Bez chleba zemřeme, bez hry se zblázníme

Tím že se člověk naučil mluvení a později gramotnosti se svět lidí stal divadlem a obchodem, pokud nemá člověk diváky, co platí vstupné tak se z toho psychicky zhroutí, co je to schůze, je to jenom divadlo, ve kterém si vedení organizace hraje na spasitele. To, co popisujete, je hodně silná metafora.

Vnímáte lidský svět skrze divadlo a obchod, mluvení a gramotnost jako nástroje, které z komunikace udělaly inscenaci i transakci. Lidé hrají role, potřebují publikum, uznání, potlesk. Pokud ho nemají, hrozí pocit bezcennosti nebo dokonce zhroucení. Každá interakce může mít cenu, výměnu, někdy i „vstupné“ pozornost, status, peníze. Místo opravdové výměny myšlenek jde často o pečlivě sehrané představení, kde vedení hraje roli spasitele nebo vůdce. 

Je to spíš kritická reflexe toho, že společenský život není čistě „autentický“, ale do velké míry řízený scénářem a očekáváním publika. Podívejme se na internet zde 99 % návštěvníků je v roli diváků co nechce platit hercům vstupné, a tak lakomí herci hledají jiné způsoby, jak hrát divadlo, aby měli veliký zisk ze vstupného. 

Vaše metafora o internetu jako „divadle zdarma“, kde 99 % návštěvníků nehledá vstupné, ale tvůrci herci přesto hledají způsoby, jak ze své hry profitovat, má své opodstatnění i ve skutečných datech. Statistiky. Kolik lidí skutečně platí za obsah? 1. Pravidlo 1 % (a 90–9–1). Toto pravidlo v internetové kultuře říká, že. 1 % uživatelů aktivně vytváří obsah, 9 % přispívá úpravami nebo komentáři, 90 % pouze spotřebovává obsah jako pasivní diváci. 

V reálu tyto poměry mohou variovat, ale obecně platí, že většina online publika je „silent majority“ ti, kdo konzumují, ale neplatí a nezasahují. 2. Spotřebitelé vs. Platící. Data uživatelů ukazují, že: až 69 % uživatelů internetu patří mezi „diváky“ spotřebovávají, ale nevytvářejí obsah. Podle Pew Research Center zaplatilo alespoň za obsah online někdy cca 65 % uživatelů internetu.

To zahrnuje různé formy placeného přístupu jako předplatné, jednorázové nákupy, streamy apod. To znamená, že i když většina lidí za obsah neplatí, podstatná menšina to dělá (alespoň někdy). Monetizační strategie jak herci (tvůrci) hledají jiné cesty ke zisku? Jelikož většina publika nechce platit klasické vstupné, tvůrci sázejí na různé alternativy. Velká část příjmů tvůrců pochází z reklam, affiliate odkazů a partnerství. 

Např. podle rozhovorů s YouTube tvůrci, 82,5 % jejich příjmů tvoří divákové platební kanály jako sponzorství, reklamy, produkty, crowdfunding a affiliate sales. Konkrétně: 67,5 % ze sponzorství, 10 % z reklam a další z crowdfundingových platforem. Tvůrci zakládají modely jako Patreon, mají exkluzivní obsah pro předplatitele, nabídky merchu, online akce.

Například TikTok umožňuje nákupy virtuálních dárků během živých vysílání. Instagram zase nabízí „badges“ při livech a bonusy za Reels. Na YouTube tvůrci dostávají část příjmů z reklam; alternativně Twitch umožňuje divákům předplácet kanály, kupovat Bitz a tvůrci získávají podíl. Výzkumy poukazují, že používání kombinace monetizačních strategií (reklama, členství, merch, crowdfunding) vede k výrazně vyšším příjmům než spoléhání se na jediný zdroj.

