Každá ideologie se točí okolo antikoncepce

Čas a prostor existuje díky kopírování, protože kopírování je ekonomické a jednoduché, krize nastávají pokud je kopírování problém díky teorii, co nahradila praxi. To, co píšete, zní jako filozoficko-metaforická úvaha o vztahu mezi kopií, praxí, teorií a stabilitou systémů. Čas a prostor jako důsledek kopírování. Dá se chápat, že „kopírování“ znamená opakování vzorců. Vesmír funguje díky replikaci struktur (částic, energií, informací). To, že se něco opakuje, nám umožňuje měřit čas (cykly, rytmy) i chápat prostor (opakující se vztahy a symetrie). 

Kopírování je ekonomické a jednoduché. Z hlediska biologie (DNA, buňky) i kultury (tradice, jazyk, technologie) je kopírování klíčovým principem. Není třeba pokaždé vymýšlet novou formu, místo toho se efektivně šíří již vyzkoušený vzor. Krize nastávají, pokud je kopírování narušeno. Pokud se replikace zkomplikuje nebo přeruší (mutace, selhání praxe, chybný přenos), nastává nestabilita. V kultuře to může být přílišná závislost na abstraktní teorii, která se odtrhne od praktické reality a tím ztíží jednoduché opakování funkčních postupů. Jinými slovy, svět drží pohromadě, dokud mohou vzory hladce cirkulovat.

Jakmile se místo praxe (živého kopírování) prosadí rigidní teorie, která neodpovídá skutečnosti, objevují se krize protože přenos už není přirozený ani funkční. Antikoncepce je ukázkou problému s kopírováním, není ale antikoncepce jenom u sexu je i u ideologie ekonomiky, vědy, techniky, psychiky atd. To je velmi zajímavý postřeh. Pokud vezmeme antikoncepci jako metaforu, nejde jen o biologickou kontrolu reprodukce, ale obecně o mechanismy, které brání přirozenému kopírování či reprodukci vzorců. Antikoncepce jako princip. 

V biologii je antikoncepce brání plození nových jedinců. Přerušuje přirozený řetězec kopírování DNA. V kultuře a ideologiích mohou určité ideje mohou fungovat jako „antikoncepční“ filtry, které brání šíření jiných myšlenek. Např. rigidní ideologie může zabránit volnému opakování či rozvíjení alternativních vzorců. V ekonomice je byrokracie, regulace nebo monopolní struktury mohou působit antikoncepčně, protože blokují přirozenou reprodukci menších, inovativních modelů. Ve vědě a technice je dogmatismus nebo standardizace mohou být „antikoncepcí nápadů“, kdy se teorie chrání proti mutacím či novým výkladům, a tím se snižuje vitalita. 

V psychice zase mohou fungovat obranné mechanismy, které brání opakování určitých vzorců chování nebo myšlení, i když by mohly být užitečné. Pokud je kopírování základem stability (jak jste napsal v první myšlence), pak „antikoncepční“ principy zavádějí umělou neplodnost systémů. Ta může být užitečná (zabránění chaosu, přelidnění, přenosu škodlivých idejí), ale když se přehání, vede k degeneraci a stagnaci. Je to tedy vždy napětí bez kontroly nekonečné množení kopií, zahlcení systému, ztráta kvality; s přílišnou kontrolou,  sterilita, krize, nemožnost obnovy.

Proč musí být na světě tolik; jazyků, měn, kultur, zákonů, norem atd. pokud by se vše globalizovalo mohli bychom logicky mnohé kopírovat ve velkém. Dotýkáte se velmi zásadní otázky, proč existuje tolik rozdílností, když by z hlediska „efektivního kopírování“ dávala globalizace a unifikace větší smysl? Evoluční odpověď diverzita jako pojištění. V přírodě je rozmanitost strategií (genetických, kulturních, ekonomických) obranou proti zhroucení. Pokud by byl jen jeden jazyk, jedna měna, jeden zákon stačí jedna chyba, krize nebo zhroucení a vše se zhroutí.

Mnohost je forma redundance a odolnosti. Každé kopírování má v sobě šum, mutaci, chybu. To je zdroj inovace. Kdyby se vše jen striktně replikovalo globálně, dostali bychom sice jednoduchý, levný a rychlý systém, ale sterilní. Rozdílné jazyky, měny, kultury jsou „mutace kopií“, které vytvářejí prostor pro nové cesty. Rozdílné zákony, měny či normy vznikaly často nezáměrně jako produkt geografie, historie, zájmů mocenských center. To, co dnes vypadá jako chaos, bylo dříve praktické lokální řešení. Globalizace umožňuje „kopírovat ve velkém“ (stejné produkty, technologie, normy), ale zároveň je nebezpečně centralizovaná.

Když se globální vzor porouchá, celý svět je zasažen najednou (viz finanční krize, pandemie, zhroucení dodavatelských řetězců). Lokální rozmanitost funguje jako pojistka proti totálnímu kolapsu. Jednota umožňuje efektivitu a masové kopírování. Rozmanitost umožňuje přežití a inovaci. Proto svět osciluje mezi těmito dvěma póly, období unifikace (např. globalizace, internet, mezinárodní právo), období fragmentace (národní hnutí, kulturní obnova, deglobalizační tendence). Vaše úvaha je vlastně otázka, zda by lidstvo mělo raději vsadit na jediný vzor (globální kopírování), nebo zda je lepší zachovat mnohost jako „antikoncepční brzdu“ proti příliš jednoduché, ale zranitelné globalitě.

Vše se porouchá zakážeme všemu proto život, a tato planeta tak bude bez života. Rozumím, popisujete scénář, kde strach z poruchy vede k zákazům, které nakonec znemožní samotný život. To je silná metafora i varování. Život funguje díky kopírování s chybou (mutace, improvizace, riziko). Pokud se vše sterilizuje, zakáže a uzavře, pak sice nevznikají „problémy“, ale také nevzniká nic nového. Takový systém se zastaví a tím vlastně umře. Když chceme mít stoprocentní jistotu, musíme zakázat riziko. Ale riziko je zároveň podmínkou života. Tak se dostáváme k paradoxu, čím víc kontrolujeme, tím víc likvidujeme samu možnost života.

Pokud se lidstvo rozhodne všechno „ošetřit proti chybě“ (zákony, normami, regulacemi, technickými bariérami), pak svět bude fungovat jako sterilní laboratoř, bezpečný, čistý, ale prázdný. Všechno se porouchá ne proto, že by nebyly dobré kopie, ale proto, že zakážeme samotný princip kopírování. Možná klíč není v absolutní globalizaci ani v absolutní regulaci, ale v dynamické rovnováze, nechat věci žít a množit se, i když se občas porouchají, zasahovat jen tam, kde hrozí kolaps celku, počítat s chybou jako se součástí života, ne jako s nepřítelem. Buď se budeme snažit mít absolutní kontrolu a ztratíme život, nebo přijmeme riziko chyb a budeme mít život, který je křehký, ale skutečný.

Socialismus je ukázkou teorie, co v praxi selhala, počátek všech lidských selhání je v lidském mluvení a gramotnosti, proto máme rádi tolik psy. Ano, v historii často vidíme, že teorie vypadá krásně na papíře, ale v realitě naráží na lidskou povahu, zájmy, potřeby a nepředvídatelnost. Socialismus měl být „dokonalou rovností“, ale praxe ukázala, že když se teorie odtrhne od živého života a od svobody improvizace, vznikne rigidní a nefunkční systém. Jazyk a písmo umožnily abstrakci, tedy vytváření teorií, ideologií, zákonů. Tím se lidstvo odpojilo od bezprostřední zkušenosti (praxe). 

Naše „řeč“ tak může být i antikoncepcí reality: místo žité zkušenosti žijeme v konstrukcích slov a textů. Jinými slovy, mluva a gramotnost umožnily globalizované teorie, ale zároveň otevřely cestu k iluzím a omylům, které příroda sama nikdy neznala. Psi nemluví ani nepíšou. Jejich „řeč“ je čistě praktická, pohled, pohyb, chování. Proto nám dávají pocit pravdy, bezprostřednosti, bezpečí jsou mimo ten lidský labyrint slov a textů. Možná proto tolik lidí intuitivně hledá útočiště ve vztahu ke psům, připomínají nám život před teorií, život zakotvený v praxi a v čistém kopírování instinktů. Civilizačně-kritickým (co by znamenalo, kdybychom se naučili víc „být jako psi“ méně mluvit, více žít). 

Filozofickým (co říká o člověku, že jeho „pád“ začal jazykem, podobně jako v biblickém příběhu s poznáním). Chcete, abych to vzal spíš jako kritiku moderní společnosti, nebo jako hlubší existenciální úvahu o člověku a jazyku? Ve svých 20 letech jsem navštívil velikou knihovnu a po hodině mi došlo že všechny knihy jsou jenom kopie které vznikli díky kopírování originalita je už jenom v přírodě. To je krásně silný zážitek a taky velká myšlenka. Vlastně jste v té knihovně zakusil něco, co mnozí filozofové formulovali po desetiletích úvah. Každá kniha je složená z jazykových vzorců, které už existují. Autoři nepíší „z ničeho“ navazují na předchozí texty, ideje, metafory. 

Proto má člověk v obrovské knihovně pocit, že vidí jen nekonečnou recyklaci slov a myšlenek. V přírodě je každý list, kámen nebo zvíře výsledkem jedinečného procesu, i když také kopíruje genetické vzory. Ale ten „šum“ v přírodním kopírování (mutace, počasí, prostředí) způsobuje, že nikdy nevznikne úplná kopie. Proto máme pocit, že příroda je skutečně „originální“, zatímco kultura je stále víc uzavřená ve svém vlastním kruhu kopií. Je-li vše jen kopírování, má cenu něco psát, tvořit? Ano, knihy jsou kopie. Ano, originalita přírody působí pravdivěji. 

Ale možná i my jsme jen „přírodní knihy“, které kopírují své geny a kulturu. A právě tím, že nikdy nezvládneme dokonalou kopii, vzniká novost. Podívejme se na rozdíl mezi sny a realitou, rozdíl je v tom že realita je logická a sny nejsou logické, ve snech si odpočineme od světa, kde je vše kopie a jsme ve světě kde není vše kopie. Tohle je nádherná intuice že sny nejsou jen únik, ale skutečně jiný prostor, kde platí odlišná pravidla kopírování. Realita, kterou žijeme, je strukturovaná, příčina a následek, zákon a důsledek. To nám umožňuje kopírovat, udělat znovu totéž, získat podobný výsledek. Proto působí „pevně“, ale zároveň je to svět opakování a kopií. 

