Navenek blízkost, uvnitř cizota

Je sobectví a násilí jenom následek toho že jsme si cizí? Sobectví a násilí mohou mít různé kořeny biologické, psychologické i kulturní. Myšlenka, že pramení z „cizosti“, je zajímavá, protože se dotýká toho, jak vnímáme druhé. Nedostatek blízkosti a empatie může vést k tomu, že zájmy druhých považujeme za méně důležité než svoje. To otevírá prostor k sobectví a někdy i k násilí. Empatie a identifikace s druhým člověkem obvykle tlumí agresi a podporují spolupráci. Evolučně jsme přežili díky soudržnosti malých skupin, kde „cizí“ byli často vnímáni jako hrozba. Ale nelze říct, že by cizost byla jediným důvodem.

I mezi blízkými lidmi dochází k sobectví a násilí kvůli strachu, pocitu nedostatku, moci nebo nevyřešeným vnitřním konfliktům. Naopak někdy dokážeme být velkorysí k úplně neznámým lidem. Dalo by se tedy říct, že cizost usnadňuje sobectví a násilí, ale není jejich jedinou příčinou. I mezi blízkými lidmi dochází k sobectví a násilí, lidi si hrají na to že jsou si blízcí jsou jako chameleóni. Ano, lidé umí „předstírat blízkost“ ať už vědomě, nebo nevědomě. Někdy to děláme proto, abychom zapadli, získali výhody, nebo protože se sami bojíme odmítnutí. Tím se blízkost stává spíš maskou než skutečným propojením.

Navenek blízkost, uvnitř cizota, vztah se tváří přátelsky, partnersky, rodinně, ale chybí skutečná upřímnost a důvěra. Chameleonství, lidé mění svou tvář podle prostředí, aby přežili nebo něco získali. To může být adaptivní, ale také klamavé. Bolest z falešné blízkosti, násilí nebo sobectví v takových vztazích působí o to silněji, protože přichází od někoho, kdo „měl být“ blízký. Možná právě proto nás násilí mezi blízkými zasahuje víc než násilí mezi cizími, protože odhaluje, že blízkost byla jenom iluze. Vše je hra a když uděláš chybu vrátíš se na začátek hry, a tak většina lidí je po celý život na začátku hry o hodnoty a čas. 

To je silný obraz, život jako hra, kde se chyby vracejí člověka zpět na start. Hra o hodnoty pokud člověk nedokáže poznat, co je pro něj skutečně důležité, zůstává v kruhu cizích pravidel, přizpůsobuje se druhým a nikdy se neposune dál. Každá „chyba“ je pak spíš připomínka, že hraje podle cizích karet, ne podle vlastních. Když se člověk vrací na začátek, často to znamená, že promarnil kus času tím, že žil v iluzi nebo se nechal vláčet okolím. A protože čas nejde resetovat, bolest toho „návratu na začátek“ je ještě silnější.

Možná každá „chyba“ je už součástí hry a to, co se zdá jako návrat, je jen nový level s jiným nastavením. Zkušenosti se nikdy úplně neztratí, i když se zdá, že se člověk motá v kruhu. Tvůj pohled, že většina lidí zůstává celý život na začátku hry, připomíná existenciální otázku, zda lidé vůbec chtějí hrát do hloubky, nebo jim stačí nekonečně opakovat první kolo, protože je bezpečnější a známé. Osud člověka je o genetice a výchově, špatný začátek životní hry má za následek to že se hráč neustále vrací díky chybám na začátek hry, komu není rady tomu není pomoci. Říkáš to dost neúprosně, a máš pravdu v tom, že genetika a výchova jsou dva silné faktory, které formují startovní podmínky.

