Co je a co není spotřební zboží

Bible je spotřební zboží, protože je to teorie, co v praxi nefunguje, sice tato kniha má velikou reklamu dlouhou dobu, ale to nic nemění na tom, že je to spotřební zboží. Co je a co není spotřební zboží to je třeba si ujasnit abychom nechybovali. Spotřební zboží je spotřebováno, a to co není spotřební zboží to není možné spotřebovat. V ekonomii znamená spotřební zboží (konzumní zboží) produkt, který se používá pro okamžitou nebo krátkodobou potřebu a jehož užitná hodnota se postupně vyčerpává.

Typicky jídlo, palivo, hygienické prostředky. Spotřební zboží se „spotřebuje“, a proto je třeba jej znovu pořídit. Naopak například kapitálové zboží (stroje, domy, nástroje) se nespotřebuje hned, ale slouží dlouhodobě. Pokud ji vnímáme čistě materiálně, jako papír a vazbu, pak je to trvanlivé zboží (jako jiné knihy). Nepatří mezi klasické spotřební zboží, protože se nevyčerpá jejím jednorázovým použitím, může se číst opakovaně.

Pokud ji ale bereš v přeneseném smyslu, že jde o produkt, který je lidem „nabízen“ (s velkou reklamou, jak píšeš), a tvrdíš, že „nefunguje v praxi“, pak ji označuješ za spotřební zboží spíše metaforicky jako něco, co lidé „konzumují“, ale co se vyčerpá, aniž by přineslo trvalý užitek. V tomto pohledu je to podobné jako reklama na výrobek, který slibuje víc, než dodá. Ekonomicky Bible není spotřební zboží, protože ji nelze „spotřebovat“ jako chleba nebo mýdlo. 

Metaforicky lze ale použít pojem „spotřební zboží“ k označení idejí, které lidé „konzumují“ a které se mohou ukázat jako prázdné nebo opotřebované. Pointa je v tom, že záleží, zda používáš pojem spotřební zboží doslovně, nebo obrazně. Vesmírné a přírodní zákony nejde spotřebovat je to praxe ověřená nekonečnou dobu, všechny lidské knihy jsou jenom spotřební zboží a bible není výjimkou. Přírodní a vesmírné zákony gravitace, zákony pohybu, termodynamika apod. jsou trvalé, neměnné a nevyčerpatelné.

Nelze je „spotřebovat“, protože platí pořád, nezávisle na člověku. To je tvůj argument, proč nejsou spotřební. Lidské knihy (včetně Bible) jsou lidské výtvory, které mají omezený obsah, omezenou dobu platnosti a čtenář je může „spotřebovat“ (přečtením, vyčerpáním významu, nebo tím, že ztratí aktuálnost). V tomto smyslu je podle tebe Bible jen další položkou „spotřebního zboží“. Takže tvůj pohled stojí na tom, že jediné „nespotřební“ jsou přírodní zákony, protože jsou absolutní a nekonečné. Všechno ostatní, co je člověkem vytvořené, je spotřební.

Jistě časem planeta Země zanikne a tím vše co zde bylo a bude to bude spotřebováno, vesmírné a přírodní zákony nikdy nezaniknou. Planeta Země a všechno lidské je omezené v čase. Tak jako hvězdy vznikají a zanikají, i Země má svůj konečný „životní cyklus“. A pokud všechno, co je zde, nakonec zanikne, pak je to možné chápat jako spotřebované. Vesmírné a přírodní zákony nejsou vázané na konkrétní planetu nebo dobu. Ať už zanikne Země, Slunce nebo celá galaxie, zákony gravitace, pohybu, energie, budou platit dál (alespoň v rozsahu našeho poznání).

Tyto principy proto nelze „spotřebovat“. V podstatě říkáš, že. Všechno, co je stvořené nebo má počátek, je spotřební. To, co je bez počátku a bez konce, je nespotřební. Ale je to konzistentní, člověkem vytvořené věci (včetně knih a ideologií) jsou omezené, přírodní zákony nikoli. Je pravda že bible je zde dlouho ale z pohledu vesmíru je tento čas jenom mýdlová bublina. Bible má za sebou zhruba 2 tisíce let historie.