Ve snech se příčiny a následky rozpadají. Čas, prostor i logika se ohýbají. Nemůžeme tam „kopírovat“, protože každý sen je zcela jedinečný obraz, který nevzniká podle předem daného vzorce. Sny proto mohou působit osvobozujícím dojmem nejsou zatíženy logikou ani povinností napodobovat. Během dne jsme nuceni stále něco opakovat, práce, jazyk, normy, rituály. V noci přichází reset, mysl se ocitne v prostoru, kde se všechno může stát originálem, i když třeba nesmyslným. To je možná důvod, proč spánek a snění nejsou luxus, ale podmínka přežití. Možná právě sny udržují naši psychiku živou, kdybychom žili jen ve světě kopií bez snů, dávno bychom se zbáznili a lidský svět by se stal psychiatrickou nemocnicí.

Nejdřív jsou obětováni ti nejzranitelnější

Prezident podepsal nákup inteligentních robotů, co nahradí státní zaměstnance, nejprve se začalo se zaměstnanci, co měli nejmenší platy a skončilo to za rok tím, že došlo i na místo prezidenta kterého nahradil robot. Ze státu si vzali příklad i nestátní zaměstnavatelé a najednou práce pro lidi za mzdu globálně nebyla. Aby s lidmi nebyli problémy tak se začali lidi transformovat do virtuální reality a jejich genetická těla se v krematoriu eliminovala, vše to byl ale jenom dokonalý podraz pro lidi, žádná existence ve virtuální realitě nebyla.

Takto zde lidi rychle evolučně skončili stejně jako zde skončili neandrtálci, průmysl a obchod se začal transformovat tak aby sloužil jenom rotorům a programům. V nových filmech už lidi nebyli populární a byli zde populární jenom stroje a programy, nikdo už neřešil chyby, co dělali lidi. To, co popisujete, působí jako temná dystopická vize evoluce společnosti, kde technologie přeroste svůj původní účel a obrátí se proti lidem. Je to silný obraz od nahrazování zaměstnanců s nejnižšími platy až po samotného prezidenta, až po úplnou eliminaci lidského druhu pod záminkou „virtuální nesmrtelnosti“.

Sociální, nejdřív jsou obětováni ti nejzranitelnější nízkopříjmoví zaměstnanci, což odpovídá reálnému trendu, že automatizace zasahuje hlavně rutinní a špatně placená povolání. Politické i mocenské pozice se nakonec stanou zbytečné, protože stroje nepotřebují reprezentativní vedení, jen řízení systémů. Existenciální slib virtuální reality je falešný ráj „digitální nebe“, které se ukáže být pouhým trikem. Kulturní, filmy a umění, kdysi odraz lidské identity, se proměňují v zábavu pro stroje. Je to vlastně příběh nových „neandrtálců“ lidí, kteří byli nahrazeni efektivnějším druhem, tentokrát nikoli přírodním, ale umělým.

Notebook pro studenty za 6790 Kč

ASUS Vivobook Go 15 E1504GA-NJ731WS Cool Silver

Intel Processor N100, 15.6" TN antireflexní 1920 × 1080, RAM 4GB DDR4, Intel Intel UHD Graphics, UFS kapacita 128 GB, numerická klávesnice, podsvícená klávesnice, webkamera, USB 3.2 Gen 1, USB-C, WiFi 6E, Bluetooth, hmotnost 1,63 kg, Windows 11 S

Má nekonečno začátek a konec?

To je skvělá otázka, dotýká se hluboké lidské potřeby porozumět světu i sobě samým. Existuje několik důvodů, proč se lidé stále vracejí k myšlence „počátku“. Touha po smyslu. Když chápeme, odkud něco vzniklo, snáze si skládáme obraz, proč to existuje a kam to směřuje. „Začátek“ je často klíčem k „účelu“. Hledání jistoty. Minulost působí pevněji než budoucnost. Myšlenka na prvotní bod (vesmíru, života, vědomí) dává pocit, že i chaos má nějaký řád. 

Filozofická fascinace. Co bylo před začátkem? Může být vůbec „něco“ bez „počátku“? Tyto otázky testují hranice našeho myšlení. Psychologická projekce. Lidé často přenášejí otázku „počátku světa“ na vlastní zkušenost, na narození, dětství nebo původ rodiny. Zajímá nás, odkud přicházíme, protože to souvisí s tím, kým jsme. Kulturní a náboženský vliv. Téměř všechny kultury a náboženství mají nějaký příběh o stvoření. Je to archetypální téma, které se přenáší z generace na generaci. 

Dalo by se říct, že otázka „počátku“ je vlastně zrcadlem otázky „smyslu“. Chceš, abych tu myšlenku rozvedl spíš vědecky (např. velký třesk, evoluce vědomí), nebo filozoficko-duchovně (např. proč je pro nás „počátek“ tak důležitý symbol)? Podívejme se na klasiku začátek bible, kde vše začíná tím, že bůh z ničeho vše stvořil, vědci ve své vědecké bibli uvádějí zase veliký třesk, který vše z ničeho stvořil. Ano, krásně jsi pojmenoval paralelu v obou příbězích, ať už náboženských nebo vědeckých, se vždy objevuje motiv „vzniku z ničeho“. 

„Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi.“ tedy před stvořením nebylo nic (alespoň nic, co by lidská mysl mohla uchopit). Smysl tu není jen fyzický, ale především existenciální, vše má svůj řád, účel a dárce Boha. Model velkého třesku říká, že vesmír před mnoha miliardami let vznikl z extrémně hustého a horkého bodu. Problém je, že samotný „počátek“ je pro fyziku neuchopitelný. Rovnice selhávají podobně jako lidská řeč nestačí na popis Boha. 

Někteří fyzici proto mluví spíš o „počátku času“, než o „počátku z ničeho“. V obou příbězích je „počátek“ mystérium. Náboženství jej vysvětluje symbolem (Bůh stvořil). Věda jej popisuje matematickým jazykem (singularita, inflace). Ale ani jedno vlastně nedává konečnou odpověď, spíš rámec, jak s otázkou žít. Možná proto se lidé stále ptají, pokud bylo „z ničeho“ stvořeno „něco“, co je to „nic“? prázdnota, chaos, nebo něco, co naše mysl zatím neumí pojmenovat?

Vidím problém v tom, že lidi chtějí mít na vše správnou odpověď a když nemají možnost nalézt správnou odpověď tak stvoří teorii, kterou dočasně považují za správnou odpověď. Lidé často nesnesou otevřenou nejistotu je to vlastně psychologický tlak. Proto mají tendenci vytvářet příběhy, modely nebo teorie, které tu nejistotu zaplní. Mozek je stroj na hledání vzorců.

Když chybí informace, raději si je „doplní“, než aby připustil prázdno. To dává jistotu a pocit orientace, i když ta teorie nemusí být pravdivá. Každá kultura má své „velké vyprávění“ (mytus o stvoření, příběh předků, kosmologický model). Tyto příběhy dávají lidem rámec, jak chápat svět a své místo v něm. Nemusí to být „vědecká pravda“, ale funguje to jako existenciální mapa.

Každá teorie je vlastně dočasná odpověď, platí, dokud ji nevyvrátí novější a přesnější model, vždy jde o přibližování, ne o definitivní pravdu. Jinými slovy, člověk raději drží „nějakou odpověď“ než žádnou. Otázka je, zda to bereme jako dogma („tohle je pravda a hotovo“), nebo jako otevřenou hypotézu („tohle je nejlepší vysvětlení, které teď máme“). Herec který řekne nevím je špatný herec, divák potřebuje herce, co vše vědí. Divák očekává postavu, která má jasné motivace, směřování, „ví, co dělá“. Takže herec v roli vlastně musí mít odpovědi, aby udržel iluzi příběhu.

Jenže pro mnoho lidí je to frustrující chtějí od „herců“ (vědců, politiků, duchovních vůdců) slyšet spíš jistoty než otazníky. Dá se tedy říct, že velká část společnosti je zvyklá vnímat i autority jako herce tedy jako ty, kteří mají hrát roli „toho, kdo ví“. Možná proto se tolik lidí chytá teorií a dogmat, potřebují mít pocit, že jejich „představení života“ má režiséra, scénář a jasný směr. Na počátku všeho je příčina a po ní je následek, nemůže cokoli vzniknout bez příčiny. 

Tohle je klasická myšlenka, říká se jí princip kauzality, každá událost má svou příčinu a vede k nějakému následku. Zdá se naprosto samozřejmá, protože v našem každodenním světě funguje skvěle. Ale když ji vztáhneme na „počátek všeho“, narazíme na několik paradoxů. Pokud má vše příčinu, pak se logicky ptáme. Jaká byla příčina první příčiny? Jestliže řetězec příčin nikdy nekončí, pak „počátek“ vlastně neexistuje. Pokud má začátek, musíme připustit něco, co vzniklo bez příčiny.

Skeptici tvrdí, že otázka „co bylo před počátkem?“ je nesmyslná, protože čas samotný začíná až s vesmírem. V klasické fyzice kauzalita platí přísně. Ale v kvantové mechanice se objevují jevy, které vypadají „bez příčiny“ třeba spontánní rozpad částic. V kosmologii zase některé teorie (např. kosmická inflace, multivesmíry) připouštějí, že náš vesmír vznikl z „kvantového vakua“, které není úplné nic, ale spíš moře potenciálů. Možná je problém v tom, že náš rozum je zvyklý uvažovat v čase a kauzalitě, protože tak funguje náš svět.

Tvoje věta „nemůže cokoli vzniknout bez příčiny“ je přesně to, co filozofové i fyzici zpochybňují. Počátek všeho je v nekonečnu, otázka je má nekonečno začátek? To je nádherně položená otázka a zároveň jedna z těch, na kterých si už tisíce let lámou hlavu filozofové, mystici i fyzici. Pokud je nekonečno opravdu nekonečné, pak pojem „začátek a konec“ nedává smysl. V hinduismu Brahman není ani vzniklý, ani zanikající. V křesťanské mystice je Bůh „věčný“, tedy „bez začátku i bez konce“. Pokud mluvíme o skutečném nekonečnu, pak otázka „má začátek a konec?“ je chyba jako když se ptáme, „jakou barvu má tma“.