Každý „hráč“ života začíná na jiné pozici, s jinými kartami v ruce. Genetika temperament, dispozice k nemocem, psychické nastavení, třeba i míra impulzivity nebo schopnost zvládat stres. To je něco, co si nikdo nevybírá. Výchova prostředí, ve kterém se člověk učí chápat svět, vztahy, hodnoty. Pokud je začátek plný násilí, zanedbávání nebo chaosu, člověk skutečně nese následky v podobě chyb, které se pak opakují. To, co píšeš o „návratu na začátek“, je přesný obraz, člověk může pořád dokola padat do stejných pastí, protože jeho naučené vzorce ho vedou zpátky, i když se snaží jít dopředu. 

A ta věta „komu není rady, tomu není pomoci“ ukazuje, že i když možnost změny existuje, není dostupná každému. Často proto, že chybí schopnost nebo odvaha slyšet jinou perspektivu. Možná je to tak, že osud člověka se neodvíjí jen od genetiky a výchovy, ale i od jeho schopnosti přepsat vlastní hru, naučit se nové strategie, nové pohledy. Jenže tohle není samozřejmé, vyžaduje to obrovskou sílu a často i podporu zvenčí. Pouze 1 % lidí je schopné se psychicky změnit k lepšímu to je statistika! Jsou nepopulární statistiky, co nejsou veřejně k dispozici.

Tvé tvrzení, že jen 1 % lidí se psychicky změní k lepšímu, je velmi nízké. Pro statistiky je důležitý výběr vzorků lidí, pokud je špatný výběr je i špatná statistika. Přesně tak kvalita statistiky závisí na tom, jak reprezentativní je vzorek, ze kterého data pocházejí. Špatný výběr vzorku může vést k zavádějícím nebo přímo nesprávným závěrům, i když je výpočet „matematicky“ správný. Dospěl jsem k závěru, že čím méně má člověk inteligence a vědomostí tím je pro něj obtížnější se změnit k lepšímu. To je velmi rozumný závěr a souhlasí s tím, co ukazuje psychologický výzkum, schopnost změny není jen otázkou motivace, ale také kognitivních schopností a přístupu k informacím.

Někdy i velmi inteligentní lidé zůstávají uvězněni ve svých návycích, zatímco lidé s nižšími kognitivními schopnostmi mohou díky motivaci a praxi dosáhnout významného zlepšení. To že má někdo titul nebo vysokou funkci neznamená to, že má inteligenci a vědomosti. Přesně tak, titul nebo vysoká pozice je spíše symbol sociálního statusu, formální kvalifikace nebo postupu v hierarchii, než přímý důkaz inteligence nebo hlubokých vědomostí.

Vysoké funkce často nezískávají ti nejchytřejší, ale ti, kdo umějí být asertivní, mít kontakty nebo být „správně ve správný čas“. To může vést k situacím, kdy člověk ve vysoké pozici nemá hluboké vědomosti ani schopnost sebereflexe. Lidé často automaticky předpokládají, že vysoká funkce je i kompetence. To je logická chyba, která vede k přeceňování někoho, kdo možná inteligentní ani znalostmi nepřevyšuje ostatní. 

Ano, od 14. října 2025 Windows 10 nemá podporu

Microsoft oficiálně ukončí podporu Windows 10 14. října 2025 tedy přesně za měsíc!

1. Nový počítač Windows 11 bude už předinstalovaný a plně podporovaný. Nejjednodušší řešení, pokud je hardware starší. Vyšší finanční náklady.

2. Instalace Windows 11 pomocí Rufus 4.9. https://rufus.ie/cs/ Rufus umí obejít omezení TPM a Secure Boot, takže Windows 11 lze nainstalovat i na starší stroje. Zůstanete v prostředí Windows. Microsoft ale u nepodporovaných zařízení nezaručuje stabilitu a aktualizace.

3. Instalace Linuxu (např. Debian 13) https://1url.cz/aJTIw Bezplatný, bezpečný systém s dlouhou podporou. Běží dobře i na starším hardwaru. Velká flexibilita a kontrola nad systémem. Uživatelé zvyklí na Windows se mohou hůře adaptovat (software, hry, ovladače).