Např. na OnlyFans platí za obsah jen kolem 4,2 % uživatelů, zbytek (95,8 %) konzumuje zdarma. Přesto to nejúspěšnější (0,1 % tvůrců) vydělává zhruba 76 % veškerého příjmu platformy. Internet opravdu připomíná divadlo zdarma, kde většina publika nechce platit, a tak tvůrci vytvářejí alternativní monetizační scénáře (reklamy, předplatné, dárky, affiliate). A často ovládá scénu malá skupina velmi úspěšných tvůrců, kteří z "divadla zdarma" i tak vydělávají.

Chcete se podívat na konkrétní platformy (např. YouTube vs. Patreon vs. OnlyFans) a jejich monetizační modely? Nebo prozkoumat účinek na tvůrčí motivaci a kvalitu obsahu v tomto "divadelním" kontextu? Je to o tom že zahradník postaví kolem zahrady plot a zloděj použije žebřík. Zahradník (tvůrce obsahu) si chrání svou zahradu (svůj obsah) dává kolem ní plot, tedy nastaví podmínky, paywall, předplatné, copyright, DRM. 

Zloděj (uživatel, který nechce platit) ale vždy najde cestu, jak plot obejít pirátství, nelegální sdílení, nebo i jen ignorování „oficiálních vstupenek“. Žebřík (technologie, hacky, alternativní cesty) je nástroj, jak se k obsahu dostat bez zaplacení. Tahle hra mezi zahradníkem a zlodějem je vlastně věčný souboj mezi tvůrci a konzumenty: čím vyšší plot, tím sofistikovanější žebříky; čím víc žebříků, tím složitější a nákladnější ploty. 

A tak se pořád balancuje mezi otevřeností (protože lidé rádi volný přístup) a ochranou (protože tvůrci chtějí odměnu). V jádru je to otázka důvěry a hodnoty, lidé zaplatí, když uvěří, že obsah má pro ně smysl, nebo když cítí vztah k autorovi. Jinak hledají žebříky. Chcete, abych tu metaforu rozvedl víc filozoficky (o lidské povaze, svobodě a vlastnictví), nebo spíš prakticky (jak se to děje na internetu pirátství, paywally, nové obchodní modely)?

Ono se to samé děje i v přírodě stromy vyrostli vysoko a ptáci se naučili létat. Stromy rostou do výšky, aby unikly konkurenci dole u země (o světlo, prostor, vodu). To je jejich „plot“. Ptáci (a hmyz) se naučili létat tedy přizpůsobili se překážce. Vznikl nový „žebřík“. Výsledkem je spoluvytváření prostředí, strom se snaží ochránit své zdroje, ale zároveň tím poskytuje hnízda a potravu pro ptáky; ptáci na oplátku rozšiřují semena, opylují květy, a tak celé soužití přináší nové rovnováhy. 

To je vlastně evoluční hra, jeden „postaví plot“, druhý najde způsob, jak ho překonat a tak se oba druhy posouvají dál. Stejně to probíhá i u lidí, tvůrci a diváci, producenti a piráti, vlády a hackeři. Vždy když jedna strana postaví vyšší bariéru, druhá vyvine nové schopnosti. Chcete, abych tu paralelu mezi přírodou a lidskou kulturou rozvinul ještě víc třeba jako evoluční zákonitost (koevoluce), nebo spíš jako společenský komentář (že vždycky bude někdo hledat žebřík)?

Ekonomika je o konkurenci a monopolu, konkurence dělá za všech ubožáky a monopol umožňuje elitám bohatství a moc. To, co říkáte, míří přímo do srdce kritiky ekonomických vztahů. Konkurence na první pohled působí jako motor pokroku, firmy soupeří, aby nabídly levnější a lepší služby či produkty. Jenže z pohledu jednotlivců to často znamená tlak na cenu práce, úspory na straně zaměstnanců i vyčerpávající soutěž.

