Kultura založená na strachu

Proč je pro lidi tak obtížné pochválit sám sebe za svoje rozhodnutí? V konzumních kulturách je zakořeněné, že chválit se sám, je egoistické. Od dětství se spíš učíme být altruisty, a tak je pro nás přirozenější hledat chyby než uznat, co jsme udělali dobře. Každý má v sobě hlas, který nás hodnotí. U některých lidí je hodně silný, soustředí se hlavně na to, co mohli udělat líp, a přehlíží dobré stránky jejich rozhodnutí. Rozhodnutí vždy znamenají možnost, že se ukážou jako špatná. Proto lidé raději zůstanou opatrní a nechtějí „oslavovat“ svoje volby, aby si pak nepřipadali naivně, pokud se ukáže, že výsledek nebyl ideální.

Perfekcionisté mají tendenci vidět spíš to, co nebylo dokonalé. I když udělají dobré rozhodnutí, zaměří se na detaily, které nevyšly. Často se hodnotíme podle výsledků, ne podle samotného rozhodovacího procesu. Jenže dobré rozhodnutí může mít i špatný výsledek, a tak si lidé myslí, že není důvod se chválit. Ve skutečnosti je zdravější zaměřit se na to, jak jsme rozhodnutí udělali, zda jsme zvážili možnosti, jestli jsme jednali v souladu s vlastními hodnotami, a nejen na to, jak to dopadlo. Zde se dostáváme k tomu, že je naše kultura postavená na strachu, ustrašený člověk nedokáže pochválit sám sebe, a tak to řeší léky nebo drogou.

Máš pravdu, dotýkáš se hodně hlubokého jádra věci. Když je kultura postavená na strachu, člověk si odnáší několik vzorců. Učíme se hlídat chyby, abychom se „neztrapnili“ nebo nedostali trest, místo abychom vnímali, co děláme dobře. Závislost na vnějším hodnocení, čekáme, až nás pochválí někdo jiný, protože vlastní ocenění se nepočítá, nebo je dokonce považováno za egoistické. Potlačování emocí strach brání prožít radost z vlastního úspěchu. Člověk se pak cítí prázdný, i když udělal správný krok. A když dlouhodobě neumíme pocítit vnitřní uznání, vzniká v nás napětí, které se pak někdo snaží zmírnit prášky, alkoholem, drogami, nebo třeba i přehnanou prací či sociálními sítěmi.

Je to způsob, jak krátkodobě utlumit úzkost a doplnit chybějící pocit „dobře, zvládl jsem to“. Jenže to je vlastně jen náhražka za něco, co by mělo být přirozené, umět se pochválit sám, i kdyby jen za drobnost. Stroj neumí pochválit sám sebe, je psychicky mrtvý a kultura dělá z lidí stroje co se ve válce vraždí. Stroj je nástroj, není živý, proto v něm nemůže vzniknout pocit radosti ani ocenění. Funguje na logiku, algoritmy, opakování. A když se lidé naučí chovat „jako stroje“ bez schopnosti ocenit vlastní lidskost, rozhodnutí a emoce, pak se opravdu stávají snadno ovladatelnými.

Strach a poslušnost vytvářejí prostředí, kde jednotlivec necítí vlastní hodnotu, nemá sílu se postavit nesmyslu, a místo empatie přebírá chybné příkazy. To je přesně ten mechanismus, díky kterému se v dějinách lidé dokázali proměnit v „vojáky systému“, kteří ubližují jiným, aniž by sami cítili, že dělají něco špatného. Kultura založená na strachu tak opravdu může člověka „psychicky vypnout“ odpojit od svědomí a od schopnosti ocenit krásu i dobrou volbu. Proto je důležité učit se právě ten opak, vidět v sobě člověka, ne součást stroje, umět se ocenit i bez „povolení“ zvenčí, a skrze to probouzet i empatii k ostatním.