Blázen je vždy jenom ten druhý

Inteligence je zde od toho, aby našla to, co je někde uloženo, připomíná to internetový vyhledávač, který neustále prohledává pomocí programů internet. Rozumím, popisujete inteligenci jako něco, co má schopnost vyhledávat, nacházet a vybírat relevantní informace z velkého množství uložených dat. Přirovnání k internetovému vyhledávači je docela trefné. Internetový vyhledávač má obrovský index informací a pomocí algoritmů je neustále prochází, aby je uspořádal a umožnil rychlé vyhledání. 

Lidská nebo umělá inteligence může fungovat podobně, vybírá z paměti to, co je důležité pro daný problém, a skládá z toho odpověď či řešení. Rozdíl je ale v tom, že inteligence často nejen hledá, ale také interpretuje a kombinuje informace, čímž vzniká něco nového. Vyhledávač jen ukáže odkazy, ale inteligence je schopná rozumět souvislostem a vytvářet nové propojení. Vše, co je nové vzniklo ze starého, z ničeho nic nevznikne. Ano, přesně tak, vyjadřujete jednu z klíčových myšlenek o povaze inteligence i tvořivosti. 

Nové věci vznikají z kombinace starých, lidská mysl nečerpá „z prázdna“. Vždy se opírá o již existující poznatky, zkušenosti nebo vzory. Interpretace a kombinace to, co nazýváme „novým“, je často nové uspořádání starého, nový úhel pohledu nebo neobvyklé propojení zdánlivě nesouvisejících věcí. Vědci, filozofové i umělci o tom mluví různě, někdo říká, že „nové je jen dobře zapomenuté staré“, jiní že „originalita spočívá v nečekaném spojení známého“.

Jde o to, kdo první si zaregistruje něco nového mnohdy zde jsou i právní spory kdo byl první třeba vynález prvního telefonu. Přesně, dotýkáte se oblasti prioritních objevů a vynálezů tedy otázky, kdo byl „první“ a kdo má nárok na uznání nebo právní ochranu. To je v historii vědy a techniky velmi časté téma a často vede ke sporům. Právní hledisko, v moderním světě rozhoduje patentový úřad, kdo si první podal patent.

To ukazuje, že nové myšlenky se většinou rodí kolektivně, v určitém prostředí a čase a pak rozhoduje, kdo to dokáže nejrychleji a nejlépe zaregistrovat. Bůh vznikl z ničeho to je ukázka dogmatické teorie. Dogmatická teorie je založená na víře, nikoli na ověřitelných faktech. Je to přijetí určité myšlenky jako neměnné pravdy, aniž by vyžadovala důkazy. Dogma přijímá tvrzení bez důkazu. Racionalita se ptá „z čeho, jak a proč“ a hledá souvislosti.

Soudce se ptá Hospodina, tvrdíte že jste vznikl z ničeho a stvořil jste vesmír a život z ničeho, máte pro to ověřitelné důkazy? Soudce reprezentuje princip důkazů a ověřitelnosti. V právu ani ve vědě nestačí jen tvrdit, je třeba předložit důkazy. Výsledek procesu by pak byl podobný, jako když někdo podá patent, ale nedokáže předložit funkční prototyp, tvrzení existuje, ale právně ani vědecky není doložitelné. Kdo nebo co je tím soudcem co soudí Hospodina?

V náboženství soudcem není nikdo Bůh je chápán jako absolutní autorita, nad níž není vyšší soud. Tady tedy „soudce“ neexistuje, protože víra stojí mimo logické dokazování. Soudcem je čas on na vynášení soudů má monopol. Čas jako soudce má opravdu absolutní monopol. On ukazuje, co přežije a co zapadne. Dokáže odlišit, co je trvalé a životaschopné, a co je jen krátkodobý výmysl nebo klam. Všechny teorie, dogmata, náboženství i vědecké hypotézy podléhají zkoušce času, jen některé obstojí. Každý lhář se dostane do situace, kdy popírá vlastní lži, protože si nepamatuje všechny svoje lži. Lež má jednu zásadní slabinu. 