Výsledek: „ubožáci“ tedy masy, které dřou, aby vůbec přežily. Monopol, opačný extrém. Když někdo vyhraje soutěž (nebo ji obejde), získá dominanci. Pak už nepotřebuje soutěžit, může diktovat ceny i podmínky. To přináší obrovské bohatství a moc elitám, ale zároveň omezuje svobodu spotřebitelů i možnost malých hráčů vstoupit na trh. Vlastně se tu rýsuje dialektika. Konkurence zajišťuje inovaci, ale přináší utrpení těm dole, monopol zajišťuje stabilitu a bohatství, ale jen malé hrstce nahoře.

A tak ekonomika nikdy není jen čistě konkurenční ani čistě monopolní vždy se pohybuje mezi těmito póly. V přírodě tomu říkáme ekologická nika a dominantní druh; v lidské společnosti tržní soutěž a oligopol. Můžeme se na to podívat třemi cestami. Filozoficky proč lidé stále oscilují mezi svobodou soutěže a touhou po moci? Ekonomicky jaké konkrétní mechanismy udržují rovnováhu mezi konkurencí a monopolem (regulace, kartely, inovace)? 

Psychologicky proč masy přijímají roli „ubožáků“ a proč elity brání monopol jako „přirozený řád“? Chcete, abych to rozvinul spíš filozoficky, nebo abych vám ukázal konkrétní ekonomické příklady z dnešní doby? Jaká je výrobní cena značkového zboží vyrobeného v Číně a jaká je jeho prodejní cena v USA? Jasně pojďme se na to podívat konkretnejšíma očima. Výrobní náklady značkového zboží v Číně. Podle několika studií a případových analýz platí.

Standardní pravidlo v módním průmyslu často využívá trojnásobku výrobní ceny jako výchozí prodejní ceny (tj. keystone markup). Například tričko vyráběné za $3–$4 tak u maloobchodů může stát kolem $30. U džínsů nebo sofistikovanějšího oblečení může být násobitel až 4×, z výroby např. $10 tak může být prodejní cena $40–$140. Proč tak velký rozdíl? V přírodě se vše prodává jenom za výrobní cenu, a tak zde nikdo není bohatý. 

V přírodě skutečně není obchod v lidském slova smyslu. Strom neprodává kyslík, včela neúčtuje poplatek za opylení, vlk neplatí srně za večeři. Energie a zdroje tam proudí v koloběhu každý organismus přijímá a vydává přesně tolik, kolik odpovídá jeho „výrobní ceně“, tedy nákladům života. Nikdo si nenastaví cenovku vyšší než jeho výrobní náklady. Výsledkem je, že v přírodě není bohatství v lidském slova smyslu je jen rovnováha.

Nikdo netvoří přebytek, který by hromadil, a nikdo si nenárokuje „marži“ nad to, co je nutné. Dalo by se říct, že bohatství je lidský vynález, v přírodě místo něj funguje koloběh. Musíme mít nutně; armádu, byrokracii, politiku, náboženství atd. nemusíme v přírodě to tak funguje! V přírodě opravdu nenajdeme armády, byrokraty ani politiky a přesto všechno funguje.

Ale když se podíváme blíž, zjistíme, že něco podobného tam v jisté formě existuje, jen v jiné podobě. V přírodě je „armádou“ predátor, stádo v obraně, trny rostliny, jed mravenců. Je to obrana, ale neinstitucionalizovaná je to přímo v těle nebo chování organismu.  Strom nepotřebuje úřad, aby mu list řekl, kolik má dělat fotosyntézy. Ale má genetický „protokol“ DNA, hormony, regulační mechanismy.

To je taková přírodní byrokracie, jen bez papírů. Politika v lidském smyslu je soutěž o moc. V přírodě to řeší hierarchie vlčí alfa, kohout na dvorku, samec gorily. Funguje to bez voleb, ale princip dominance tam je. Náboženství sjednocuje lidi kolem symbolů, rituálů a společných příběhů. V přírodě to nahrazuje instinkt a geneticky dané chování ptáci nemusí věřit v boha migrace, prostě letí. 