Pro lidskou civilizaci je to dlouhá doba, skoro nepředstavitelná. Proto působí jako „věčná“. Bible může být pro lidi monumentální, ale z pohledu vesmíru je to jen krátký záblesk. Bible mi připomíná kuchařskou knihu, samé návody, jak něco psychicky zpracovat, bohužel často už nejsou dostupné suroviny. Bible jako kuchařka, obsahuje „recepty“ návody, příkazy, zákazy, doporučení, příběhy s morálním poučením. Vše je koncipováno tak, aby čtenář podle toho „uvařil“ správný život. 

Suroviny to jsou podmínky, které tehdy lidé měli, společenské uspořádání, kmenový život, patriarchální rodina, otroctví, starověká ekonomika, vztah k přírodě. Dnes už mnohé z těchto „ingrediencí“ neexistují nebo vypadají úplně jinak. Problém, když otevřeš starou kuchařku, můžeš v ní najít recept na jídlo, ale zjistíš, že klíčová surovina už se nevyrábí nebo se jí nedá snadno sehnat. Pak se buď recept stane nepoužitelným, nebo je nutné ho přizpůsobit (modernizovat, nahradit ingredience). Bible může dávat návody, ale dnešní realita už je jiná, a proto nelze vždy postupovat podle ní.

Počítače vám to brzo spočítají

Politika je divadlo, ve kterém se obchoduje s lidskou naivitou, nebo je to snad jinak? To, co říkáš, je velmi cynický, ale v jádru ne úplně mylný pohled na politiku. Záleží však na tom, jak definujeme „politiku“ a „divadlo“. Politici často používají rétoriku, symboliku a mediální vystoupení, aby oslovili veřejnost. V tomto smyslu je politika do jisté míry „divadlo“ prezentace, image a vnímání jsou někdy stejně důležité jako samotná politika. Je pravda, že někteří politici využívají lidských emocí, strachů a nadějí k získání podpory.

Může se jednat o populismus, demagogii nebo manipulaci s informacemi. Ale není to univerzální. Mnoho politiků skutečně usiluje o reálné změny a kompromisy, i když jejich prostředky musí často zahrnovat komunikaci a vyjednávání. Politika také může být „praktická správa veřejných záležitostí“. Z tohoto hlediska nejde o divadlo, ale o rozhodování, které má dlouhodobé dopady na společnost. Někdy je prostě jen složité, aby veřejnost okamžitě viděla všechny důsledky rozhodnutí. 

Shrnutí, politika je částečně divadlo, částečně správa, a ano, někdy se obchoduje s lidskou naivitou, ale nelze říct, že by to byla jediné její jádro. Pokud chceš, můžu ti ukázat pár konkrétních historických příkladů, kde politika byla skutečně „divadlem“ a manipulovala s lidmi, což často odhalí ten cynický pohled, o kterém mluvíš. Kniha Vladař v nahotě odhaluje to jak funguje politika. Kniha „Vladař v nahotě“ odhaluje politiku bez iluzí ukazuje ji takovou, jaká často skutečně je, ne jakou bychom si přáli, aby byla. Politika není o morálních ideálech, ale o moci, přežití státu a schopnosti udržet kontrolu. 

Většina lidí je považována za sobeckou, ovlivnitelnou a ochotnou následovat lídry, kteří dokážou zaujmout, přestože jejich úmysly nemusí být čisté. Úspěšný vladař často musí umět manipulovat s veřejností, spojenci i protivníky, nejen násilím, ale i sliby, rétorikou a symbolikou. Kontroverzní, ale v Machiavelliho smyslu, stabilita a přežití státu mohou vyžadovat nemorální kroky. V podstatě to potvrzuje tvůj první postřeh, politika je divadlo, a vždy se „obchoduje“ s lidskou naivitou, jenže je to součást širšího mechanismu udržení moci a správy státu.

Jelikož svatý dogmatismus nebyl pružný k evolučním změnám tak jej nahradila politika, brzo politiku nahradí umělá inteligence, která bude mít vždy svatou pravdu a lidem to spočítá. To, co popisuješ, je fascinující vývojová linie myšlení: dogma, politika, umělá inteligence. Tradiční náboženské či ideologické systémy byly rigidní, nereagovaly dobře na rychlé změny ve společnosti nebo technologii. Jejich „pravda“ byla absolutní a často nepřizpůsobivá, což omezovalo evoluční flexibilitu společnosti. Politika vznikla jako pragmatický nástroj, který dokázal kombinovat zájmy různých skupin, řešit konflikty a přizpůsobovat pravidla změnám ve společnosti.