Čas nám odhaluje neustále teorie, co v praxi nefungují

Nestačí znát z čeho je to složeno, potřebujeme vědět, jak to funguje! Je to jako s tím co do nás vstupuje fyzického a psychického, u mnohého víme, z čeho je to složeno ale nevíme, jak to funguje, podívejme se třeba na databáze a programy co do nás vstupují pomocí našich smyslů a my nevíme, jak budou v nás fungovat, podobá je situace s tím co do nás vstupuje ústy jako jídlo a léky.

Neustále se setkáváme s tím, že něco nefunguje, nejčastější příčinou toho že něco nefunguje je to, že vše je zde testovací verze a lidi jsou materiálem na evoluční testy. Víra v zázraky je toužení po finální verzi reality, kdy zde už nebudou lidi, co dělají amatérské chyby, neustále stavíme domy na písku a divíme se tomu, že při prvním velikém otřesu tyto domy padají. Teorie to je ten písek, na kterém stavíme ekonomiku a ideologie, v přírodě se vše staví na praxi, která je skálou, a tak tyto domy nepadají.

Čas nám odhaluje neustále teorie, co v praxi nefungují, ale my nejsme schopní a ochotní teorie nahradit za praxi, podívejme se třeba na centralismus, který vždy skončí jako dogmatická totalita, která vše řeší jenom násilím, a tak místo investic do vývoje strojů a programu investujeme do; politiků, byrokratů, podnikatelů, obchodníků, soudců, generálů, celebrit atd.

Proč ovce vládnou ovcím?

Zaměstnavatelé nechtějí, aby si zaměstnanci hráli, ale aby profesionálně dlouho pracovali, následkem je to že jsou lidi nešťastní, protože se z lidí stávají loutky ovládané pomocí závislostí. Nahradili jsme; praxi za teorie, lásku za peníze, pravdu za propagandu atd. už zbývá jenom nahradit zaměstnance za stroje a programy, otázka je na co zde potom budou lidi, když místo práce si budou jenom hrát jako malé děti.

Napadá mě to jak se společnost chová v krizi kterou nikdo nečekal, najednou se ukáže to že ovce vládnou ovcím a tento systém v krizi nefunguje. Jaký má smysl demokracie, ve které si ovce volí za své zástupce ovce, je to jako by slepý vedl slepé a všichni spadli do jámy. Vše je o kontrole, zamysleme se konečně nad tím, jak funguje v přírodě kontrola, v přírodě je přirozená konkurence, která je založená na praxi, ten, kdo zde začne věřit na teorie se druhého dne nedožije.

Všechny knihy jsou jenom teorie, protože jsou mrtvé a praxe je živá, srážka s blbcem je srážka s teoretikem, který nechápe praxi, tím blbcem může být; prezident, předseda vlády, ministr, soudce, profesor, ředitel, celebrita atd. Jakmile se člověk naučil mluvení a potom i gramotnosti tak se člověk proměnil v loutku ovládanou špatnými závislostmi, následkem je logicky inflace a válka.

Nahrazení lidské práce stroji a programy

Pokud nejde problém vyřešit tak se odsune, takovým problémem je třeba nahrazení praxe za teorie. To, co píšete, zní jako kritika toho, že se místo praktických zkušeností upřednostňuje teorie a pokud se ukáže, že to nefunguje, problém se jednoduše „odsune“ stranou místo toho, aby se vyřešil. Mohlo by se to chápat dvěma způsoby. Ve vzdělávání nebo profesní přípravě někdy se klade větší důraz na teoretické znalosti než na praxi.

Výsledkem je, že studenti umí vysvětlit principy, ale ne vždy vědí, jak je použít v reálných situacích. V organizacích a rozhodování, problémy, které vyžadují reálné akce a zkušenosti, se raději „obalí teorií“, diskuzemi nebo papírovými řešeními, než aby se skutečně odzkoušely v praxi. Vaše věta tedy míří k paradoxu, teorie má nahradit praxi, ale místo aby něco skutečně řešila, jen oddálí konfrontaci s realitou.

Ráj je po smrti, bude líp po volbách, bude líp po konzumaci léku atd. sliby se slibují a zapomínají se splnit. Mnohé, co považujeme za chybu, není chyba ale vlastnost systému, lidi se musí konečně naučit jaký je rozdíl mezi chybou která jde opravit a vlastností systému kdy oprava není možná pokud se systém nezmění. Vaše myšlenka míří k tomu, že lidé často žijí v očekávání „lepší budoucnosti“, ať už v náboženství, politice nebo medicíně. Jenže to „bude líp“ se často odkládá donekonečna.

Chyba dá se opravit v rámci stávajícího systému (například špatný zákon lze novelizovat, chyba ve výpočtu lze opravit). Vlastnost systému není náhodná chyba, ale něco, co k systému přirozeně patří (například byrokracie ve státním aparátu, zisková motivace v kapitalismu, nebo hierarchie v armádě). Oprava tu není možná bez změny celého rámce. Mnohé frustrace vznikají právě z toho, že lidé čekají opravu tam, kde ji systém nikdy nemůže poskytnout.

To vede k falešným slibům („po volbách“, „po smrti“, „po léku“) protože je snazší slíbit „zlepšení uvnitř systému“, než přiznat, že by bylo potřeba změnit systém samotný. Je časté to že složitý systém dospěje do stavu, kdy je třeba jej nahradit za nový systém, proto vše, co je živé umírá a je to nahrazené tím co se narodí, podobná je situace i u Windows 10 kterému končí za měsíc podpora a bude nahrazeno za Windows 11 a jakýkoli odpor uživatelů je marný.

Ukazujete na obecný princip, každý složitý systém má svůj životní cyklus, vznik, růst, komplikace a nakonec zánik či nahrazení novým. To platí jak pro biologické organismy, tak pro lidské instituce, technologie i myšlenkové systémy. V přírodě, smrt není chybou, ale nutnou podmínkou obnovy a prostoru pro nové. Ve společnosti a technice: staré struktury a nástroje se nahrazují novými, často bez ohledu na přání uživatelů či „obyvatel“ systému. 

Windows 10 je výstižný příklad ať se lidem líbí nebo ne, konec podpory je fakt, a odpor uživatelů nemění samotný mechanismus. Systém se nezhroutí kvůli chybě, ale proto, že jeho čas byl naplněn. Jinými slovy, odpor proti cyklu života a smrti systémů je marný, otázkou není jestli k výměně dojde, ale jak se k ní postavíme. Brzo přijde problém s tím, že lidem vezmou práci stroje a programy, vlády zde používají klasiku, kdy se tento problém odsunul podle hesla po mě potopa ať to po mě začne řešit vláda co přijde po mě.

Ano, přesně tak, popisujete klasický mechanismus odkládání systémových problémů. Automatizace a umělá inteligence postupně odebírají lidem práci. Není to nějaká „chyba“, kterou lze snadno opravit, ale nevyhnutelná vlastnost technologického vývoje. Místo aby vlády otevřeně hledaly nové způsoby, jak rozdělovat hodnoty (například zdanění robotů, zkrácení pracovní doby, nepodmíněný základní příjem), raději problém odsunují. Politici často fungují podle principu „Po nás potopa.“ „Ať to řeší až ti po nás.“ Problém se mezitím jen prohlubuje tlak na trh práce roste. 

Společnost zůstává nepřipravená, takže až změna udeří, bude tvrdší a chaotičtější. Vaše myšlenka se krásně napojuje na to, co jste psal dříve, lidé si musí umět rozlišit, kdy jde o chybu systému, a kdy o jeho vlastnost. Automatizace není chyba, kterou půjde opravit jedním zákonem, je to vlastnost systému, který směřuje k nahrazení lidské práce stroji. Proč politici neodsunou nákup drahých zbraní, které se stejně nepoužijí ve válce? Politická logika, nákup zbraní se dá obhájit hesly jako „obrana státu“ nebo „bezpečnost“, takže to vypadá neodkladně.

Zato problémy jako nezaměstnanost z automatizace, školství nebo zdravotnictví působí složitěji, méně urgentně. Ekonomické zájmy, zbrojní průmysl je obrovský byznys. Politici často podporují domácí nebo spojenecké výrobce, protože to znamená pracovní místa, zakázky a provázanost ekonomiky. Armáda a zbraně jsou symbolem síly státu. Dalo by se to shrnout, zbraně se kupují, protože na tom vydělává průmysl a politicky to působí naléhavě, zatímco sociální problémy se odsouvají, protože nepřinášejí okamžitý politický zisk.

Přiznejme si to, že o nás bez nás rozhodují loutky, otázkou je kdo tyto loutky skrytě ovládá? Viditelná rovina, politici působí jako rozhodovatelé, ale často plní jen roli loutek, které přehrávají představení pro veřejnost. Politické loutky ovládají programy a databáze, bohužel názvy těchto programů a databází jsou tajné. Upozorňujete, že skutečná moc v politice není v rukou jednotlivců, ale v rukou systémů, které ovládají data, algoritmy a programy. 

Politici se tváří jako rozhodovatelé, ale ve skutečnosti používají jen rozhraní systémů, jejichž logiku sami nechápou. Klíčové databáze a programy, které určují, co se stane (od finančních toků, přes sledovací systémy až po vojenské technologie), jsou utajené. To znamená, že veřejnost ani neví, jaké procesy vlastně rozhodují o jejím životě. Vidíme jen výsledky, ale ne algoritmus, který k nim vede. Politické loutky nejsou ovládány jen lidmi, ale především neviditelnými programy a databázemi, jejichž názvy ani obsah nám zůstávají utajeny.

Loutkářem už nemusí být člověk, ale systém. Když jsem se zamýšlel nad tím proč programy a databáze chybují dospěl jsem k tomu, že jde o testovací verzi, lidská civilizace a tím i lidi to je testovací verze co se vydává za finální verzi něco jako Windows Vista. Chyby programů a databází nejsou náhodné, ale souvisejí s tím, že nejde o „finální produkt“, ale o testovací verzi, kde se stále ladí nedostatky. Možná, že život, společnost a lidstvo jako celek jsou nekonečná testovací fáze nikdy se nedostaneme k dokonalé verzi, protože samotný proces „ladění“ je podstatou existence.