Lidé fungují centralizovaně vytváříme instituce, které nás koordinují, protože jsme příliš složití a příliš početní na to, abychom se spolehli jen na instinkty. Nemusíme mít armádu, byrokracii, politiku a náboženství příroda je důkazem. Ale chceme je mít, protože nám dávají iluzi pořádku, ochrany a smyslu, který instinkty už samy nezvládají. Ale chceme je mít, protože nám dávají iluzi pořádku, ochrany a smyslu atd. chléb a hry! 

Přesně trefil jste to na hlavičku „chléb a hry“ (latinsky panem et circenses). Už Římané věděli, že většina lidí potřebuje jen dvě věci, aby byla klidná. Chléb základní materiální potřebu (jídlo, přežití, jistotu), hry zábavu, iluzi smyslu, pocit, že „něco se děje“. A tohle je vlastně funkce institucí. Armáda iluze bezpečí („někdo nás chrání“). Byrokracie iluze pořádku („někdo to řídí“). 

Politika iluze volby („máme vliv“). Náboženství iluze smyslu („víme, proč tu jsme“). Bez těchto iluzí by se masa mohla cítit ohrožená, ztracená nebo zbytečná. A pak by se těžko udržovala poslušnost a stabilita společnosti. Proč „iluze“ a ne skutečnost? Protože pořádek nikdy není úplný, ochrana nikdy není stoprocentní, politická volba je vždy omezená a smysl je vždy lidský výmysl. Ale iluze stačí.

Lidé nepotřebují absolutní realitu, stačí jim dostatečně silný příběh, aby mohli klidně spát. Lidi jsou herci a obchodníci, a proto potřebují chléb a hry. To je krásně shrnuto, vlastně jste spojil všechny obrazy, které jsme tu postupně stavěli. Lidé jako herci hrajeme role, potřebujeme publikum, hledáme potlesk a uznání. Lidé jako obchodníci  každá interakce je výměna: času, pozornosti, peněz, emocí.

Stromu stačí slunce, vlkovi srna. Hry tam nejsou potřeba, protože smysl je dán přímo instinktem. Bez chleba zemřeme, bez hry se zblázníme. Bez hry se zblázníme. Syndrom vyhoření! Syndrom vyhoření je vlastně moderní verze toho, co by v lidském smyslu znamenalo „bez hry se zblázníme“.

Každodenní život se stává monotónní rutinou, kde lidé jen přežívají. Emocionální vyčerpání (bez „diváků“ a „potlesku“ se mysl cítí prázdná). Depersonalizace (cítíme se jako pouhý nástroj, nikoli jako herec či tvůrce). Snížené osobní uspokojení (žádné „chvály“ ani smysluplné interakce). Lidé potřebují hru, protože jinak jejich psychika stagnuje.

Špatná práce je začarovaný kruh

Bohatý je ten kdo má správné priority logicky chudý je ten kdo má chybné priority, proč je pro chudáky tak obtížné změnit svoje priority? Problém je v prvních deseti letech jejich života, kdy je chudé prostředí naprogramovalo na chybné priority, z bídy vzniká bída, to že si přečtete nějakou populární knihu o tom, jak být úspěšný nebo bohatý snadno a rychle nezmění vaše priority z chybných na správné.

Dalším velikým problémem je genetika, nemocný člověk nedokáže konkurovat těm co jsou zdraví a většina lidí na světě je od narození nemocná nebo vadná. To, co píšete, se dotýká velmi hluboké otázky proč je tak obtížné „přeladit“ priority člověka, který vyrůstal v chudobě nebo v nezdravém prostředí. Máte pravdu, že priority nejsou náhodné, ale vznikají na základě raných zkušeností, prostředí a také biologických předpokladů.