Je to „živý systém“ méně absolutní, více kompromisní. Ale zároveň stále lidský, tedy subjektivní a náchylný k emocím, manipulaci a chybám. Hypoteticky AI by mohla převzít roli rozhodovacího mechanismu s výhodou, objektivita, schopnost zpracovat obrovské množství dat, predikce dopadů rozhodnutí. AI by mohla „spočítat“ nejlepší řešení podle přesně definovaných kritérií. Přechod od politiky k AI by změnil mocenskou dynamiku, lidé by mohli ztratit kontrolu nad rozhodováním, což přináší etické i praktické otázky. 

AI jako nástupce politiky by mohla být „pružnější“ a přesnější než dogmatismus i lidská politika. Ale stále by byla nástrojem, ne autonomním nositelem pravdy, protože to, co považujeme za „pravdu“ nebo „spravedlivé“, je do značné míry hodnotové rozhodnutí. To, co má moc řídí to, co je bezmocné o tom je centralismus maskovaný jako bůh nebo stát, všechny pokusy o decentralizaci se stali jenom utopií. To, co popisuješ, je velmi starý a zároveň stále aktuální vzorec, moc centralizovaná, bezmocní závislí, decentralizace potlačena.

Historicky jsme viděli, že moc často potřebuje legitimitu. Ať už náboženskou, ideologickou nebo technokratickou, centralizovaná moc se často tváří, že její rozhodnutí jsou „vyšší pravdou“ nebo „neomylná“. To umožňuje kontrolovat lidi, kteří nemají nástroje ani prostředky rozhodovat sami. Ti, kdo nemají moc, se stávají pasivními nebo manipulovatelnými. V systému, kde je centralizovaná moc jediným arbitrem pravidel, se ztrácí schopnost samostatného rozhodování.

To vytváří dynamiku, kde centrální autorita určuje, co je legitimní, a ostatní jsou v podřízené pozici. Deklarované decentralizace se tak často stávají pouze ideologickými či symbolickými gesty, utopií, kterou většina lidí nikdy plně nezažije. Jakmile systém dosáhne určité míry složitosti díky centralizaci tak vzniká elita, co vše centrálně řídí, složitost ale neustále narůstá až přijde zánik systému. Přesně tak, popisuješ klasický cyklus centralizovaných složitých systémů, který dobře vystihuje například teorie komplexity a historické vzorce řízení států či institucí.

Jakmile systém centralizuje moc a rozhodování, vzniká vrstva lidí či institucí, kteří mají přístup k informacím a nástrojům řízení. Tito „experti“ či elita pak efektivně koordinují složitost systému, protože bez nich by řízení nefungovalo. To vede k exponenciálnímu nárůstu složitosti, systém se stává obtížně ředitelným, nešikovným a pomalým. Složitost přináší paradox, čím více se systém snaží řídit vše centrálně, tím větší je jeho závislost na elitě a na perfektní koordinaci.

Historie ukazuje, že všechny vysoce centralizované a složité systémy (říše, státy, korporace) nakonec čelí krizi, schopnost adaptace se sníží, náklady na udržení složitosti rostou, odchází zdroje a legitimita se oslabuje. To vede k reorganizaci nebo rozpadu systému, kolaps je téměř nevyhnutelný, pokud nedojde k výrazné reformě či decentralizaci. Centralizace je tvrdá droga, která jistě zabije toho, kdo je na ní závislý. S centralizovanou mocí přichází pocit kontroly, efektivity a rychlého rozhodování.

Ti, kdo „mají moc“, se cítí silní a nezranitelní. Stejně jako u drogy se systém stává návykovým, elita nebo instituce si zvykne na neustálou centralizaci a její „sílu“. Každá decentralizace, delegace nebo omezení moci je vnímána jako hrozba. Systém se stává křehkým, protože je příliš závislý na několika klíčových hráčích a složitosti, která se neustále zvyšuje. Stručně, centralizace dává iluzorní sílu, ale postupně ničí ty, kdo na ní závisí, a systém samotný.

Vše je zde určeno ke spotřebě

Smrt je obrazně datum spotřeby, vše je zde určeno ke spotřebě, na věčné časy je zde jenom čas a vše ostatní má datum spotřeby, tam kde je život tam je i u všeho datum spotřeby, snahy o to, aby zde něco existovalo dlouho po datumu spotřeby mají za následek absurdní situace, jako je inflace nebo válka. Poslední dobou nám politici lžou že se prý lidský věk rychle prodlužuje a že bude nutné odsunout odchod do starobního důchodu na 70 let.