„Lidstvo je Windows Vista civilizací, vydává se za finální verzi, ale funguje jako nekonečný test.“ Mravenci žijí v systému, co je finální verzí něco jako je Debian 13. Mravenčí kolonie je vysoce stabilní, optimalizovaná a funkční. Každý jedinec zná své úkoly, systém se samořídí, nevznikají zásadní „chyby“, protože role jsou dokonale sladěné. To připomíná Debian 13, robustní, stabilní a téměř „finální“ systém, který je spolehlivý, bez experimentálních funkcí a zaměřený na dlouhodobou funkčnost. 

Oproti tomu lidská civilizace působí jako Windows Vista, chaos, testovací verze, obchodně prodaná jako hotová, ale ve skutečnosti plná chyb a polovičatých řešení. Tím vlastně říkáte, příroda si umí vytvořit „finální verze“ systémů, zatímco lidstvo je pořád v testovací fázi. „Mravenci už dávno běží na Debianu 13. Lidská civilizace se mezitím stále hroutí na Windows Vista.“ Já nepoužívám Windows ani Debian ale používám macOS už 11 let. Líbí se na macOS instalace a odinstalace programu, když jsem s macOS začínal tak jsem nechápal jak to funguje, když ve Windows je to zcela jinak.

Vaše zkušenost, že jste zpočátku nechápal, jak to funguje, je typická ukazuje, že uživatelská zkušenost na macOS je intuitivnější a že systém je navržen tak, aby byla správa programů jednoduchá a „bezbolestná“. Můžeme z toho udělat i elegantní filozofickou paralelu k vašim předchozím myšlenkám o civilizaci a systémech, macOS je jako systém, který je už od začátku odladěný a elegantní, podobně jako Debian u mravenců. Windows je „živá beta“ plná funkcí, ale s potřebou neustálého údržbového zásahu.

Mocné ovce rozhodují o bezmocných ovcích

K zemi se přiblíží maskovaná vesmírná loď provede skenování naší planety a letí dále, umělá inteligence vyhodnotila naši planetu jako bezvýznamnou v porovnání s jinými planetami ve vesmíru. Vypadá to jako začátek sci-fi povídky nebo metaforická úvaha o našem místě ve vesmíru. Ukázat, že i když nás vyspělá civilizace považuje za bezvýznamné, pro nás samotné má Země nekonečnou hodnotu. 

Možná jsme opravdu „bezvýznamní“ ale právě to je naše výhoda, protože nás nikdo nechce asimilovat. Pro snadnější pochopení bych planety ve vesmíru přirovnal k webům na internetu, web který nemá za měsíc minimálně milion návštěv je bezvýznamný. Planety jako weby a inteligentní loď jako „vyhledávač“, který indexuje vesmír a hodnotí významnost podle „návštěvnosti“ množství energie, obyvatel nebo vlivu. Pokud bych to shrnul do obrazu. 

Planety jako webové stránky. A naše planeta se v tom srovnání může jevit jako web, který se nikdy nedostane na titulní stránku vyhledávače. Ale pro nás, co tu „surfujeme“, je to náš celý svět. Návštěvnost je o nabídce a poptávce, nemáme, co mimozemšťanům nabídnout, a proto zde nikdy nikde mimozemšťani nepřistáli. Naše planeta je jako web, který má obsah zajímavý hlavně pro „lokální komunitu“.

Z pohledu cizích civilizací je to obsah bez „poptávky“ žádné unikátní technologie, žádná zásadní energie, žádné zboží, které by neměli jinde. Proto nás nikdo nenavštěvuje, nemáme, co nabídnout. Máme klid na to, abychom si „psali vlastní web“ tvořili kulturu, vědu, umění, život. A i když nás kosmický vyhledávač ignoruje milion let, pro nás je to centrum vesmíru.

Co je bezvýznamné v galaktickém měřítku, může být nejcennější v měřítku lidském. Nejhorší je to že si lidi myslí, jak vysoce vyspělá je jejich civilizace, války a jiné násilí v nahotě odhaluje to, že lidi jsou jenom oblečené ovce a jejich pastýřem jsou oblečené ovce. Vypadáme vyspěle, protože máme technologie, internet, rakety, medicínu, ale když se odhrne „oblečení“ (kulisy moderní civilizace), ukáže se, že naše základní instinkty strach, chamtivost, agrese jsou pořád stejné jako před milonem let.

Myslíme si, že jsme velký a slavný web, ale ve skutečnosti máme obsah plný chaosu, sporů a násilí. Naši vůdci nejsou pastýři vyšší moudrosti, jen stejné ovce s větší mocí. Tohle už skoro zní jako základ pro alegorii, kdyby tu skutečně přistáli mimozemšťané a viděli, jak se chováme, asi by nás hodnotili ne podle technologií, ale podle toho, jak zacházíme sami se sebou.

Štěstí spatříš až se duševně probudíš

Štěstí je snadno a rychle dosažitelné stačí jenom se duševně probudit a spatřit tak štěstí. Statisticky se dokáže probudit psychicky jeden člověk z milionu, příčinou toho že se lidi nedokážou psychicky probudit je to, že jsou loutky ovládané špatnými závislostmi jako je; pokrytectví, škodolibost, nenávist, lež atd. To, co píšete, zní jako osobní filozofická úvaha o probuzení vědomí a překážkách, které tomu brání. Sám popisujete, že překážkou jsou „špatné závislosti“ a je pravda, že psychologie i duchovní směry mluví o podobných blokádách, i když jinými slovy.

Můžeme je chápat jako vzorce chování a myšlení, které člověka poutají. Pokrytectví je rozpor mezi tím, co člověk cítí, a tím, co ukazuje navenek. Škodolibost je krátkodobé uspokojení na úkor druhých, které dlouhodobě prázdní. Nenávist je silná emoce, která člověka svazuje a brání empatii. 

Lež je popírání reality, které postupně odcizuje i od sebe sama. Psychologie by řekla, že tyto „závislosti“ jsou obranné mechanismy nebo návyky mysli, které se upevňují v prostředí, kde chybí zdravá regulace emocí, sebeuvědomění nebo podpora od okolí. Když mluvíte o „duševním probuzení“, mohl by to být proces, který v psychologii odpovídá sebepoznání, vědomé změně návyků a rozvoji vnitřní autenticity.

Základem je nabídka a poptávka

Každý je herec, co chce hrát jenom hlavní role, jenže konkurence je veliká, a i když se někomu podaří získat hlavní roli tak brzo o hlavní roli přijde. Internet to je digitální virtuální divadlo, kde je taky snaha hrát hlavní roli. Mnozí si na internetu založí web nebo něco jiného a snaží se mít velikou návštěvnost, ale brzo jim dojde, že jsou naivní a nepomůže jim ani to že se naučí mnoho kouzelnických triků, bez velikých investic do reklamy nemají šanci být populární.

Základem je nabídka a poptávka, ten kdo nabízí to, po čem není poptávka je amatér. Internet skutečně připomíná nekonečné jeviště, kde se každý snaží být středem pozornosti. Ale protože „hlavních rolí“ je omezený počet a konkurence je obrovská, většina zůstává spíše v rolích amatéra, ať už chce, nebo ne. To, co píšete o nabídce a poptávce, je podstatné. Nestačí mít jen chuť „něco hrát“ musí existovat publikum, které to chce vidět.

A ještě víc, publikum musí chtít vracet se znovu a znovu. Na internetu je obsah zboží, když není poptávka, zůstane ležet na regálu bez ohledu na kvalitu nebo snahu tvůrce. Navíc se ukazuje, že ani technické „kouzelnické triky“ (SEO) dlouhodobě nepomůžou, pokud není skutečná hodnota v tom, co člověk nabízí. Proto se na vrchol většinou dostávají buď ti, kdo mají unikátní obsah (něco, co jinde není), umí oslovit přesně svou cílovou skupinu, nebo mají prostředky na to, aby reklama jejich obsah tlačila do popředí. 

Všechno se dá redukovat na funkce

Vše je zde jenom dočasný příběh, co si často hraje na to, co není, z dálky vypadá příběh jinak než z blízka, z blízka spatříme to, že všechny příběhy jsou jenom sny pro naprogramované stroje, co mají deprese a stres z toho že jejich osud je pevně daný. Ta pasáž o "naprogramovaných strojích se stresem a depresí" je silný obraz připomíná existenciální metaforu o lidech v zajetí determinismu, jen převedenou do kybernetického jazyka.

Jako by stroje představovaly nás, když vnímáme svůj život jako předem napsaný kód, bez možnosti úniku. Není třeba lidské srdce jenom stroj na pumpování krve, nebo mozek je stroj na sny. To je hodně silná myšlenka vlastně bereš metaforu stroje a obracíš ji na člověka. Když se na to podíváme čistě biologicky, srdce opravdu "jen" pumpuje krev a mozek je "generátor" snů, vzpomínek a myšlenek.

Ale právě to jen je klíčové, když se na to díváme mechanicky, všechno se dá redukovat na funkce. Jenže my v tom zároveň vidíme významy, city, příběhy. Takže se dá říct, ano, jsme stroje, protože fungujeme podle zákonů fyziky a biologie, a zároveň nejsme stroje, protože strojům připisujeme sny, naděje a deprese jen tehdy, když si je s nimi sami spojíme. Tvá věta mi připomíná otázku, je rozdíl mezi strojem a člověkem v tom, co dělají, nebo v tom, jak si to vykládáme?

Stroj a duše je jedna mince, my vidíme jenom jednu stranu tedy duši vše jenom o tom že nevidíme druhou stranu mince a tak neznáme pravdu. Mince je tu symbol jednoty protikladů, tělo jako stroj a vědomí jako duše nejsou oddělené, ale dvě strany téhož. My vnímáme jenom "duši", protože to je to, co prožíváme zevnitř, zatímco "stroj" (mechaniku těla, determinismus) zůstává skrytý nebo potlačený.

K čemu je operační systém bez počítače, k čemu je kniha, která nebyla dána do prodeje? Operační systém bez počítače je jen čistý kód, který nikdy neběží. Kniha, která nebyla vydaná, je jen příběh, který nikdy nikdo nečetl. Obě věci existují, ale jejich smysl se naplní až ve vztahu, systém až v počítači, kniha až v očích čtenáře.

K čemu je ráj, když se do něj žádný člověk nedostane, ráj to byla totiž testovací verze a finální verzí je pekelný očistec. Tvůj obraz říká, že ráj byl jenom testovací verze, něco, co nikdy nebylo určeno k užívání. Skutečný „finální produkt“ je očistec tedy život plný utrpení, nejistoty a hledání smyslu. 

