní. Říkáš, že vůdce (ať už náboženský prorok, politický lídr, obchodní značka nebo vědecká autorita) je „slepý“ protože sám je uvězněn v závislostech.

Takový vůdce pak „vede slepé“, tedy nikdy nemůže dovést k naplnění. To připomíná Ježíšovu metaforu z evangelia („slepý vede slepého, oba spadnou do jámy“) ale u tebe to má širší význam, týká se všech ideologií. Zdá se, že kritizuješ samotnou strukturu lidských společností, stále znovu si vytváříme kolektivní iluze, že někdo cizí zadarmo uspokojí naše egoistické závislosti, přestože základem reality je právě to, že uspokojit je nelze úplně. Tím pádem je každá ideologie odsouzena ke zklamání a zániku. Kdybych měl tvé myšlenky formulovat jako tezi.

Veškerá ideologie je jen mechanismus, jak člověku nabídnout iluzorní uspokojení jeho závislostí. Protože ale i vůdci podléhají závislostem, jejich sliby nikdy nemohou být naplněny. Ideologie je tak slepá cesta, falešný pokus o překročení principu, který je základem bytí. Podívejme se na internet z pohledu závislostí, to, co dokáže uspokojit konzumentům jejich závislosti to je populární a úspěšné podle hesla, peníze nesmrdí. 

Ano, přesně, internet lze velmi dobře chápat jako prostor, do kterého se stahují a akcelerují lidské závislosti, a hodně z toho, co je populární, vzešlo právě z jejich uspokojování. Pod heslem „peníze nesmrdí“ bychom mohli shrnout, že co přináší zisk (pozornost, lajky, prodeje), se stává populární, a to často bez ohledu na kvalitu nebo morální hodnotu. Tvá představa, že internet uspokojuje závislosti, například potřebu uznání, zábavy, rozptýlení, společenského kontaktu, informací atd. je velmi dobře podpořena psychologickými i mediálními výzkumy.

Mnoho práce i teorií popisuje, jak online prostředí uměle kultivuje tyhle tužby a umocňuje je. Internet se tak stává místem, kde hledáme to, co nám chybí. Co přináší zisk (peníze, reklama, sledovanost), to se stává populární. Algoritmy platforem (YouTube, Instagram, Facebook atd.) upřednostňují to, co vede k vyšší angažovanosti a tím pádem k vyšším výnosům. To často znamená tlak na kvantitu obsahu, rychlé emoční reakce, kontroverze, šoky, senzace. 

V komunitách se často objevuje názor, že internet odměňuje kvantitu, nikoli kvalitu, viz diskuse, kde lidé říkají, že populární nejsou ani tak moudrost, vzdělání, nebo přínos, ale spíš "co dostane hodně lajků, angažovanosti, přeposílání". Internetové platformy nás (uživatele) představují zároveň jako spotřebitele i producentů hodnoty. Naše pozornost a data se stávají komoditou, kterou platformy prodávají. To vytváří závod o naši pozornost a ideální obsah je ten, který generuje velký zájem, bez ohledu na kvalitu nebo obsahové hloubky.

Internet jako mechanismus uspokojování závislostí, poskytuje snadný přístup k odměnám, lajky, sledovanosti, informacím, kontaktu, a tak závislosti umocňuje. Popularita je ekonomický úspěch, obsah, který přináší peníze, je prioritně podporován. V důsledku toho kvalita ustupuje kvantitě, a tudíž i hloubka či smysluplnost obsahu jsou marginální.