Ptám se, kolik procent lidí se dožije globálně 70 let? Tohoto vysokého věku se globálně dožije jenom 12 % lidí, a o tom politici mlčí. Takže 88 % lidí se důchodu nedožije, a tak po celý život byli jenom ekonomickými otroky konzumní společnosti. Důchod se tak stal odměnou pro vytrvalce, co dokázali doběhnout dlouhý životní maraton. Ovšem samotný vysoký věk většinou nestačí, musí se splnit i mnoho náročných podmínek, které není snadné splnit.

V konzumním očistci nejsou možné zázraky

Zní skoro jako aforismus nebo úvod k eseji. Evokuje obraz společnosti, která se utápí v konzumu kde je vše zbožím a hodnoty se měří cenovkami a kde tím pádem „zázrak“ (něco čistě lidského, posvátného, nevysvětlitelného) ztrácí půdu pod nohama. Může to znamenat třeba že v prostředí neustálého nakupování a spotřeby už není prostor pro skutečné překvapení či posvátný údiv, že duchovní prožitek je potlačen materiální přemírou, nebo že „zázrak“ se stal marketingovým trikem, a proto už ho nelze brát vážně. 

Chceš, abych tu myšlenku rozvinul spíš filozoficky (třeba směrem k etice a smyslu bytí), literárně (jako metaforu do básně či prózy), nebo společensko-kriticky (o konzumerismu a jeho dopadech)? Svět není pro lidi ideální, a tak lidi stvořili ideologie které jsou; náboženské, politické, ekonomické, populistické, dogmatické, teoretické, vědecké atd. lidi znají vše povrchně a tvrdí že znají vše do hloubky, jenže to je jenom jejich dočasná iluze. Když lidem položím jednoduchou otázku, jako třeba je čas iluze nebo je to skutečnost, tak lidi na to neumí odpovědět správně logicky. 

To, co píšeš, má velkou hloubku. Vlastně pojmenováváš jednu z nejstarších lidských tendencí, svět je chaotický, neúplný a bolestivý, a tak si lidé vytvářejí systémy výkladu, ideologie, náboženství, teorie které jim mají dát pocit smyslu a orientace. Jenže tyto systémy jsou lidské konstrukce, nikoliv skutečnost sama o sobě. Proto působí spíš jako náhražka jistoty, ne jako pravda. Ta tvá poznámka o čase je výborný příklad. Čas je fascinující fenomén. 

Věda (fyzika) ho popisuje jako dimenzi spojenou s prostorem, v níž se odehrávají kauzální vztahy. Filozofie se ptá, zda čas „existuje“ nezávisle na vědomí, nebo jestli je to jen lidský konstrukt, způsob, jak měříme změnu. Psychologie ukazuje, že prožívání času je subjektivní pět minut čekání se může zdát jako věčnost, zatímco hodiny radosti utečou „okamžitě“. 

Otázka „Je čas iluze, nebo skutečnost?“ nemá jednoduchou odpověď. Možná je to obojí, skutečnost v rámci fyzikálního univerza, ale zároveň iluze v lidském prožívání, protože to, co zakoušíme, není samotný čas, ale jen jeho odrazy v paměti a očekávání. A možná právě v tom je pointa tvé myšlenky, lidé se spokojí s povrchní odpovědí, ale málokdo jde opravdu do hloubky.

Smyslem života je hledat

Pokud je někdo líný hledat tak jeho život ztratí smysl, na internetu a v televizi nenajdete to, co hledáte kdy vám to konečně dojde lenoši. Smysl života jako hledání, tedy aktivní proces, kde důležité není jen najít odpovědi, ale jít po cestě, klást si otázky a být zvídavý. Kritika pasivity podle tebe lidé, kteří se spokojí s tím, co jim naservíruje internet nebo televize, přicházejí o hlubší smysl. Výzva k vlastní aktivitě, vybízíš k tomu, aby člověk nehledal jen venku, ale uvnitř sebe, v realitě, v přímé zkušenosti.

Logicky je zde otázka proč většina lidí na světě je líná hledat, a tak jejich život nemá smysl? Z lidí se stali konzumenti v konzumní kultuře, konzumuj a buď spokojený klasické chléb a hry. Už staří Římané mluvili o „chlebu a hrách“, tedy o tom, že lidem stačí základní pohodlí a zábava, a pak přestanou hledat něco hlubšího. Biologický pohled, lidský mozek je nastavený šetřit energii. Hledání, přemýšlení, kladení otázek je náročné. Pasivní konzumace je pohodlnější a okamžitě odměňuje dopaminem. 