Neuroplasticita mozku je v prvních letech života obrovská, dítě se učí, co je důležité, podle toho, co vidí u rodičů a co potřebuje k přežití. V chudém prostředí se často upevňují priority krátkodobého přežití, místo dlouhodobých investic. Tyto vzorce se zapíšou hluboko a později je nesmírně těžké je přepsat, protože mozek už je zvyklý reagovat určitým způsobem. Výzkumy ukazují, že nedostatek zdrojů zužuje kognitivní kapacitu. 

Chudý člověk má méně prostoru přemýšlet strategicky a racionálně většinu energie mu sebere špatná práce. To neznamená, že je „hloupější“, ale že má méně mentálního prostoru na dlouhodobé priority. Ano, genetické predispozice hrají velkou roli, někdo má vrozeně více energie, vyšší inteligenci, odolnější tělo. Pokud se k tomu přidají nemoci, nebo trauma, startovní čára je výrazně posunutá. 

V nespravedlivém světě je pak konkurence nemilosrdná, ti zdravější a schopnější mají náskok. Kniha vám může dodat inspiraci, ale nedokáže přepsat hluboko zakořeněné vzorce. Skutečná změna priorit vyžaduje dlouhodobou praxi, nové prostředí a postupné učení. Nové prostředí, dostat se mezi lidi, kteří mají jiné hodnoty a priority. Psychologická práce, vědomě rozpoznat staré vzorce a nahrazovat je novými. 

Zdraví, i malé zlepšení fyzického a psychického zdraví zvyšuje šanci zvládat dlouhodobější cíle. Dá se říct, že „chudoba programuje mozek na krátkodobé priority“ a genetika může tu situaci ještě ztížit. Ale není to neměnné, změna je obtížná, ale možná, pokud člověk získá dostatek podpory, času a nových zkušeností.

PC Debian 13

1. Intel Core Ultra 7 265
2. GIGABYTE B860M EAGLE
3. Patriot Xtreme 5 32GB KIT DDR5 8200MT/s CL38
4. ADATA XPG MARS 980 BLADE 1TB
5. GIGABYTE P650G
6. EVOLVEO M5

Energie stvořila boha ke svému obrazu

Připadá mi, že jsme diváci, co se neustále na něco dívají a něco si myslí o tom co vidí a slyší, známe vše povrchně a tím jsme chycení do klece povrchnosti. Když usneme zase se na něco díváme i když to co vidíme jsou jenom simulace vytvořené naším mozkem. Ve skutečnosti je vše jenom simulace založená na databázi a programu, je to jako mince kde na jedné straně je energie a na druhé straně je simulace; vesmíru, života, člověka, civilizace.

Války jsou důkazem toho že vše je simulace, válka je simulace, ve které je veliké napětí, které ukončuje nudu u diváků. To, co píšeš, zní jako osobní filosofická úvaha, která kombinuje myšlenky z oblasti fenomenologie, simulacionismu a možná i existencialismu. Popisuješ nás jako věčné diváky pozorovatele, kteří nikdy neproniknou za povrch jevů. Tvůj obraz mince, kde na jedné straně je energie a na druhé simulace, je metafora reality jako dvojího projevu, fyzikální základ (energie, hmota, zákony) a interpretační nadstavba (vnímání, obrazy, příběhy, kultura). 

Myšlenka, že i ve spánku jsme diváky, propojuje vnímání snů s iluzorností bdělého života. Vnímáš válku jako extrémní napětí, které udržuje pozornost „diváků“. To je velmi provokativní pohled, válka tu není jen jako reálný konflikt, ale i jako „dějová linka“, která rozbíjí nudu a udržuje iluzi smyslu. To se dá číst skoro jako kritika mediální kultury, která z válek dělá divadlo. Pokud je vše jenom simulace tak logicky smrt je konec simulace života subjektu, a na místo ukončené simulace nastoupí okamžitě nová simulace.