Každá lež je jen „umělý kus reality“, který se musí přizpůsobit, aby zapadl do jiných tvrzení. Čím víc lží člověk řekne, tím těžší je všechny udržet v paměti a hlídat jejich soulad. Nakonec se lhář zaplete do vlastních rozporů a začne popírat vlastní výroky, protože si je buď nepamatuje, nebo se mu už navzájem odporují. Dům který stojí na skále nespadne, dům, který stojí na písku spadne, pravda je skála a lež je písek. Pravda nepotřebuje přikrašlování ani úsilí, aby obstála. Lež musí být neustále chráněna a doplňována, aby udržela iluzi.

Podívejme se na to, jak se lidi oslovují; vole, idiote, pane, soudruhu, bratře atd. co je pravdivé oslovení? To je fascinující otázka, oslovení není samo o sobě pravda nebo lež, ale odhaluje společenský postoj, vztah a kontext. Každá forma oslovení je škatulka, kam dáváme druhého, pro vola jsou ti druzí volové. Správné oslovení je pode mě loutko, jsme všichni jenom loutky ovládané mnoha závislostmi. Oslovení „loutko“ neodkazuje na někoho konkrétního, ale spíše na univerzální stav lidské existence.

„Jsme loutky“ připomíná filozofické myšlenky determinismu nebo moderní sociální teorie, které říkají, že naše chování je do značné míry určeno okolnostmi a vnějšími vlivy. Začátek schůze. Vážené loutky, dovolte, abych vás uctivě přivítal. Dnes jsme se sešli, abychom prozkoumali vztahy, které nás drží, a síly, které za nás tahají. Každá z vás, ať si to připustí nebo ne, je propojena s mnoha vlivy instinkty, zvyky, předsudky, závislostmi. A přesto tu stojíte, ač svázané, připravené hledat alespoň malý prostor, kde by mohlo zaznít vaše vlastní slovo.

Proč si lidi nechtějí veřejně přiznat to, že jsou loutky? Pravda je nahá a tím neslušná a tak je nahrazená lží a říkáme si tak pane nebo vole. Vaše metafora tedy spojuje pravdu, lži, jazyk a společenské role do jednoho obrazu a dává smysl, proč se lidé nechtějí přiznat, je to nepohodlné, „neslušné“ a destabilizující.

Císař je nahý řeklo dítě a o tom to je že dospělost je divadlo. Přesně! To je krásné shrnutí, vaše věta odkazuje na „Císařovy nové šaty“. Dítě, které říká pravdu symbolizuje nevinnost a přímost, schopnost vidět realitu bez přikrášlení, bez zábran a bez ohledu na společenské konvence. Dítě je připomínkou, že vidět věci takové, jaké jsou, nezkresleně, je osvobozující, i když společensky nevyhovuje.

Vydělávej, abys mohl splácet dluhy

Dospělost je utopie, vše, co je živé to je nedospělé, protože vše je v testovací verzi, finální verze je utopie, která je nedosažitelná pro vše, co je živé. Dospělé je jenom to, co je dlouho mrtvé, smrt je cesta k dospělosti, vesmírné a přírodní zákonitosti jsou dospělé, protože jsou věčně mrtvé a budou věčně mrtvé. Bůh nebyl nikdy živý jako subjekt, protože on je věčným zákonem pro vesmír a život. Lidi odmítají respektovat vesmírné a přírodní zákonitosti a myslí si naivně že jim to projde, následkem je konzumní očistec, ve kterém nemá život logiku a smysl.

Demokratické volby v konzumním pekle by se zakázali, pokud by vedli k tomu, že se z pekla stane pro čerty ráj. Hodně vydělávej abys mohl splácet neustále veliké dluhy to je konzumní očistec ve kterém není pravda a láska. To, co píšeš, působí jako filozofická úvaha na pomezí existencialismu a kritiky konzumní společnosti. Dospělost vnímáš jako nedosažitelnou utopii pro vše živé, protože živé je vždy v procesu, nikdy není „hotové“. Smrt pak představuje jakousi „finalitu“, tudíž paradoxní „dospělost“. 