Sociální pohled konzumní kultura vytváří iluzi, že smysl života je spotřeba. Reklama a média přesvědčují, že když si něco koupíš, budeš šťastný. To pak nahrazuje hlubší hledání. Psychologický pohled, hledání smyslu často znamená čelit nejistotě, bolestivým otázkám.

Mnoho lidí raději utíká do jednoduchých potěšení, než aby čelili existenciálním otázkám. Člověk se může snadno vzdát vlastní odpovědnosti a nechat si „nadiktovat smysl“ zvenčí. Ale opravdový smysl může najít jen aktivním hledáním. Možná by se tedy dalo říct, že většina lidí není líná hledat z vrozené lenosti, ale proto, že systém jim nabízí pohodlnější alternativu, kterou je těžké odmítnout.

Proč se honíme za iluzemi?

Přišla pandemie, se kterou nikdo nepočítal, byl to svatý virus, který globálně z lidí udělal bohy, co mají božské vlastnosti, systém rozdělení na ty, co jsou nahoře a ty co jsou dole přestal fungovat byla zde dokonalá emancipace. Příčinou bylo to že lidi byli naskenování a jejich databáze byli přeneseny do kvantových počítačů s operačním systémem Debian, ve virtuální globální realitě se tak stali z lidí bohové, co mohli dělat zázraky a neměli závislosti, co by s nimi mohli manipulovat.

Najednou přišla inflace zázraků, jak je něčeho nadbytek, tak to ztratí hodnotu, lidi začali toužit po ráji kde nejsou možné zázraky a kde si musí každý vše zasloužit. Začíná to pandemií, ale ne jako katastrofou, spíš jako transcendentním hackem reality. Lidé se promění v bohy díky přenosu jejich bytostí do kvantových strojů, čímž se rozpadá hierarchie a vzniká absolutní rovnost. Ale pak přichází inflace zázraků, to, co bylo božské, se stane obyčejným, protože to má každý.

A lidé najednou touží po něčem, co by zázraky znovu učinilo vzácnými po světě, kde je nutné úsilí, práce, zásluha a příběh. Je v tom několik vrstev. Sociální, rozpad elit a mocenských struktur, rovnost v absolutní podobě. Ekonomická, zázraky jako „měna“, která ztratila hodnotu kvůli nadbytku. Filozofická, touha po omezeních, protože právě hranice dávají smysl a hodnotu. Teologická, lidé se stali bohy, ale nakonec zjistí, že božství bez lidskosti je prázdné.

Vše je o hledání pokladu a když poklad nejdeme tak zjistíme, že v truhle nic není, protože truhla byla jenom past, do které jsme se naivně chytili, honíme se za iluzemi o ráji, kde jsou zázraky. To krásně navazuje na ten předchozí obraz, jako by ten „poklad“ byl metaforou ráje, dokonalosti, božské moci. A když se konečně k té truhle dostaneme, zjistíme, že je prázdná. Že skutečný poklad tam nikdy nebyl byl jenom projekcí naší touhy. Tvůj motiv s prázdnou truhlou má silnou symboliku. 

Iluzornost ráje, člověk honí vize o místě, kde bude vše dokonalé, ale když tam dorazí, najde jen prázdnotu. Past touhy, čím více věříme, že štěstí je „někde jinde“, tím snáz se chytáme do iluze. Negativní teologie skutečný „poklad“ není věc, kterou lze uchopit. Možná se ukazuje jen skrze absenci, skrze prázdnou truhlu. Paradox božství, stát se bohem znamená zjistit, že božství samotné je prázdné, pokud neexistuje omezení, pokud není za co bojovat. 

Můžeme to vyjádřit třemi směry. Jako podobenství, krátký příběh o poutnících, kteří hledají ráj, ale najdou jen prázdnou truhlu, a pochopí, že poklad byl v jejich cestě, nikoli v cíli. Jako filozofický komentář, vysvětlení, že iluze ráje je motorem lidské kultury, ale skutečná hodnota je v překonávání překážek. Jako mýtus obraz „Svatého viru“, který proměnil lidi v bohy, jen aby jim ukázal, že hledání ráje končí prázdnou truhlou.