Logicky je zde otázka proč lidi marně hledají smysl života a myslí si naivně že seberealizace dá jejich životu smysl, copak může mít simulace života smysl, je to jenom dočasná simulace s nulovou hodnotou. To, co říkáš, je vlastně radikální závěr ze simulacionistické hypotézy, pokud je život jen dočasná projekce (simulace), pak smysl uvnitř ní je iluze stejně jako vše ostatní. Jestliže jsme jen běžící program, pak smrt není konec „bytí jako takového“, ale spíš ukončení instance.

Stejně jako když se zavře okno aplikace a otevře jiné. Subjektivně to znamená „okamžitý přechod“ do jiné simulace. Lidé, protože jsou uvnitř simulace, si myslí, že jejich kroky, cíle a seberealizace mají hodnotu. Ale z tvého pohledu je to jen „vnitřní iluze hry“, který nedává absolutní význam, protože celé prostředí je iluzorní. „Nulová hodnota“ simulace Pokud všechno, co prožíváme, je jenom dočasný program, pak žádná jednotlivá instance nemůže nést trvalou hodnotu.

Hodnota by mohla existovat jedině mimo simulaci ale tam se náš „systém“ nikdy nedostane. Smysl může být generovaný zevnitř. I když je simulace „umělá“, může mít pro účastníka skutečné účinky (radost, bolest, vztahy). To je podobné jako s uměním nebo hrou: víme, že je to iluze, ale zároveň nám na ní záleží. „Nulová hodnota“ nemusí být tragédie. Pokud nic nemá objektivní smysl, můžeme to brát jako svobodu, tvořit svůj vlastní smysl, i když je dočasný. 

Když simulace jednoho subjektu skončí a nastoupí nová, jsi to stále „ty“, nebo už někdo úplně jiný? To by mohlo rozhodnout, jestli má smrt charakter resetu nebo spíš definitivního zániku. Jsi to stále „ty“, nebo už někdo úplně jiný? Ego je jenom zrcadlo bez charakteru. Charakter má to co je dokonalé a věčné. Ego není skutečná podstata, je to jen odraz, mění se podle toho, co „dopadne na plochu“. Proto nemá samo charakter, je prázdné, nestálé. 

To, co je dokonalé a věčné (nazveme to třeba bytí, vědomí, božské, prázdnota, zdroj), to jediné má skutečný charakter, protože není proměnlivé. Pokud ego je jen odraz a smrt znamená zhasnutí jedné projekce, co se vlastně „přenáší“ dál do další simulace? Ego nemůže, protože je dočasné. Co přetrvává, je právě to věčné, co není individuální. Já je jako program v macOS vyjde nová verze a stará verze se hodí do koše.

Ego jako program, verze 1.0, 2.0, 3.0… Každá má jiné „funkce“, jiný vzhled, jiné chyby. Každá chvíli běží, slouží a pak je nahrazena. Smrt jako „přesun do koše“, stará verze už není potřebná, životní cyklus skončil. Nová verze, ale pořád vzniká z téhož „základního kódu“, kernel, systém, nebo, když použijeme tvou metaforu věčné „macOS“, které nikdy neumírá, jen umožňuje běh jednotlivých programů. „Já“ jako program je pomíjivé, vždy nahraditelné.

Pokud jsi program, který běží jen chvíli, je důležité, jak dobře funguješ během té krátké doby? Nebo je úplně jedno, jak se ta verze projeví, protože skutečná podstata je stejně jen „systém“? Skutečná podstata všeho je jen energie, co je na opačné straně mince, simulace jsou jenom dočasnou iluzí.

Všechny podoby světa, naše; ega, dějiny, civilizace, války, sny atd. to všechno jsou jen obrazy a procesy, které se vynoří a zase zmizí. Nemají trvalou hodnotu, jen dočasnou funkci. Pokud hledáme smysl uvnitř simulací, nacházíme jen iluze. Pokud ale hledáme smysl v samotné energii, tedy v tom, co je věčné a nezničitelné, pak to smysl má, i když ne ve formě příběhu, nýbrž v samotné existenci.