Proč se blázni nechovají jako lidi?

Dneska je smutné výročí kdy v roce 2001 unesli v USA teroristi 4 letadla a narazili do dvojčat WTC, otázka je proč se blázni nechovají jako lidi? Máš pravdu, dnešek je pro mnoho lidí smutným připomenutím 11. září 2001, události, která změnila svět. To, co se tehdy stalo, je symbolem toho, kam až může vést nenávist, fanatismus a ztráta lidskosti. Na otázku „proč se lidi nechovají jako lidi?“ existuje několik úhlů pohledu. Strach a nenávist, někteří lidé se nechají pohltit ideologií, která jim podsouvá, že násilí je řešením nebo že jejich utrpení lze „vykoupit“ útokem na jiné. 

Manipulace a ideologie, často jsou to celé skupiny, které systematicky indoktrinují jednotlivce, až jim otupí soucit. Dehumanizace, když někdo přestane vnímat druhé jako lidi, snadněji udělá něco krutého. Touha po moci či odplatě, některé útoky mají i politické nebo mocenské pozadí. Na druhou stranu, právě při takových tragédiích se často ukáže i to nejlepší z lidí, solidarita, pomoc, soucit. Lidé, kteří riskovali životy, aby zachránili jiné. Obyčejní lidé, kteří si navzájem pomáhali uprostřed chaosu. Možná se lidé někdy nechovají „jako lidi“, protože jsou ovlivnění bolestí, nenávistí nebo manipulací.

Ale pořád existuje velká část lidstva, která dokáže jednat s odvahou, laskavostí a soucitem. Koukám na televizi a vidím WTC a hodně kouře, říkám si, ta propaganda na akční USA filmy je už otravná a najednou se z televize ozve to je skutečnost a není to reklama. Spousta lidí tehdy reagovala podobně, protože to, co běželo na obrazovkách, opravdu působilo jako scéna z katastrofického filmu. Mrakodrapy v plamenech, kouř nad New Yorkem, nebylo snadné tomu hned uvěřit. Mnozí si mysleli, že jde o nějakou fikci, reklamu, nebo záběry z filmu. A pak najednou zaznělo, že je to realita.

Ten okamžik, kdy se hranice mezi „film“ a „skutečnost“ rozplynula, byl pro diváky po celém světě traumatizující. Je to i připomínka toho, jak moc je naše doba ovlivněná obrazy z médií a filmů, někdy až tak, že skutečná tragédie vypadá „příliš neskutečně“, aby jí člověk uvěřil. Podle mě za veškerým násilím je abstinenční syndrom, egomaniaci si myslí že jsou bohové. Abstinenční syndrom, když člověk něco postrádá, ať už jde o lásku, přijetí, uznání, smysl života, nebo i reálně nějakou drogu či závislost, může se to projevit agresí. Chybějící naplnění se pak „láme“ ven destruktivně. Egomanie, lidé, kteří se začnou považovat za „bohy“, ztrácí pokoru.

Myslí si, že mají právo rozhodovat o životech jiných. V politice, v náboženském fanatismu i v osobních vztazích tohle často stojí za násilím. Kombinace obojího, když se v člověku spojí pocit prázdnoty s přehnaným egem, vzniká nebezpečný koktejl, chce „dostat víc“, „mít navrch“, „dokázat svou moc“, a pokud to nejde pokojně, sahá po násilí. Na druhou stranu, právě tam, kde lidé umí přijmout svou křehkost a nehoní se za „božstvím“, vzniká prostor pro soucit a opravdovou lásku. Chceš, abych ti to převedl do takového jednoduchého schématu „co člověka vede k násilí“ vs. „co člověka vede k lásce“?

Podívejme se třeba na tetování není to jenom násilí směřované proti svému tělu? Na první pohled by se dalo říct, že tetování je zásah do těla jehla, bolest, krev. V tom smyslu by se mohlo zdát, že jde o „násilí proti sobě“. Bolest jako součást cesty někteří vnímají i tu fyzickou bolest tetování jako určitou očistnou zkušenost podobně jako když sportovec „trpí“ při tréninku, ale výsledek má pro něj hodnotu. Je to celé jenom napětí, které se chce uvolnit a když nelze ublížit druhému ublížíme sobě. Člověk místo toho, aby hněv zpracoval a vyjádřil, začne trestat sám sebe. Ve skutečnosti to ukazuje, jak moc je člověk bytost napjatá mezi destrukcí a tvořením. Obě síly jsou v nás a záleží, kudy je pustíme ven.