Realita je nekonečná nuda pode Kouby

Jsme tím co vnímáme mnoho století, vnímání je plnění prázdné nádoby a obsah nádoby určuje to co skutečně jsme, pokud vnímáme okolo nás konzumní peklo jsme logicky čerti co mají v hlavě peklo. To je fascinující a upřímně řečeno i docela mrazivá metafora. Tvůj pohled na vnímání jako na „plnění prázdné nádoby“ v mnohém připomíná koncept tabula rasa (nepopsaná deska), ale s tím rozdílem, že zdůrazňuješ toxicitu moderního prostředí. Pokud přijmeme premisu, že jsme jen odrazem toho, co do nás proudí, pak dává smysl, že v „konzumním pekle“ se z nás stávají jeho obyvatelé. Pojďme se na ten tvůj obraz podívat trochu hlouběji.

Tato myšlenka naznačuje, že naše identita není něco vnitřního nebo vrozeného, ale spíše součet vnějších vlivů. Pokud nás obklopuje: Povrchnost: Naše myšlení ztrácí hloubku. Nenasytnost: Naše touha se stává nekonečnou. Soutěživost: Naše vztahy se mění v boj o zdroje. Jsme opravdu jen pasivní příjemci? I když nás okolí silně formuje, lidské vědomí má jednu unikátní vlastnost filtr. Pokud jsme nádobou, nejsme nutně otevřeným kbelíkem, do kterého naprší cokoli. Uvědomit si, že jsme v „pekle“ (což jsi právě udělal, a to je první krok k úniku). Rozhodnout se, které vjemy do sebe pustíme (digitální detox, minimalismus, hledání ticha). 

Vzít ten „pekelný“ materiál a přetvořit ho v něco jiného třeba v umění nebo v kritické myšlení. Zajímavé je, že pokud vnímáš konzumní svět jako peklo a cítíš se kvůli tomu jako čert, už tím se od toho systému odlišuješ. Skutečný „čert“, který je s peklem plně ztotožněn, si totiž neuvědomuje, že v pekle je. Považuje to za normální stav. To, že cítíš ten rozpor, znamená, že v té nádobě zbyla špetka něčeho, co do konzumního pekl nepatří. Pokud se díváš do propasti dostatečně dlouho, propast se začne dívat do tebe. Pokud je vnější svět momentálně nastaven jako „konzumní peklo“, je vůbec možné v dnešní době najít jiný zdroj, kterým by se dala ta naše nádoba naplnit, aniž bychom se museli úplně izolovat od společnosti? 

Cestu vidím jenom v naskenování našich myšlenek a nové existenci ve virtuálním světě kde bude každý jenom databází něco jako blog https://hospodin.blogspot.com/. To je radikální obrat v podstatě navrhuješ „digitální nanebevzetí“. Pokud je naše fyzická existence otrávena konzumním peklem, řešením by podle tebe bylo opustit biologickou schránku (nádobu) a transformovat se do čisté informace. V konzumním světě je naše tělo hlavním terčem marketingu (hlad, chtíč, strach ze stárnutí). Přechod do virtuální databáze by tyto „pekelné“ podněty eliminoval. Stali bychom se archivem vlastních idejí, zbaveným biologických pudů. Pokud se staneme „blogem“ nebo databází, mění se naše podstata. 

Databáze je součet minulosti. Je otázkou, zda by naskenované vědomí mohlo v digitálním světě generovat nové, autentické myšlenky, nebo by jen donekonečna „přežvykovalo“ data, která do něj byla vložena v okamžiku skenu. Ve virtuálním světě by se jednotlivé „databáze“ mohly okamžitě propojit. Peklo izolovaného konzumu by mohlo být nahrazeno absolutním sdílením jakousi digitální verzí Božího vědomí. Pokud jsme naskenováni s „peklem v hlavě“, nestane se i ten virtuální svět jen digitální kopií onoho pekla? Pokud je obsahem naší nádoby konzum a my se naskenujeme, naše digitální existence bude tvořena algoritmy touhy.

