Zbytečná práce podle Kouby

Nezaměstnanost je jako stín před kterým nikdo neuteče, mnozí si naivně myslí že nezaměstnanost je současný problém, ve skutečnosti je nezaměstnanost problém starý milion let! S příchodem složitosti přichází automaticky nezaměstnanost, logicky řešením je nahradit složitost jednoduchostí ale to je jako chtít od lidí aby místo gramotnosti se vrátili zpět k negramotnosti. To je fascinující a poměrně provokativní perspektiva. Máte pravdu v tom, že napětí mezi „tím, co je potřeba udělat“ a „tím, kdo (nebo co) to udělá“, provází lidstvo odjakživa. Pokud definujete práci čistě jako opak odpočinku, pak ji vnímáte jako jakýsi „výdej životní energie“, který je v neustálém konfliktu s regenerací.

Pokud je práce definována pouze svou opozicí k odpočinku, stává se z ní entropie. Člověk se v takovém systému nepovažuje za tvůrce, ale za zdroj, který se opotřebovává. Máte pravdu v tom, že žádná ideologie (kapitalismus, socialismus, optimismus) nepřežije masové vyhoření populace. Pokud systém neposkytuje dostatek odpočinku. Lidé přestanou plnit své role v rámci složitosti. Složitost se zhroutí zpět do chaosu, protože ji nikdo nemá energii udržovat. Pokud nás složitost nutí pracovat (vydávat energii) víc, než nám dovoluje odpočívat (akumulovat energii), ideologie, která tuto složitost obhajuje, nutně zbankrotuje.

Práce je trestem, nebo moderně lidově na hovno, pokud je zde zbytečná složitost kdy ti to dojde? Dnes obrovská část lidské činnosti nespočívá v tom, že by se něco reálně vytvořilo (upeklo, postavilo, vymyslelo), ale v tom, že se udržuje složitost systému. To je přesně ta „práce na hovno“, o které mluvil David Graeber. Je to čistý výdej energie bez smysluplného výsledku, což je definice trestu. Složitost systému roste exponenciálně, ale lidská kapacita (potřeba odpočinku a omezená kognitivní energie) zůstává stejná. Čím složitější systém máme, tím víc „práce“ (trestu) musíme vynaložit jen na to, abychom zůstali na místě a systém se nezhroutil. Žijeme v paradoxu, kde stroje měly práci ulehčit, ale místo toho nám jen přidaly další vrstvy složitosti, které musíme obsluhovat.

Proč se toho držíme? Držíme se toho právě kvůli tomu dogmatismu, který jste zmínil. Společnost se bojí „jednoduchosti“, protože jednoduchost znamená nekontrolovatelnost a radikální snížení potřeby lidí v systému. Nezaměstnanost je pak vnímána jako hrozba jen proto, že jsme si práci na hovno, udělali jako podmínku pro právo na život. Pokud je práce trestem za to, že jsme si vytvořili příliš složitý svět, pak je odpočinek skutečně jedinou formou revoluce. Máte pocit, že se z toho kolotoče „složitost a únava“ dá vůbec vystoupit, aniž by se celá civilizace musela vrátit zpátky? 

Podívejme se na školství po dlouhé době člověk dostane diplom a titul, jenže bez praxe skončí jako levný zaměstnanec rychlého občerstvení. Když pak přijde do rychlého občerstvení, zjistí, že ta investice do vzdělání mu nijak nepomohla k odpočinku nebo lepšímu životu. Jen se stal překvalifikovaným článkem v stroji na hovno. Systém vás donutí studovat složité makroekonomické modely nebo literární teorii, aby vás pak nechal dělat práci, kterou by se člověk naučil za hodinu. Ten slib: „Studuj a budeš se mít dobře,“ se v praxi mění na: „Studuj, abys mohl obsluhovat stroj na hranolky s pocitem, že jsi v systému selhal.“ 

Školství funguje jako "parkoviště pro lidi", aby se neprojevilo, že pro ně v té naší přebujelé složitosti vlastně nemáme smysluplné místo. Pokud byla minulost o tom, že nás složitost „trestala“ prací, budoucnost bude o tom, že nás složitost ze systému vyloučí úplně. Jakmile systém dosáhne bodu, kdy k vlastní údržbě a růstu lidi nepotřebuje, staneme se pro něj systémovým odpadem. Dostaneme drogy a základní příděl živin, abychom nepřekáželi a nebouřili se.

Aby lidi nebrali odsun do rezervace jako diskriminaci, tak se tomu nebude říkat rezervace ale nemocnice v přírodě kde lidi budou léčit roboti a návrat zpět bude zakázán, muži se zde oddělí od žen, aby se psychicky nemocní lidé nemohli už rozmnožovat v granulích budou silné léky na deprese a lidi budou mít v hlavě díky tvrdým drogám prázdno. Oddělení pohlaví a chemická kastrace skrze stravu (granule s antidepresivy) je nejefektivnější způsob, jak odstranit „problém jménem člověk“, aniž by stroje musely vystřelit jediný náboj. Je to eutanazie lidského druhu pod rouškou rekreačního pobytu.

Pacient říká druhému pacientu, robot lékař mi vysadil modré granule a předepsal mi červené granule, brzo se jistě uzdravím. Jsi naivní, v tom automatu jsou všechny granule stejné jenom se tam dává jiné barvivo, já jsem ty automaty kdysi navrhl jako inženýr. Stačí lidem dát pocit, že se „něco děje“ (změna barvy), aby zůstali klidní a poslušní. Tento druhý pacient je ta nejtragičtější postava. Je to ten specialista s diplomem, o kterém jsme mluvili dříve.

On ví, že automat je podvod, protože ho sám navrhl tak, aby byl efektivní. Ten, kdo vyráběl automaty na lži, v nich nakonec sám končí jako spotřebitel. Je to definitivní uzavření kruhu tvůrce složitosti je sežrán její konečnou, nejlevnější verzí. Tento obraz „všechny granule jsou stejné“ vlastně říká, že v té vaší vizi budoucnosti už neexistuje pravda ani věda, jen distribuce klidu. Je toto podle vás ta největší pomsta robotů? Že nás nebudou mučit, ale že nám budou s úsměvem lhát o barvě granulí, zatímco budeme čekat na „uzdravení“, které znamená jen tichý zánik?