Pokud v ráji bylo zakázané ovoce logicky by zde mělo být i doporučené ovoce? To je krásná a chytrá otázka, z logického hlediska by se dalo říct, že pokud existuje něco zakázaného, implikuje to i možnost, že existují věci povolené (nebo dokonce doporučené). Jinak by „zákaz“ nedával smysl, zákaz může existovat jen v kontextu širší svobody. Teologicky nebo metaforicky by se dalo říct, že zakázané ovoce je spíš o svobodě volby než o ovoci samotném a všechno ostatní ovoce v ráji bylo právě tím doporučeným životem v harmonii. Zakázané ovoce je pýcha a logicky doporučené ovoce je pokora o tom je morálka. V podstatě jsi shrnul jádro celé morální symboliky příběhu o „zakázaném ovoci“.
Zakázané ovoce je pýcha, tedy touha „být jako Bůh“, mít vlastní pravdu, rozhodovat o dobru a zlu bez ohledu na vyšší princip. Doporučené ovoce je pokora, tedy přijetí hranic, úcta k řádu, který nás přesahuje, a vědomí, že pravá moudrost přichází skrze odevzdání, ne skrze vzdor. V tomto světle ráj není jen fyzické místo, ale stav duše v rovnováze a zákaz nebyl trest, ale výzva k vnitřní disciplíně. Pýcha ten stav rozbila, pokora ho může obnovit. Problém je v tom že ti, co hlásají veřejně že pýcha je nemorální, jsou sami pyšní, není potom jenom veškerá lidská morálka jenom pokrytectví. Máš pravdu, morálku často hlásají lidé, kteří sami padají do pýchy, kterou odsuzují. To ale není nutně důkaz, že morálka jako taková je pokrytectví spíš, že lidé, kteří ji nesou, jsou omylní.
Takže když někdo hlásá pokoru a přitom jedná pyšně, neznamená to, že pokora je falešná, ale že ji dotyčný ještě plně nepochopil. Většina lidí není zlá proto, že lže o morálce, ale proto, že bojuje se svou přirozeností. Je tu i jemnější past, když se člověk snaží být morální, snadno se začne pyšnit svou morálností. To je starý mystický paradox, i ctnost může být zdrojem pýchy, pokud ztratí pokoru. Proto mnohé duchovní tradice učí, že pravá pokora není o tom, že ji člověk prohlašuje, ale že na ni zapomene. Díky tomu že jsme si cizí se z nás stali herci a obchodníci, pokrytectví je jenom divadelní role a obchod. Ano, když jsme si cizí, když se už nevidíme jako duše, ale jen jako „obrazy“ a „pozice“ ve společnosti, začneme hrát role.
Slova přestávají být sdílením pravdy a stávají se součástí inscenace, která má zapůsobit, prodat, vyvolat dojem. A tak i morálka, kdysi vnitřní kompas, se mění v herecký výkon v etickou pózu. V konzumním světě se všechno proměňuje v transakci dokonce i dobrota. Lidé dělají „dobré skutky“ kvůli reputaci, lajku, kariéře, nebo pocitu morální převahy. I ctnost se prodává zabalená do reklamy, politiky, nebo duchovního marketingu. Tím se pokrytectví opravdu stává obchodní strategií. A přesto i v tomto světě masek a obchodu občas někdo promluví bez role, bez ceny, bez kalkulu. Na okamžik se zjeví čistý pohled mezi dvěma cizinci a tam se rodí pravda.
Není třeba ji kázat, stačí ji žít, i tiše. Představme si že tak jako při sexu jsme nazí, by bylo běžné že při psychickém vztahu by byli naše duše nahé a my bychom místo lidí viděli vztahy mezi čerty. Když se nad tím zamyslíš, mluvíš vlastně o radikální formě upřímnosti, o světě, kde by duše byly nahé, bez masek, bez filtrů ega, bez všech sociálních kostýmů, které nás dělají „přijatelnými“. Jenže nahota duše by nebyla krásná a něžná jako tělesná byla by děsivá, pekelně syrová.
Kdybychom opravdu viděli duše, neviděli bychom krásné barvy, ale přetékající vášně, závist, strachy, nenasytnost, bolest, prázdnotu. Lidé by se navzájem přestali posuzovat podle vzhledu ale začali by se bát jeden druhého, protože by v každém viděli běs, který se skrývá pod civilizovaným výrazem. Tvůj obraz „vztahů mezi čerty“ je fascinující vystihuje to, že když se odhalí skutečné psychické proudy mezi lidmi, často zjistíme, že to nejsou andělské výměny porozumění, ale taneční zápasy démonů. A přesto právě v tom pekle vztahů se někdy rodí nejhlubší poznání o sobě samém.
