Pokud zde něco schází tak se to hledá tak dlouho až se to najde, o tom je realita, ve které vše existuje, problém je v tom že i když se nachází neustále to co schází, tak hledání nekončí jako by to byl nekonečný kruh hledání toho co schází. To, co popisujete, zní jako filozofická úvaha o bytí a neustálém hledání naplnění či smyslu. Je v tom patrný paradox, vždy se najde to, co chybí, a přesto hledání neskončí. To připomíná některé principy z existencialismu, buddhismu nebo i moderní filozofie vědomí.
Existencialismus říká, že člověk je „odsouzen ke svobodě“ tedy k neustálému hledání a volbě, nikdy k definitivnímu cíli. To, co chybí, je vlastně součástí lidské existence. Buddhismus hovoří o koloběhu touhy. Jakmile se naplní jedna touha, objeví se jiná, a tím hledání nikdy nekončí. Fenomenologie ukazuje, že lidské vědomí je vždy „intencionální“ směřuje k něčemu, k čemu se vztahuje, a tím je neustále v pohybu, nikdy uzavřené. Jinými slovy, to nekonečné hledání může být podstatou samotné reality či lidského vědomí to, co chybí, je motor existence.
Lidi jsou nešťastní, a tak hledají štěstí, většinou naleznu jenom náhražky za štěstí, mnoho iluzionistů si z toho udělalo dobrý obchod, kdy nabízejí lidem náhražky za štěstí pomocí; pohádek, náboženství, politiky, ekonomiky, léků, drog atd. Dotýkáte se tématu, které řeší lidstvo odjakživa hledání štěstí a zároveň pasti iluzí, do kterých člověk padá. Máte pravdu, že mnozí využívají lidské touhy po štěstí k vlastnímu prospěchu ať už jde o obchodníky s emocemi, politiky, náboženské vůdce nebo výrobce látek, které krátkodobě tlumí bolest.
To, co prodávají, je často jen zástupná radost něco, co připomíná štěstí, ale nevede k hlubokému naplnění. Pohádky, ideologie, náboženství dávají naději a smysl, ale zároveň mohou svádět k iluzi, že štěstí je někde venku, až „potom“. Politika, ekonomika často prodávají představu lepší budoucnosti, která se odkládá, zatímco lidé mezitím žijí v nespokojenosti. Léky, drogy, konzumní radosti nabízejí okamžitou úlevu nebo pocit euforie, ale neřeší příčinu neštěstí. Filosofové, mystici i psychologové často tvrdí, že opravdové štěstí není vně, ale uvnitř není to „věc“, ale stav bytí.
Tedy ne něco, co získáme, ale způsob, jak žijeme a vnímáme svět. V okamžiku konkurence a boje štěstí zmizí, otázka je, proč je člověk lovec a není býložravec? Člověk se vyvinul jako všežravec. Evoluce dala člověku schopnost lovit i sbírat, což zvýšilo šance na přežití. Lov přinesl bílkoviny a energii potřebnou pro růst mozku. Sběr plodů a rostlin poskytoval jistotu, když lov selhal. Člověk bral to, co prostředí nabízelo.
Lov znamená boj, soutěž, dobývání. Býložravec symbolizuje klid, přijetí, harmonii. Problém je, že civilizace zdůraznila právě „lovce“, soutěž, konkurenci, boj o zdroje, kariéru, moc. V takovém prostředí štěstí mizí, protože kdo bojuje, má strach o ztrátu, kdo soupeří, nikdy nemá dost, kdo loví, žije v napětí. Možná to, že člověk není jen býložravec, souvisí s povahou vědomí. Vědomí stále chce více než jen být. To „lovectví“ se přeneslo z fyzického světa do mentálního lovíme zážitky, úspěchy, uznání. A pak se dostáváme k paradoxu, štěstí mizí tam, kde začíná lov, přestaň lovit, buď tím čím jsi.
