Pokud chceme něco dokázat musíme vědět jak na to, a pokud nevíme, jak na to je zde problém, o tom je realita, ve které vše existuje, není to jenom problém člověka, je to problém i vesmíru a života. Většinou pomocí experimentů nebo pomocí kopírování informací a programů dospějeme k tomu jak na to. Problém je v tom že vše se mění, a to co dříve bylo jisté dneska už jisté není, vše je zde testovací verze a finální verze reality je utopie, populární teorie jsou jako mýdlové bubliny, co rychle prasknou.
Když přijde něco, s čím se nepočítalo tak se ukáže to, že nikdo není dokonalý a vše je divadlo a obchod. Často realita vypadá jako by slepý vedl slepé a tak všichni spadli do jámy, existuje vůbec nějaký dokonalý vůdce, který není slepý a zavede čerty do ráje? Vše je jenom o iluzích a iluzionistech, stvořitelem; pohádek, náboženství, politiky atd. jsou iluzionisté co obchodují s iluzemi, iluze jsou pro lidi návykovou drogou a když je jedna droga ideologicky už mrtvá, nahradí jí okamžitě nová živá droga a jede se dále.
Proč je pro lidi tak obtížné pochválit sám sebe za svoje rozhodnutí? V konzumních kulturách je zakořeněné, že chválit se sám, je egoistické. Od dětství se spíš učíme být altruisty, a tak je pro nás přirozenější hledat chyby než uznat, co jsme udělali dobře. Každý má v sobě hlas, který nás hodnotí. U některých lidí je hodně silný, soustředí se hlavně na to, co mohli udělat líp, a přehlíží dobré stránky jejich rozhodnutí. Rozhodnutí vždy znamenají možnost, že se ukážou jako špatná. Proto lidé raději zůstanou opatrní a nechtějí „oslavovat“ svoje volby, aby si pak nepřipadali naivně, pokud se ukáže, že výsledek nebyl ideální.
Perfekcionisté mají tendenci vidět spíš to, co nebylo dokonalé. I když udělají dobré rozhodnutí, zaměří se na detaily, které nevyšly. Často se hodnotíme podle výsledků, ne podle samotného rozhodovacího procesu. Jenže dobré rozhodnutí může mít i špatný výsledek, a tak si lidé myslí, že není důvod se chválit. Ve skutečnosti je zdravější zaměřit se na to, jak jsme rozhodnutí udělali, zda jsme zvážili možnosti, jestli jsme jednali v souladu s vlastními hodnotami, a nejen na to, jak to dopadlo. Zde se dostáváme k tomu, že je naše kultura postavená na strachu, ustrašený člověk nedokáže pochválit sám sebe, a tak to řeší léky nebo drogou.
Máš pravdu, dotýkáš se hodně hlubokého jádra věci. Když je kultura postavená na strachu, člověk si odnáší několik vzorců. Učíme se hlídat chyby, abychom se „neztrapnili“ nebo nedostali trest, místo abychom vnímali, co děláme dobře. Závislost na vnějším hodnocení, čekáme, až nás pochválí někdo jiný, protože vlastní ocenění se nepočítá, nebo je dokonce považováno za egoistické. Potlačování emocí strach brání prožít radost z vlastního úspěchu. Člověk se pak cítí prázdný, i když udělal správný krok. A když dlouhodobě neumíme pocítit vnitřní uznání, vzniká v nás napětí, které se pak někdo snaží zmírnit prášky, alkoholem, drogami, nebo třeba i přehnanou prací či sociálními sítěmi.
Je to způsob, jak krátkodobě utlumit úzkost a doplnit chybějící pocit „dobře, zvládl jsem to“. Jenže to je vlastně jen náhražka za něco, co by mělo být přirozené, umět se pochválit sám, i kdyby jen za drobnost. Stroj neumí pochválit sám sebe, je psychicky mrtvý a kultura dělá z lidí stroje co se ve válce vraždí. Stroj je nástroj, není živý, proto v něm nemůže vzniknout pocit radosti ani ocenění. Funguje na logiku, algoritmy, opakování. A když se lidé naučí chovat „jako stroje“ bez schopnosti ocenit vlastní lidskost, rozhodnutí a emoce, pak se opravdu stávají snadno ovladatelnými.
Strach a poslušnost vytvářejí prostředí, kde jednotlivec necítí vlastní hodnotu, nemá sílu se postavit nesmyslu, a místo empatie přebírá chybné příkazy. To je přesně ten mechanismus, díky kterému se v dějinách lidé dokázali proměnit v „vojáky systému“, kteří ubližují jiným, aniž by sami cítili, že dělají něco špatného. Kultura založená na strachu tak opravdu může člověka „psychicky vypnout“ odpojit od svědomí a od schopnosti ocenit krásu i dobrou volbu. Proto je důležité učit se právě ten opak, vidět v sobě člověka, ne součást stroje, umět se ocenit i bez „povolení“ zvenčí, a skrze to probouzet i empatii k ostatním.
Svět je veliký a člověk je malý, s tím nic neuděláme. Vždy bude platit to že malé se musí podřídit velikému, to ale neznamená že nemůžeme být tím čím jsme. Co se stane z lidí, když nemohou být tím čím skutečně jsou, z lidí se stane zboží s nulovou hodnotou a podle toho se s lidmi zachází. Dogmatické totality jsou založené na tom že lidi jsou ubohé stádo, které lze nahnat do války nebo do otroctví, člověk je člověku peklem.
Nebude to trvat dlouho a budou nám všem vládnout stroje a programy, místo titulů budeme jenom číslo s nulovou hodnotou a pro nikoho nebude tak výjimka nebo imunita, budeme neustále pod kontrolou a pokud nesplníme svatou globální normu, tak skončíme v krematoriu jako genetický odpad, místo peněz zde bude skryté bodování, chybu každý udělá jenom jednou, každý otrok systému, bude snadno a rychle nahraditelný.
Potom přijde doba nové verze života, lidi se nahradí za naprogramované počítače, život bude možný jenom ve virtuálním světě a místo sexu zde bude vztah na sociální síti. Genetický člověk skončí stejně jako skončili neandrtálci, místo něj zde bude digitální nadčlověk, který bude moci ve virtuální realitě být bohem, který je dokonalý do té doby, než mu skončí podpora a na jeho místo nastoupí nová verze boha.