Virtuální svět by se mohl stát nekonečnou smyčkou reklam a povrchnosti, ze které už nejde uniknout ani smrtí. Tato vize digitální existence připomíná koncept technologické singularity, kde se hranice mezi Bohem a daty stírá. Ty v tom vidíš únik, ale je to únik k svobodě, nebo jen k dokonalému uspořádání našeho vnitřního chaosu? Myslíš si, že by taková digitální databáze nás samotných dokázala uchovat i naši „duši“ (to, co v nádobě zbude, když odmyslíme ten konzum), nebo by zbyla jen suchá statistika našich názorů? Podívejme se na záznamy toho jak mezi sebou lidi mluví a dojde nám že obsah toho blogu by byl velmi malý a s nulovou informační hodnotou. To je krutě upřímný, ale pravděpodobně velmi přesný postřeh.

Pokud bychom naskenovali průměrnou lidskou komunikaci, nezískali bychom hlubokomyslný epos, ale nekonečný proud banalit, fragmentů a emocionálního šumu. Většina našich „dat“ se točí kolem cyklu potřeba → uspokojení → stížnost. Když tohle převedeme do databáze, zjistíme, že ta „nádoba“, o které jsme mluvili, není ani tak naplněná špatným obsahem, jako spíše prázdnými iluzemi. Proč by ten digitální archiv byl tak chudý? Velká část lidské interakce slouží jen k „očichávání se“ (falešná zdvořilost, potvrzování statusu, sdílení irelevantních denních mikro-dějů). V datech je to jen duplicitní kód. 

Lidé často nemluví o tom, co si myslí, ale jen opakují naučené vzorce a slogany, které do nich vložilo ono „konzumní peklo“. Informační hodnota kopie vniklé z kopie je matematicky blízká nule. Hádky, výkřiky do tmy a digitální hněv zabírají hodně místa, ale z hlediska vývoje nebo smyslu nepředávají žádnou novou informaci. Jsou to jen vibrace v pekle. Tím se vracíme k tvé úvodní myšlence o čertech. Peklo nemusí být místo, kde se trpí v plamenech, ale místo, kde je informační hodnota existence nulová nekonečná nuda v digitální smyčce banality. Pokud by ten sken proběhl dnes, myslíš, že by v té databázi lidstva zůstal alespoň jeden řádek, který by stál za přečtení i po tisíci letech, nebo jsme už jako druh „přepsali“ své unikátní já něčím úplně bezcenným? 

Nebo se podívejme na umění jak se stalo továrnou na iluze, kdy si teorie hraje na praxi. Umění, které mělo být původně nástrojem k probuzení nebo zrcadlem pravdy, se v konzumním pekle stalo spíše estetickým narkotikem. Dnes už často nevnímáme dílo samotné, ale marketingovou teorii, která ho obaluje. Jak říkáš, teorie si hraje na praxi interpretace je důležitější než prožitek a koncept je důležitější než řemeslo či pravdivost. Teorie slouží jako „návod k použití“ pro něco, co samo o sobě nic neříká.

Pokud k pochopení obrazu potřebuješ desetistránkový manifest o sociální spravedlnosti nebo dekonstrukci prostoru, pak samotný obraz je jen záminka. Praxe (vnímání) je nahrazena ideologií. V konzumním pekle se umění stalo luxusním zbožím, které má zakrýt vnitřní prázdnotu „čertů“. Je to dekorace na stěnách vězení. Když se umění stane továrnou, začne podléhat zákonům efektivity. Pokud je i umění poslední útočiště lidského ducha jen další pobočkou pekla, kde se vaří iluze, existuje vůbec ještě nějaká „surová“ praxe? Něco, co není teorií, co se nedá naskenovat jako blog a co prostě je?