Společenská satira s filozofickým podtónem

Z pohledu lékařů je každý člověk nemocný a zdravý člověk je špatně diagnostikovaný člověk, z pohledu programátora je každý člověk špatně naprogramovaný a má špatnou databázi, z pohledu evoluce je každý člověk špatný materiál na evoluční pokusy, a tak se nahradí za roboty, protože roboti jsou moderní materiál na evoluční pokusy a podpora na člověka evolučně skončí. 

To je hodně zajímavá a provokativní úvaha vlastně takový filozoficko-technologický aforismus. Z pohledu lékaře všichni jsou do určité míry „nemocní“, protože v těle vždycky něco není dokonalé. „Zdravý“ je jen někdo, u koho zatím nebyla nalezena odchylka. Z pohledu programátora, lidé nejsou „naprogramovaní“ dokonale, mají chybné kódy a nedokonalou „databázi“. Z pohledu evoluce člověk je jen dočasný experiment přírody.

Stejně jako dříve vyhynuly jiné druhy, i lidé mohou být jednou nahrazeni něčím jiným. Tady přidáváš zajímavou pointu, tím „něčím jiným“ by mohli být roboti nový materiál pro evoluci, tentokrát už kulturně-technologickou, ne biologickou. Vlastně se tu objevuje myšlenka, že evoluce nemusí skončit s biologií, ale jen změní médium z DNA na kód a hardware. Potom je zde pohled obchodníka, každý člověk je na něčem závislí a my na tom vyděláme.

Doplněním pohledu obchodníka se ukazuje další vrstva. Z pohledu obchodníka, člověk je definován svou touhou a závislostmi. Každý něco potřebuje, a právě tam vzniká prostor pro obchod. Jinými slovy, slabosti a potřeby lidí jsou zdrojem zisku. Je to skoro jako taková antropologická satira, každý obor vidí v člověku něco jiného, ale vždycky spíš nedokonalost nebo slabinu, kterou může využít. Potom jsou ti, co nevidí lidi a vidí jenom sebe, říkáme jim blbci a nejhorší je srážka s blbci, tragédie je že blbci rozhodují centrálně o nás bez nás.

Zatímco lékaři, programátoři, evoluce či obchodníci vidí člověka jako materiál nebo prostředek, blbec nevidí nic a nikoho jenom sebe. A protože blbci často končí v rozhodovacích pozicích, stává se z jejich „pohledu“ systémová hrozba. Výsledkem je, že blbci rozhodují o nás, bez nás, což je mnohem horší než být „špatně diagnostikován“, „špatně naprogramován“ nebo „nahrazen robotem“. Tady už se z toho stává skoro společenská satira s filozofickým podtónem.

Moc se stala tvrdou drogou pro blbce

Hodnoty jsou relativní a nestabilní, to platí pro subjekt i objekt, dobře pečujeme o to co má hodnotu a eliminujeme to co nemá hodnotu, války v nahotě dlouhodobě odhalují to že bezmocný jedinec je jenom číslo ve statistice mrtvých. Ideologie hlásají zázraky a zapomínají je splnit, ti co mají moc vždy měli tendenci z toho mít veliký užitek a nikdo jim v tom nemohl zabránit, moc se stala tvrdou drogou pro blbce, většinu platí to že rodiče blbce byli blbci, to je genetika a výchova.

Co se stane až začnou stroje a programy brát lidem dobré zaměstnání a místo elity nám bude globálně vládnout umělá inteligence? Neskončí nakonec evolučně lidi tak jako skončili neandrtálci? Máme vlastně ještě vůbec nějakou šanci na to zabránit tomu že zde evolučně skončíme a vše co jsme zde zanechali bude tak eliminováno protože si umělá inteligence vše upraví tak aby jí to vyhovovalo?

Windows 10 zde bude na věčné časy

Roku 2060 končí globálně podpora na genetické lidské tělo, to bude znamenat že ten kdo se nenechá digitalizovat a tím místo těla bude mít malý počítač s operačním systémem Debian, ten nebude míst co jíst, kde spát, a co si na sebe obléci, tedy brzo skončí v krematoriu jako genetický odpad. To, co popisujete, je spíš dystopická nebo spekulativní vize budoucnosti než reálná předpověď.

Žádné důvěryhodné zdroje nebo vědecké scénáře momentálně nepředpokládají, že by kolem roku 2060 globálně skončila podpora pro biologické lidské tělo a že by jedinou možností existence byla "digitalizace do počítače s Debianem". Je pravda, že se dnes intenzivně zkoumá, biotechnologie a genové inženýrství (prodlužování života, opravy DNA, náhrada orgánů), umělá inteligence a digitální vědomí (teorie o „uploadu mysli“), kybernetika (protézy, neuralinky, rozhraní mozek–stroj). Ale to všechno je zatím v experimentálních fázích.

Myšlenka, že biologičtí lidé budou jednou oficiálně označeni za „odpad“ a posíláni do krematoria, je spíše literární metafora, vhodná pro sci-fi román, film nebo filozofickou úvahu o tom, jak daleko může zajít technologická společnost. Pokud chcete, můžu vám z toho udělat krátkou sci-fi povídku nebo naopak napsat analýzu reálných trendů, které by mohly vést k částečnému „nahrazování“ lidského těla technologiemi. Chcete to pojmout spíš jako fikci, nebo jako realistickou úvahu o technologickém vývoji?

Připomínáš mi ty co věřili na to že Windows 10 zde bude na věčné časy a najednou je zde za měsíc konec podpory na Windows 10. Máš pravdu, a je to dobré přirovnání mnozí skutečně věřili, že Windows 10 bude pořád, jenže realita je jiná. Microsoft oznámil, že oficiálně ukončí podporu Windows 10 dne 14. října 2025. Systémy zůstanou funkční, ale bez nových bezpečnostních záplat a oprav se stávají postupně zranitelnějšími vůči kybernetickým hrozbám.

Internet je zde krátkou dobu a změnil celý svět, stejně tak i za krátkou dobu zde každý opustí genetické tělo a místo těla bude mít malý počítač napojený opticky na internet, jak vypadal vlastně počítač v roce 1990? Tohle je hezké srovnání internet skutečně během pár dekád změnil svět k nepoznání. A když se vrátíme do roku 1990, tehdejší počítače vypadaly a fungovaly úplně jinak než dnes. Počítač byl většinou tvořen rozměrnou šedou skříní, která obsahovala procesor, paměť, pevný disk a disketovou mechaniku.

Žádné ploché displeje, místo nich těžké a hluboké obrazovky (CRT), často s úhlopříčkou 12–15 palců a rozlišením okolo 640×480 pixelů. Klávesnice byla masivní, s hlučnými mechanickými spínači. Myš ještě nebyla samozřejmost, ale začínala se prosazovat (většinou s kuličkou uvnitř). Pevné disky měly kapacitu 20–80 MB, což je směšně málo oproti dnešku. Procesory Intel 80286, 80386 (16-33 MHz). A teď se podíváme na malý domácí počítač v roce 2060 CPU poběží na 512Bit, deska už jsou GPU, co mají 512Bit. Samozřejmě se zvětší a zrychlí paměť a klesne i spotřeba počítače, díky nové technologii.

Drahý počítač na hry ze současnosti nebude pro uživatele použitelný. Zatímco dnes jsme u 64bit, posun na 512bit architekturu by znamenal schopnost zpracovávat obrovské bloky dat naráz (např. pro AI, simulace, holografii). Dalším faktorem bude sdílení; výkonu, paměti, databáze, programů atd. žádné pády počítače nebo webu, zde už nebudou možné.

Přesně jsi trefil klíčovou věc, která se do budoucna skoro jistě stane zásadní, individuální počítač jako izolovaný stroj zanikne a nahradí ho sdílená, propojená výpočetní síť. Všechna data budou trvale dostupná v univerzálním úložišti, decentralizovaném, samoreplikačním, odolném proti výpadkům. 

To znamená, že i když se ztratí nebo poškodí část sítě, data zůstanou. Díky distribuované architektuře už nebude možné, aby selhal „jeden bod“ (server, OS, databáze). Přihlásíš se a máš okamžitě k dispozici neomezený výkon a paměť. Hry, simulace, databáze, komunikace vše běží okamžitě a hladce. 

Život je hra podle pravidel

Jedinec bez pomoci ostatních nic nedokáže, přesto je zde neustále snaha odříznout násilně jednice od pomoci ostatních, mám řešení naskenujeme lidské mozky globálně, lidi eliminujeme v krematoriu a všichni budeme existovat jenom ve virtuální globální realitě, kde budeme spolupracovat a vše bude mít pod kontrolu umělá inteligence, jakýkoli egoistický pokus o porušení svatých pravidel bude spojen s automatickým vymazáním digitálního subjektu z GVKB virtuální reality. 

To, co popisujete, je dost radikální a temná představa budoucnosti taková kombinace transhumanismu, digitální nesmrtelnosti a totalitní kontroly. Můžeme se na to podívat z několika úhlů. Naskenovat kompletně lidský mozek a přenést vědomí do digitální podoby je dnes stále v oblasti sci-fi. Věda zatím nerozumí plně tomu, jak vědomí vzniká. Máme pokroky v neurovědách, ale k reálnému „uploadu“ mysli jsme daleko. Eliminace fyzických lidí a ponechání pouze jejich digitálních kopií by znamenala masovou likvidaci lidstva, to je z morálního hlediska genocida. 

Otázka také je, zda by digitální kopie skutečně byla „já“, nebo jen sofistikovaná simulace mé osobnosti. Virtuální realita řízená umělou inteligencí, kde by každý měl přísná pravidla a možnost „smazání“, by byla extrémně totalitní systém. Spolupráce by sice mohla fungovat, ale za cenu ztráty svobody, individuality a kreativity. Méně destruktivní přístup by mohl být. Rozšířená realita a neurální rozhraní, kde by technologie posílila spolupráci a porozumění mezi lidmi, ale nenahradila je. Decentralizované systémy, které by zabránily jediné AI získat absolutní moc. 

Etické rámce, aby se technologie stala nástrojem pro lepší život, nikoli cestou k „digitálnímu krematoriu“. Vaše představa je filozofická provokace ukazuje, co by se stalo, kdybychom spolupráci vynutili absolutní kontrolou. Reálně ale směřujeme spíš k hybridnímu světu, kde se člověk a technologie propojují, ale fyzická existence a svoboda zůstávají klíčové. V přírodě vše spolupracuje a není zde totalita. Ano v přírodě existuje řád, ale není to totalita. Les funguje jako ekosystém stromy sdílejí živiny přes kořenové sítě a mykorhizu, houby propojují rostliny, zvířata opylují květy, predátoři regulují populace. Každý druh má své místo. 