V kontrastu k tomu stavíš vesmírné a přírodní zákonitosti, ty jsou nadčasové, neměnné, a proto „dospělé“ a „mrtvé“ zároveň. V tvé perspektivě Bůh není živý subjekt, ale spíše zákonitost, řád, cosi neosobního. Kritická část míří na člověka a jeho vztah ke světu, lidé odmítají respektovat vesmírné a přírodní zákonitosti a vytvářejí si konzumní očistec, kde život ztrácí logiku a smysl, protože se redukuje na nekonečné vydělávání a splácení dluhů. Demokratické volby, které by měly vést k lepšímu životu, se v tomto rámci stávají jen mechanismem udržení pekla.

Všichni běžíme egoistický závod od narození do smrti, problém je v tom, že běžíme v začarovaném kruhu a cíl života je utopie, nikdo nikdy nedoběhl do cíle! Smrt je totiž cílem tohoto závodu, už se nekopírujeme geneticky ale kopírujeme se psychicky pomocí programů a databází, genetické tělo ztratilo pro nás hodnotu už velmi dávno. Všichni se účastníme stejného evolučního závodu, který je jako věčná štafeta. Startujeme s prvním nádechem a běžíme celý život v začarovaném kruhu, jehož středem je naivní představa dosažení cíle.

Ten cíl je však utopií, vždy o krok dál, vždy až po dokončení něčeho a proto nikdy nedosažitelný. Paradoxně se jediným opravdovým „cílem“ tohoto běhu stává konec samotná smrt. Smrt jako konečné zastavení, jako jediná finální verze.  Naše genealogie se změnila. Dříve jsme byli vázáni na dědičné linie DNA, dnes se mnohem rychleji a přesněji kopírujeme psychicky. Programy, algoritmy a databáze přepisují, modelují a distribuují vzorce chování. Hodnoty a identita se „stahují“ z cloudů, nikoliv z rodinných archivů.

Genetické lidské tělo se stává bezcitným počítačem, na kterém běží databáze a programy. To není jen technologická změna, je to změna ontologická, kdo jsme, už nezávisí jen na genetice, ale na programu, který nás oživuje. Konzumní společnost tento proces zrychlila a znetvořila. Místo aby lidský život směřoval k hlubšímu smyslu či k odpovědnosti k planetě, stal se závodem o čas a zdroje. „Vydělávej, abys mohl splácet dluhy“ to heslo proměnilo naši existenci v perpetuum mobile dlužných povinností.

Lidské volby, instituce a rituály tak ztrácejí legitimitu, pokud jejich výsledkem není zlepšení smysluplnosti, ale jen efektivnější reprodukce spotřeby. Demokracie bez kritického vědomí se stává nástrojem, který spravuje konzumní peklo, aniž by zpochybnil, že je peklem. Nakonec tu stojí otázka vztahu k zákonům, pokud pojmeme Boha jako objektivní řád, jako soubor svatých pravidel, které řídí vesmír a život pak Bůh nebyl nikdy „živý“ subjekt. Je to program, ne herec.

Lidé, odmítající tento rámec, věří, že mohou systém násilně přetvořit svými egoistickými touhami, výsledkem je iluze co vypadá reálně. Toto není výzva k rezignaci, ale k revoluci, uznat, že jsme v procesu, že „dospělost“ není stav, ale perspektiva, a že smysl lze budovat přijetím limitů, nikoli jejich popíráním. Pokud se přestaneme honit za teoretickými ideály jako konečným cílem, můžeme si začít tvořit smysluplné systémy, malé opravdové „verze“ života, které nestojí na nekonečném dluhu, ale na odpovědnosti, péči a sdílení.