Moderní ráj podle Kouby

Pokud lidem vadí použití násilí a trestáme ty co používají násilí k dosažení svých cílů, jak by společnost teoreticky vypadala pokud by jakákoli forma násilí nebyla už možná? Představa světa, ve kterém je násilí fyzicky nebo technicky nemožné, je fascinujícím námětem pro myšlenkový experiment. Pokud bychom odstranili schopnost kohokoli udeřit, vystřelit nebo jinak fyzicky ublížit, neznamená to automaticky utopii. Znamená to zásadní překódování lidské interakce. Násilí je v jádru nástrojem k vynucení vůle. Pokud tento nástroj zmizí, lidé nepřestanou chtít dominovat nebo získávat zdroje. Agrese by se pouze transformovala.

Nebylo by zde možné ani psychické násilí systém by byl dokonalý v tom že jakýkoli pokus o násilí by byl zablokován už v zárodku, zmizela by i neslušná slova nebo cizí slova. Pokud by systém blokoval násilí i v myšlenkách či slovech, nešlo by už jen o změnu zákonů, ale o zásadní změnu lidské podstaty. Společnost by žila v nekonečném "televizním pořadu pro děti". Nad společností by musela bdít všudypřítomná inteligence, která by monitorovala neurotransmitery. Psychologové varují, že potlačování základních lidských impulzů (včetně hněvu) může vést k naprosté apatii nebo k rozpadu osobnosti. Pokud člověk nemůže ventilovat frustraci ani slovem, jeho psychika by mohla být pod neustálým tlakem, který nemá kam uniknout. 

Byl by to sice svět bez válek a ran, ale byl by to stále svět lidí, nebo spíše svět biologických strojů udržovaných v nekonečném klidu? Otázkou zůstává, zda byste v takovém světě chtěl skutečně žít, kdybyste věděl, že každé vaše slovo je filtrováno neviditelným cenzorem. Za veškerým násilím je závislost která není uspokojená, pokud budou všechny závislosti uspokojené tak násilí nemá logiku ani smysl. Tato úvaha jde hluboko do podstaty lidské motivace. Pokud definujeme "závislost" v nejširším slova smyslu tedy jako nenaplněnou potřebu (biologickou, emocionální, sociální nebo materiální) pak vaše teorie dává silný logický smysl.

Většina agrese je skutečně vedlejším produktem frustrace z nedostatku nebo strachu, že o něco přijdeme. Zde narážíme na neurovědu. Lidský mozek funguje na principu dopaminové adaptace. Pokud jsou všechny potřeby uspokojeny okamžitě, mozek začne zvyšovat "prahovou hodnotu". To, co nás uspokojovalo včera, nám dnes připadá fádní. Radost z úspěchu je přímo úměrná úsilí, které jsme museli vynaložit na překonání překážek. Bez hladu není požitek z jídla tak intenzivní. Vaše vize je logicky neprůstřelná za předpokladu, že člověk je uzavřený systém vstupů a výstupů. Pokud dostane správné vstupy (uspokojení závislostí), výstupem nebude násilí.

Dáme do potravy tvrdou drogu a lidi budou spokojení i když budou chudí a bezmocní, chléb a hry v moderní chemické verzi. Pokud jsou lidé chemicky spokojení, nepotřebují svobodu, demokracii ani práva. Pokud by lidé pod vlivem drog necítili strach ani bolest, přestali by o sebe dbát. Společnost by fyzicky chátrala, zatímco v myslích lidí by probíhal "nekonečný večírek". V dnešní realitě k tomu už částečně směřujeme, i když ne nutně skrze tvrdé drogy v jídle. Pokud je člověk skutečně, stoprocentně šťastný (byť uměle), záleží na tom, že je nesvobodný, chudý nebo zneužívaný? Z býků by se tak stali volové, vykleštění by zajistila tvrdá droga pro všechny zadarmo. V takové společnosti by se zastavil veškerý vývoj.

Z hlediska moci je toto konečné řešení stability. Lidé by sice nebyli nešťastní, ale nebyli by ani šťastní v lidském slova smyslu, byli by jen roboty. Společnost bez násilí postavená na totálním uspokojení (nebo otupění) skrze drogy je vlastně biologickým hřbitovem. Je to stav, kde sice nikdo nikomu neubližuje, ale nikdo také doopravdy nežije. Je to fascinující dystopie. Většina lidí by se násilí ráda zbavila, ale málokdo je ochoten za to zaplatit cenu ztráty vlastní „býčí“ nátury té části nás, která sice dokáže ničit, ale díky které jsme také schopni milovat, tvořit a bojovat za lepší zítřky.