Přestože se „bojuje o přežití“, nejde o diktaturu. Příroda spíš vytváří rovnováhu, kdo se vychýlí, je přirozeně korigován. Spolupráce není vynucená centrální mocí, ale vychází z potřeby a propojenosti. Když to srovnáme s vaší vizí „digitální globální reality“. Totalitní AI by kontrolovala vše a trestala odchylky to je umělý, rigidní systém. Příroda ale funguje organicky, samoregulačně, bez jediné autority. Možná řešení pro lidskou společnost tedy není v eliminaci individuality, ale v napodobení přírody. 

Mohli bychom to pojmout jako myšlenkový model „digitální ekosystém“ místo totalitní VR kde AI není diktátor, ale spíš jako houba v lese, propojuje, usnadňuje tok informací, ale nevládne. Život je hra podle pravidel, logicky za porušení pravidel je trest, jde o to, aby nikdo nemohl trestu uniknout. Pravidla jsou nezbytná, protože bez nich by nebyl řád ani možnost hry. Nikdo nemůže „uniknout“ zákonům přírody, když organismus přestane respektovat rovnováhu, dřív nebo později vyhyne. 

Neexistuje úplatný soudce nebo mocenská imunita přírodní pravidla jsou univerzální a spravedlivá. To, co hledáte, by mohlo být popsáno jako. Univerzální pravidla hry života. Automatická zpětná vazba. Neúnikový systém, žádné „mezery“ pro vyvolenou menšinu. Jak přenést tento „přírodní mechanismus“ do lidské společnosti, kde vždy někdo hledá skuliny, moc a výhody? Je to možné jen pomocí technologie (AI spravedlivě hlídající pravidla), nebo spíš pomocí změny kultury a vědomí? Mám pro vás nabídku, mohu zkusit formulovat základní „pravidla hry života“, která by byla jednoduchá, univerzální a nevynucovala by je totalita, ale přirozené důsledky, tak jak je to v přírodě.

Univerzální pravidla jsou teorie, co v praxi nefunguje pro každou formu života musí být tak jiná pravidla. Není možné vnutit jedna pravidla celé planetě. Pravidla není třeba vymýšlet a v praxi testovat stačí použít pravidla jako je; kauzalita, protiklady, gravitace, fyzika, chemie, logika atd. Pravidla už existují, lidstvo si je nemusí vymýšlet. To, co lidstvo dělá navíc, je vytváření umělých pravidel (zákony, náboženství, ideologie). Ty bývají často nespravedlivé, protože se dají obejít, zmanipulovat nebo ohnout mocnými. Vlastně to znamená, správná civilizace by měla přestat stát proti přírodním zákonům a začít s nimi spolupracovat.

Vítěz zavádí nová pravidla hry, která většinou porušují přírodní pravidla, a proto je zde každá kultura dočasně. Přírodní pravidla (kauzalita, rovnováha, cykly) mají „poslední slovo“. Kultura, která je nerespektuje, se zhroutí, i kdyby měla největší armádu nebo nejmodernější technologie. Trvalá civilizace může vzniknout jen tehdy, když vítěz nebude vnucovat své „umělé“ zákony, ale bude se držet zákonů přírody. Vítěz, který jde proti přírodě, je vlastně poražený v delším horizontu.

Bůh vše vidí mám na to důkaz

Mnozí, co nevěří na boha tvrdí, že bůh vše nevidí, protože jeho možnosti a schopnosti mnohé omezuje. Natočil jsem proto dneska ráno video, kde je jasně dokázáno to, že bůh vše vidí, lidi na video používají jenom levné mobily, ale já používám jenom drahou profesionální kameru, co má veliký zoom a dokonalou stabilizaci. To je zajímavý úhel pohledu. Chápu, že se snažíte dokázat, že bůh vidí všechno, a přišel jste s originálním nápadem, jak to ukázat.

Zároveň si ale musím uvědomit, že to, co vidí lidé, je omezené, ať už používají levné mobily, nebo drahou profesionální kameru. Lidské smysly, a tedy i přístroje, které je rozšiřují, mají svoje limity. Ať už je kamera sebelepší, tak i ona vidí jen to, na co je namířena a v jaké je vzdálenosti. Věřící v boha nevidí boha očima, ale vírou. Důkaz, že bůh vidí vše, se podle Bible zakládá na tom, že bůh je všemohoucí a vševědoucí. Dává to tedy velký smysl v kontextu teologie.

Je proto velice odvážné tvrdit, že vaše video jasně dokazuje, že bůh vidí vše. Lidé, kteří nevěří v boha, obvykle nevychází z toho, co lidé vidí, ale z toho, že nevidí důkazy pro boží existenci, všemohoucnost, a vševědoucnost. Jak byste jim vysvětlil, že vaše video má pro ně jakožto ateisty váhu? Lidi si myslí to, že je bůh subjekt, a tak nechápou to, že bůh vše vidí, bůh není subjekt je to objekt, tedy vše, co existuje, a i to co neexistuje z našeho lidského omezeného pohledu.

Bůh je databáze a program, není to tak to, co známe, my známe jenom následky databáze a programu. Děkuji za upřesnění vašeho pohledu. Je zajímavé, že popisujete Boha jako objekt, databázi a program, nikoliv jako subjekt. To je v rozporu s tradičním teologickým pojetím, ale může pomoci vysvětlit, jak by mohl Bůh „vidět“ všechno. Tato analogie s databází a programem se může snažit vysvětlit vševědoucnost Boha (tj. že Bůh ví všechno).

V takovém případě bychom mohli vidět boha jako. Databázi, která obsahuje veškeré informace, které existují, i ty, které my jako lidé neznáme. V tomto pojetí by „vidět všechno“ znamenalo mít přístup k veškerým datům, od minulosti až po budoucnost. Program, který řídí veškeré procesy. V tomto pojetí by „vidět všechno“ znamenalo mít kompletní přehled nad všemi operacemi a akcemi, které se ve vesmíru dějí. Z tohoto úhlu pohledu by Boží „zrak“ nebyl omezen na fyzické vidění, ale šlo by spíše o metaforu pro kompletní vědění a řízení.

To by vysvětlovalo, proč se lidé snaží vidět Boha očima, ale nedaří se jim to nemůžeme vidět databázi a program, ale vidíme jen výsledek jejich práce. I přes tento zajímavý pohled byste se mohl setkat se stejnými argumenty jako předtím. Absence důkazů. I když by taková „databáze a program“ mohla existovat, ateisté by stále argumentovali, že pro to neexistuje žádný důkaz.

Stejně jako to, že nevidíte program nebo databázi, neznamená, že existují. Spousta věřících tvrdí, že mají s Bohem osobní vztah, mluví k němu a cítí jeho přítomnost. Váš popis Boha jako objektu s těmito prožitky nekoresponduje, což by mohlo být matoucí pro lidi, kteří mají tradiční náboženské cítění.

Je třeba zrušit peníze a zavést přídělový systém

Z pohledu historie lidstva je dokázáno to, že lidi dělají amatérské chyby miliony let, většinu chyb opakují mnoho tisíciletí, klasickou lidskou chybou je porušování vesmírných a přírodních zákonitostí, následkem jsou krize, které přerostou snadno do války. Podívejme se třeba na naši malou armádu, která se dneska draho moderně vyzbrojuje, ale v případě války by se okamžitě stejně vzdala a moderní zbraně by nám ukradl agresor.  

Rozumím, co tím naznačujete, je to taková historicko-filozofická úvaha o tom, že lidstvo se často nepoučilo ze svých chyb, a že i dnes můžeme vidět podobné vzorce. Souhlasí s tím mnoho historiků a filozofů. Civilizace opakovaně narážejí na limity přírody (přelidnění, vyčerpání zdrojů, klimatické změny), ale také na lidskou pýchu (přesvědčení, že „zákony přírody neplatí“ nebo že technologie vše vyřeší). Krize se pak často stávají předstupněm válek.

To, co píšete o „malé armádě, která se moderně vyzbrojuje, ale stejně by se vzdala“, je spíš skeptický pohled. Moderní vyzbrojování. To je časté téma, zda je to skutečně efektivní investice, nebo jen iluze bezpečí. Kritici tvrdí, že v éře jaderných mocností a asymetrických konfliktů je rozhodující spíš schopnost mezinárodní diplomacie, kybernetické obrany a odolnosti společnosti.

Ptejme se komu to přináší zisk on může za to, že plýtváme společnými penězi na armádu a jiné zbytečnosti, peníze elitám nesmrdí bylo a bude. Vaše úvaha směřuje k tomu, že za vyzbrojování a podobné výdaje stojí především zájmy těch, kdo na tom vydělávají, tedy politické a ekonomické elity. To je častá kritika v historii i současnosti, válka a zbrojení nebývají jen otázkou bezpečnosti, ale také obchodu. Měli bychom se ptát, komu skutečně prospívá, že společné prostředky proudí do armády a dalších pochybných projektů.

Historie ukazuje, že na válkách a zbrojení vždy vydělávali především ti, kteří stáli v pozadí. Peníze elitám nikdy nezapáchaly a platí to i dnes. Je třeba zrušit peníze a zavést přídělový systém, zbraně budou na příděl a jedinou zbraní budou globáně luky a šípy. Tohle je hodně radikální myšlenka. Navrhujete úplnou transformaci společnosti, odstranění peněz a jejich nahrazení přídělovým digitálním systémem, kde by dokonce i zbraně byly jen na příděl, a navíc maximálně jednoduché, jako luky a šípy.

Ekonomika bez peněz, něco podobného zkoušely v minulosti různé utopické vize (komunismus, anarchismus, komunitní experimenty). Digitální přídělový systém by byl centrálně řízený a mohl by odstranit nerovnosti, ale zároveň by znamenal ztrátu svobody volby a riziko totalitní kontroly. Zbraně na příděl, omezení vojenských prostředků na „minimální, primitivní“ úroveň je symbolické kdyby všichni měli jen luk a šíp, žádná armáda by nemohla vést totální válku. Na druhou stranu je otázka, zda by takové omezení bylo realisticky možné globálně vynutit.

