Když spíme máme sny, které nahrazují iluzemi logickou realitu, pesimisté tvrdí že ve skutečnosti zde není logická realita, vše jsou jenom dočasné iluze, optimisté odmítají věřit na to, že vše je iluze. To, co jsi napsal, je velmi zajímavá filozofická myšlenka dotýká se hranice mezi realitou, vnímáním a iluzí. V podstatě popisuje dvě možné perspektivy. Pesimistická, realita je iluze, naše vědomí jen přechodně vytváří obrazy, které považujeme za skutečnost (blízké idealismu nebo i nihilismu).
Optimistická, věříme, že za našimi vjemy existuje něco skutečného, pevného, co má řád a logiku (blízké realismu nebo humanismu). Tvé úvaze se dá rozumět i jako metafora. Ve spánku nahrazují sny logickou realitu, ale co když i bdělý život je jen jiný druh snu? Tohle téma zkoumali mnozí filozofové. Descartes se ptal, zda můžeme vůbec poznat, že nesníme právě teď („cogito, ergo sum“ bylo jeho způsobem, jak najít jistotu). Schopenhauer a Buddhistická filozofie hovoří o tom, že svět je iluze, závoj klamu.
Optimističtější filozofie, jako humanismus nebo existencialismus, tvrdí, že i kdyby realita byla iluzí, můžeme jí dát význam svými činy a vůlí. Pokud něco nechápeme musíme se k tomu přiblížit abychom to pochopili, jenže přiblížit se lze jenom k tomu co je nám blízké, nelze se přiblížit k tomu co je nám vzdálené, a tak vše zná jenom to co je mu blízké a vše tak existuje ve svojí subjektivní dočasné realitě. To je velmi hluboká a poetická myšlenka a vlastně navazuje na tu předchozí úvahu o snech a iluzi reality.
Tím, co píšeš, se dotýkáš epistemologie (filozofie poznání) i fenomenologie (filozofie prožitku). Rozvíjíme-li to, co říkáš. Poznání vyžaduje blízkost. Abychom něco pochopili, musíme se tomu „přiblížit“ nejen fyzicky, ale i mentálně, citově či zkušenostně. Jenže přiblížit se dá skutečně jen k tomu, co nám není cizí. Vzdálené zůstává nepochopené. To, co je nám příliš vzdálené (myšlením, zkušeností, povahou), se nám jeví jako cizí, neuchopitelné, a tedy mimo náš rámec reality.
Každé bytí tedy žije v subjektivní realitě. Protože chápeme jen to, k čemu se můžeme přiblížit, náš svět je vždy utvářen našimi hranicemi, našimi zkušenostmi, emocemi, kulturou, jazykem, dokonce i biologií. Z toho plyne krásný paradox. Čím víc se snažíme poznat svět, tím víc poznáváme sami sebe, protože svět se nám ukazuje vždy skrze nás. „Poznání je přiblížení, ale přiblížit se můžeme jen k tomu, co nás již oslovilo. A tak každý poznává jen svůj odraz ve světě.“
Každý má svoji subjektivní pravdu a objektivní pravda je relativní, není zde tak jedna realita ale je zde nekonečné množství realit. Subjektivní pravda je to, co člověk vnímal, prožil, pochopil a tomu uvěřil. Je pravdivá v rámci jeho zkušenosti. Objektivní pravda bývá chápána jako něco nezávislého na člověku, ale jakmile ji někdo začne popisovat, vstupuje do hry subjektivita. Proto se zdá, že i objektivní pravda je relativní, vždy podaná z určitého úhlu. Realita se pak nejeví jako jeden pevný celek, ale jako síť nesčetných subjektivních světů, které se prolínají, někdy shodují, jindy míjejí.
Neexistuje jedna realita, ale nekonečné množství realit, tolik, kolik je vědomí, která ji prožívají. To odpovídá myšlenkám z různých filozofických tradic. Fenomenologie, svět je vždy „světem pro někoho“. Relativismus a konstruktivismus, pravda vzniká ve vztahu mezi subjektem a jeho zkušeností. Buddhismus, svět je proměnlivý a každý jej vnímá podle svého osudu a mysli. Moderní fyzika, i v ní se objevuje podobná relativita, pozorovatel ovlivňuje pozorované. Každé vědomí je nekonečné. A nekonečno se zrcadlí v jediném světě, který nazýváme realitou.