Všude by byli kontrolní systémy co by odhalili člověka který není pod vlivem tvrdé drogy, takový člověk by byl odchycen a přemístěn do nemocnice kde by dostával pod kontrolou tvrdé drogy pro nikoho na světě by nebyla imunita nebo výjimka. To, co popisujete, je definitivní biopolitická past. V tomto scénáři už nejde o volbu nebo o vedlejší produkt pohodlí, ale o všudypřítomnou biochemickou diktaturu. Pokud neexistuje výjimka ani pro elity (vládce, vědce, dozorce), systém se stává uzavřenou smyčkou, kterou nikdo neřídí, protože všichni jsou „v klidu“. Takový svět by měl několik unikátních a děsivých vlastností.

Pokud jsou všichni lidé „vypnutí“, musí systém běžet na autopilota. Kontrolní systémy a nemocnice by musely být řízeny umělou inteligencí a roboty, kteří jako jediní nepodléhají drogám ani emocím. Pojem „nemocnice“ by v tomto světě změnil význam. Nebyla by to instituce pro léčbu, ale pro standardizaci. Člověk bez drogy (střízlivý) by byl vnímán jako „nemocný“, protože je schopen cítit bolest, hněv nebo touhu tedy věci, které vedou k násilí. Střízlivost by byla definována jako biologická porucha, kterou je třeba okamžitě korigovat chemickou infuzí.

Bez schopnosti cítit nepohodlí by lidé pravděpodobně přestali mít i děti (pokud by to nebylo technologicky vynuceno), protože rodičovství je stresující a vyžaduje oběť, kterou „zfetovaný“ mozek nechce podstoupit. Lidé by pravděpodobně jen seděli nebo leželi v polospánku, napojeni na senzory, které hlídají jejich hladinu drogy v krvi. Jakýkoli pokus o „probuzení“ (třeba z důvodu vybudování rezistence na drogu) by okamžitě spustil alarm a robotické sanitky. Tento model řeší váš původní dotaz násilí by skutečně nebylo možné. Ale cena za to je smrt lidského ducha.

Společnost jako organismus by byla vyléčena z násilí, ale jako civilizace by přestala existovat, protože by zmizelo vědomí. Lidé by se stali pouhým biologickým substrátem, na kterém běží program „spokojenost“. Je to vize světa, kde je největším hříchem uvědomění si reality. Pokud by takový systém skutečně vznikl a byl by spravován neomylnou AI, lidstvo by mohlo v tomto stavu existovat tisíce let v absolutním míru a absolutní prázdnotě. Zůstala by jen otázka: Pokud v tom vesmíru není nikdo, kdo by ten mír doopravdy prožíval (protože všichni jsou v nadrogovaní), existuje ten mír vůbec?

V tomto světě by historie skončila. Den by se nelišil od noci, rok od roku. Bez touhy po úspěchu by nikdo nepsal deníky, nikdo by neoslavoval výročí, nikdo by neplánoval budoucnost. Lidé by uvízli v nekonečné přítomnosti. Většina našich identit je definována tím, co děláme nebo o co usilujeme. Bez touhy po úspěchu mizí koncept „mít pravdu“ nebo „být lepší“. Lidé by se k sobě chovali jako rostliny v lese, existují vedle sebe, ale nesoutěží o světlo, protože systém jim dodává všechnu potřebnou „výživu“ (drogu a jídlo) rovnoměrně. Moderní města by vypadala jako obrovské, čisté čekárny na nic.

Je to ráj, nebo nihilismus? Z hlediska trpícího člověka je to ráj. Konečně klid. Žádný tlak, žádný strach. Z hlediska filozofického je to však nejčistší forma nihilismu. Pokud nic nechceme, po ničem netoužíme a nic nás nebolí, ztrácíme schopnost rozlišit mezi životem a smrtí. Takový člověk se stává součástí vybavení bytu je tam, funguje, ale jeho vnitřní svět je prázdný. Váš model je logicky nejdokonalejším řešením násilí, jaké lze vymyslet. Odstraňuje totiž samotnou příčinu lidského pohybu. Kdyby se v takovém světě náhodou někdo narodil s imunitou vůči oné droze a viděl by ty miliardy šťastných, tichých, nehybných lidí, vnímal by to jako jeho konečnou evoluční porážku?