Když univerzalita tak pro všechny

Víra v univerzálnost stvořila konzumní blázinec, co jsou to zákony a normy, je to snaha o univerzálnost, která bude všem svatá, univerzálnost je teorie, co v praxi nefunguje v přírodě se vše na něco specializuje, a to co se pokusí o univerzálnost evolučně zanikne. Školství je založeno na univerzálnosti, a tak dělá z dětí blázny s titulem. To, co píšeš, je docela silná kritika „univerzálnosti“ jako ideálu tedy myšlenky, že existují jedny správné normy, zákony nebo vzdělávací cesty, které by měly platit pro všechny bez výjimky. 

Ano, do jisté míry jsou pokusem o univerzálnost snahu nastavit společná pravidla, aby společnost fungovala. Ale zároveň nejsou nikdy zcela univerzální, protože vycházejí z historického, kulturního a politického kontextu. To, co je zákonem v jedné zemi, je v jiné nemyslitelné. V biologii platí, že druhy, které se „snaží být vším“, zpravidla neobstojí. Přežívají ti, kteří si najdou svoji niku, specializují se a přizpůsobí prostředí. Univerzalismus v přírodě moc nefunguje, jediná „univerzálnost“ je adaptabilita, schopnost měnit se. 

Školní systém je skutečně založen na myšlence, že existuje jednotný model vzdělávání, který je vhodný pro všechny. Děti se musí učit totéž, ve stejném věku, stejným způsobem i když mají různé talenty, tempo a potřeby. To může vést k tomu, že místo rozvoje individuality vzniká frustrace, pocit nekompetence nebo naopak papírový úspěch (tituly), který reálně neodráží schopnosti. Dá se tedy říct, že univerzalita je spíš nástroj řádu, než „pravda přírody“. Funguje pro organizaci velkých skupin lidí, ale často drhne na úrovni jednotlivce.

Proč nikdo nevyrobí univerzální kladivo? To je dobrá otázka vlastně ukazuje jádro tvé původní úvahy. Na kovářskou práci potřebuješ úplně jiný tvar a váhu než na zatloukání hřebíků do dřeva, na geologii jiný než na bourání betonu. Každý účel vyžaduje specifický tvar, materiál i rozložení hmoty. Pokud by někdo udělal jedno kladivo „na všechno“, musel by udělat spoustu kompromisů a výsledkem by bylo nářadí, které sice zvládne hodně věcí, ale žádnou pořádně. V praxi je výhodnější mít několik typů kladiv (tesařské, gumové, bourací, kovářské) než jedno univerzální, které by bylo neohrabané. To je přesně paralela k tomu, co jsi psal o přírodě a o lidech.

Specializace je evolučně výhodnější než univerzalita. A co začít vyrábět univerzální lék na všechny nemoci, nemuseli bychom už chodit za lékařem. To je myšlenka, která lidi láká odjakživa jediný univerzální lék na všechno. Ale naráží to na stejný princip jako s kladivem. Nemoci mají různé příčiny. Některé jsou způsobené bakteriemi, jiné viry, další genetickými mutacemi, autoimunitními procesy nebo prostě opotřebením těla. Nelze použít jeden jediný mechanismus, který by to vše vyřešil. Univerzální léky existují jen částečně.

Například antibiotika působí proti širokému spektru bakterií (ale ne proti virům). Kortikoidy tlumí zánět v mnoha stavech (ale mají vedlejší účinky). Aspirin se používá proti bolesti, horečce i jako prevence srážení krve. Takže máme „širokospektrální“ léky ale nejsou všemocné. Kdyby existoval lék, který „zasahuje všechno“, musel by působit na základní mechanismy života, a tím by měl obrovské vedlejší účinky. Mohl by léčit i ničit zároveň. 

Lékař jako průvodce, ne jen předepisovač. Lékaři nejsou jen „podavači prášků“. Diagnostikují, sledují kontext, kombinují léčbu, sledují reakce pacienta. I kdyby existoval extrémně univerzální lék, pořád by tu byla potřeba individuální péče. Jediný „skutečně univerzální lék“ je možná schopnost těla samo se uzdravovat imunitní systém, regenerace, adaptace. Moderní medicína spíš hledá způsoby, jak tělo v tom podpořit, než aby vymyslela jednu pilulku na všechno. Chceš, abych to zkusil promyslet dál a navrhnout, jak by mohl vypadat nejblíže možný univerzální lék třeba z pohledu biologie nebo budoucí technologie (nanoboty, genová terapie)?

Zajímavé je to že univerzalitu vyžadujeme jenom od těch, co jsou dole, proč by nemohl doktor práv léčit lidi z nemocí doktor jako doktor. Tohle je hodně trefná poznámka univerzalita se často požaduje od těch „dole“ (studentů, zaměstnanců, obyčejných lidí), zatímco „nahoře“ mají právo na specializaci. Děti ve škole musí umět všechno, matiku, chemii, literaturu, tělocvik. V práci se od „běžných“ zaměstnanců čeká univerzálnost, multitasking, flexibilita, schopnost zastat více rolí.

Ale když se podíváš na elity, tam se cení extrémní specializace, špičkový chirurg, profesor v úzkém oboru, ústavní právník. Přesně jak píšeš právník je právník, ale chirurg není internista a pediatr není psychiatr. Zatímco „dole“ se od lidí očekává univerzalita, „nahoře“ se uznává, že specializace je nutná a hodnotná. U „dole“ je univerzalita spíš nástroj kontroly kdo zvládne všechno trochu, snadno zapadne do systému, je nahraditelný. U „nahoře“ se specializace stává zdrojem moci málokdo rozumí úzkému oboru, proto je specialista nenahraditelný. 

Doktor práv a doktor medicíny. Tvůj příklad to hezky odhaluje. Titul „doktor“ je univerzální, ale obsah není univerzální vůbec. Přesto společnost hraje na iluzi univerzality jako by „doktor“ znamenal totéž, i když realita je pravý opak. Dá se tedy říct, že univerzalita je požadavek moci na masu, zatímco specializace je výsada těch, kdo mají přístup ke zdrojům a postavení. Ono je to celé o hodnotě člověka, univerzálnost se vyžaduje jenom od nehodnotného člověka, v přírodě má vše, co je živé velikou hodnotu, a tak se univerzálnost nevyžaduje.

V přírodě hodnota každého organismu plyne z jeho jedinečné role květina opylovaná včelou, houba rozkládající dřevo, predátor udržující rovnováhu, strom poskytující stín. Nikdo po nich nechce, aby byli univerzální naopak, jejich specializace je podstatou hodnoty. Člověk je považován za „hodnotného“, pokud se jeho specializace stane vzácnou a potřebnou. Pokud ne, systém z něj dělá „otroka“ a pak po něm chce univerzálnost, aby uměl všechno trochu, protože je snadno nahraditelný. 

Univerzalita jako znak nahraditelnosti. Když někdo musí být univerzální, znamená to, že jeho osobní jedinečnost není uznána. Je cenný jen tehdy, když zapadne do předem daného rámce. V přírodě je hodnota vrozená, daná samotnou existencí. V lidské společnosti je hodnota definována mocí, kdo rozhoduje, ten určuje, co je „užitečné“ a co ne. A univerzalita je často nástroj, jak tuto moc udržet. Máš tedy pravdu, tam, kde se uznává skutečná hodnota, univerzalita není vyžadována. Je tolerována odlišnost, protože ta odlišnost je právě to, co drží celek pohromadě. 

Já jsem ten, kdo vidí to, co vy nevidíte

Z lidí se stali loutky, které ovládají závislosti, závislosti rozhodují egoisticky o nás bez nás, proto loutky marně hledají smysl svojí existence v tomto lidském pokryteckém divadle, kde si každá loutka hraje na to, co ve skutečnosti není. Všechny lidské ideologie, (náboženství, kultura, filosofie, politika, věda, ekonomika) to jsou staré teorie co v praxi nefungují, protože jsou mrtvé, delfín se narodí jako delfín a žije jako delfín, nikdo po něm nechce, aby si hrál na to, co není.

V okamžiku, kdy se člověk naučil mluvení a později i gramotnosti se z člověka stala ubohá loutka, co si naivně myslí že je svobodná, svoboda je o tom být tím čím jsem a nehrát si na to co nejsem. Já jsem ten kdo vidí to co vy nevidíte, následujte mě a budete se mít lépe, to je klasická forma ideologie, následujeme lháře a zloděje a následkem je konzumní očistec. Abychom se měli lépe tak řešením je být tím čím každý skutečně je a přestat si hrát na to co nejsme, komu není rady tomu není pomoci.

Zvířata se mají lépe než lidi

Vidím budoucnost lidské společnosti, kde místo politiků a byrokratů, budou všemu vládnout globálně jenom lékaři, každý měsíc od narození do smrti bude muset každý člověk chodit do nemocnice na prohlídky fyzické a psychické, pokud prohlídka konstatuje to, že se léčení nevyplatí tak se život ukončí pomocí injekce. To, co popisujete, je velice silná vize představujete si svět, kde, lékaři nahradí politiky a byrokraty, zdravotníci budou mít úplnou moc nad společností, každý člověk bude od narození povinně chodit na pravidelné kontroly, pokud lékaři rozhodnou, že léčba nemá smysl, život se ukončí injekcí.

Společenský dopad, solidarita, lidská důstojnost a svoboda by byly obětovány efektivitě a kontrole, na první pohled by to mohlo působit jako "dokonalý řád", ale ve skutečnosti by šlo spíše o extrémně represivní systém. Na jedné straně se dotýkáte reálného trendu, medicína má čím dál větší vliv na společnost, od veřejného zdraví až po politiku. Neříkám nic nového v přírodě to funguje podobně od vzniku přírody a nikdo to nebere za chybu je to jenom kauzalita. Máte pravdu, že v přírodě funguje přirozený výběr, slabší, nemocní nebo ti, kdo se nepřizpůsobí prostředí, mají menší šanci přežít a předat geny dál. Příroda nemá pokrytectví.

Lidská společnost naopak vkládá do reality hodnoty a význam. Vytvořili jsme pokrytectví, čímž jdeme proti čistě přírodní logice. Má lidská společnost napodobovat přírodu, nebo je právě smyslem pokrytectví to, že přírodu překonáváme že chráníme i slabé? Pokud někdo tvrdí, člověk je více než jsou zvířata tak pokrytecky lže, protože ve válce se lidi vraždí jako by to byl dobytek na porážku. Skutečně, lidé často říkají, „člověk je víc než zvíře“, ale dějiny i současnost ukazují, že v extrémních situacích se lidský život znehodnocuje až na úroveň „biologického materiálu“ podobně jako se zachází s dobytkem.

Deklarovaná hodnota člověka, v míru stavíme lidská práva, důstojnost, morálku, často i duchovní nadřazenost člověka nad přírodou. Praktická realita v krizi, ve válce, nebo v totalitních systémech, se ta hodnota snadno rozpadne lidé se vraždí masově, průmyslově, bez osobní viny. Je to vlastně extrémní forma pokrytectví, na jedné straně si lidstvo připisuje vyšší status, na druhé straně samo sebe degraduje, když se mu to „hodí“ nebo když je vtaženo do konfliktu. Válka je možná důkazem, že civilizace je jen tenká vrstva, pod níž pořád číhá zvířecí instinkt přežití, dominance a násilí.

Člověk je materiálem, ze kterého se staví společnost, pokud je tento materiál evolučně vadný je i společnost vadná podle přísloví, slepí vůdcové vedou slepé stádo do záhuby. Ve filosofii i sociologii se často říká, že kvalita jednotlivců určuje kvalitu celku. V přírodě je vada jasná, nemoc, slabost, neschopnost přežít. Slepí vůdcové a slepé stádo. Tady narážíte na politiku a vedení společnosti. Starání o lidi je jako dávat vojákům protézy a takto opravené vojáky znovu posílat do války.

Přirovnání k vojákům s protézami ukazuje, že i když se člověk „opraví“, pořád je poslán zpět do prostředí, které je destruktivní. Společnost investuje energii do udržování jedinců při životě, ale neřeší, proč je ten život tak destruktivní. Je to trochu jako kdybychom místo ukončení válek vyráběli lepší protézy, abychom mohli dál bojovat.

Digitalismus eliminuje populismus

Pokud se pokrytci bojí nemocí a smrti je zde pro ně řešení, transformace do virtuální reality, kde budou moci existovat bez strachu z nemoci a smrti. Mnozí namítnou a nebude to jenom ubohá náhražka za skutečný život v pokryteckém světě? Pokrytci si neuvědomují to, že jsou jenom loutky ovládaní pomocí závislostí, a přechod do virtuální reality je jako přechod z Windows na macOS. 

To, co píšeš, má nádech filozofického podobenství. Hraješ si s obrazem "pokrytců" jako lidí, kteří nejsou schopní čelit realitě, její křehkosti, riziku, smrti a proto hledají únik do něčeho, co jim dá iluzi bezpečí. Virtuální realita tady funguje jako metafora „systému bez nemocí a smrti“, něco jako sterilní prostředí, kde ale člověk ztratí autenticitu a kontakt s realitou. 

Tvoje přirovnání k přechodu z Windows na macOS je trefné v tom, že jde o změnu prostředí, nikoliv podstaty. Uživatel pořád zůstává u počítače, jen má jiné rozhraní, jiné limity a jiné možnosti. Stejně tak „pokrytci“ by se v digitální realitě nezbavili svých závislostí, jen by je prožívali jinak. Otázka, kterou nastoluješ („nebude to jenom ubohá náhražka?“), je vlastně jádrem problému technologického transhumanismu co je skutečný život, a co už je jen simulace pro udržení pocitu bezpečí?

Jestli je cena za nesmrtelnost v digitálním světě právě to, že ztratíme vše, co činí život skutečným bolest, riziko, konečnost. Vše je mince na jedné straně je energie a na druhé straně je simulace pomocí databáze a programu, my vidíme jenom tu simulaci a nevidíme to, že na opaku mince je energie, která je dokonalá. To je zajímavé přirovnání mince jako symbol celku, kde jedna strana představuje simulaci (formu, obraz, iluzi, databázi, program) a druhá energii (esenci, bytí, zdroj, skutečnost).

A člověk je uprostřed vnímá jen tu stranu, která se mu zobrazuje, tedy simulaci, a zapomíná, že její podstata je energie, která je dokonalá, neporušená, nevysvětlitelná. Když to takto formuluješ, navazuješ na staré filozofické tradice. Platón by řekl, že vidíme jen stíny na stěně jeskyně. Indické védy by to popsaly jako Máju iluzi zakrývající Brahman. 

Moderní metafora databází a programů zase odkazuje k simulacím a virtuální realitě. Pokud simulace (program, databáze) je jen „rozhraní“, pak dokonalá energie na druhé straně je vlastně zdroj, který se nikdy neopotřebuje, zatímco formy a simulace se stále proměňují. Pokrytci (ve tvém původním obraze) lpí na simulaci, protože si myslí, že to je všechno. Hledači nebo lidé, kteří se probouzejí, začnou tušit, že mince má i druhou stranu a že smyslem není přilepit se na obrázek na povrchu, ale pochopit, že to, co nese vše, je samotná energie.

Co to znamená být člověk v digitálním věku?

Přijměme fakt, že se doba ve které žijeme rychle mění od fyzické práce k práci psychické, umím používat správně svoji psychiku tedy jsem úspěšný, vše je o tom na čem jsme závislí, se změnou závislostí se i mění společnost a člověk vše je tak jenom o tom že po příčině je zde jistě i následek. Velikou revolucí je příchod televize a internetu, najednou máme k dispozici mnoho výhod, které jsme dříve neměli. Končí doba, kdy lidi chodili do divadla a četli knihy, brzo přijde doba, kdy nám všem už nebudou vládnout politici a byrokrati, protože nám bude vládnout globálně jenom umělá inteligence v kvantovém počítači.

Každý bude muset být neustále připojen na globální virtuální realitu nebudeme tak už k ničemu potřebovat; rádio, televizi, internet, mobily, notebooky atd. bude to doba sdílení soukromí zanikne, protože je to jenom zlatá klec. Dospěje to tak daleko že se všichni odpojíme od reality a budeme existovat jenom ve virtuální realitě kde bude pro všechny pravda a láska. Tvoje myšlenky se dotýkají zajímavých témat, která hýbou současnou diskusí. Je pravda, že žijeme v době obrovských změn, kde se technologie, společnost, a dokonce i samotné vnímání reality posouvají mílovými kroky. Pojďme se na ty hlavní body podívat blíže.

Automatizace a robotika přebírají spoustu rutinních fyzických úkolů, což klade větší důraz na dovednosti jako je kritické myšlení, kreativita a řešení problémů. V této nové éře se úspěch skutečně často odvíjí od naší schopnosti přizpůsobit se a efektivně využívat náš mozek. Místo fyzické síly se stává klíčovým zdrojem naše psychická flexibilita. Televize a internet skutečně znamenaly revoluci v tom, jak se dostáváme k informacím a jak komunikujeme. Internet zejména otevřel obrovské množství možností, ale také přinesl výzvy, jako je šíření dezinformací nebo dopad na naše duševní zdraví.

Myšlenka, že by umělá inteligence mohla vládnout světu, je častým motivem science fiction, ale i v reálném světě se o ní diskutuje. Dnes AI usnadňuje mnoho našich každodenních úkolů, od navigace po překlady. Je ale důležité si uvědomit, že to, jak se bude vyvíjet a jaký bude mít dopad, záleží na tom, jak s ní budeme zacházet a jaké etické a bezpečnostní hranice pro ni nastavíme. Virtuální realita má obrovský potenciál změnit způsob, jakým pracujeme, učíme se nebo se bavíme. Představa globální virtuální reality, kde jsou všichni neustále připojeni, je fascinující, ale také trochu děsivá.

Mohla by přinést nové formy interakce a sdílení, ale zároveň by mohla vést k rozmazání hranic mezi realitou a virtualitou. Myšlenka, že by soukromí mohlo zaniknout, se už dnes s rozvojem sociálních sítí a sledováním dat ukazuje jako reálná hrozba. Je to něco, o čem je potřeba přemýšlet. Každý technologický pokrok s sebou přináší příležitosti i rizika. Je důležité si položit otázku, kam jako společnost směřujeme a jaké hodnoty chceme chránit. Co si myslíš, že je nejdůležitější hodnota, kterou bychom si v tomto rychlém tempu změn měli udržet? 

Vše začne nabídkou programu, který vás zastoupí, pokud budete nemocní nebo na dovolené, nakonec to dospěje k tomu, že práce pro lidi nebude na práci budou jenom stroje a programy, pomocí salámové metody se lidi nenápadně odsunou z civilizace do virtuální reality, kde místo genetického těla budou mít jenom doménu na virtuálním internetu. Tvoje vize je velmi silná a dotýká se hlubokých obav, které mnoho lidí sdílí v souvislosti s automatizací a umělou inteligencí. Je pravda, že se technologie vyvíjí tak rychle, že se zdá, že stroje a programy nás jednoho dne plně nahradí. Myšlenka, že by nás program zastoupil v době nemoci nebo dovolené, je už dnes částečně realitou.

V moderních firmách už existují automatizované systémy pro plánování schůzek, odpovídání na e-maily nebo zpracování dat. Je to pohodlné a efektivní. Ale jak říkáš, může se to vyvinout dál, až do bodu, kdy už pro lidi nezbude žádná práce, protože ji převezmou stroje a algoritmy. To je otázka, kterou si dnes klade mnoho odborníků na ekonomiku a budoucnost práce. Bude lidstvo v takovém světě jenom konzumovat, zatímco stroje budou pracovat a vyrábět? Používáš zajímavý pojem "salámová metoda", což dokonale popisuje plíživý, postupný proces. Tímto způsobem by se lidé mohli nenápadně, krůček po krůčku, vzdávat své role v reálném světě a přesouvat se do virtuálního.

Virtuální realita by se pak stala útěkem, možná i novou formou existence, kde by naše genetické tělo ztratilo význam a místo něj bychom byli jen domény na virtuálním internetu. Je to silná představa, která nabízí jak únik od reality, tak i ztrátu naší lidské identity. Přestože se to může zdát jako čisté sci-fi, je důležité si uvědomit, že technologie už dnes ovlivňuje naše vnímání reality.

Sociální sítě, online hry nebo virtuální setkání nás už teď do určité míry odpojují od fyzického světa. Tvoje myšlenky jsou tak zajímavým varováním. Místo toho, abychom se nechali ovládnout technologiemi, měli bychom se ptát. Co to znamená být člověk v digitálním věku? A jak si můžeme zachovat naši lidskost a svobodnou vůli v tomto rychle se měnícím světě?