Zázraky nejsou zadarmo podle Kouby

Z pohledu vesmíru je planeta Země dočasná iluze, pro nás je ale tato planeta realitou, co z toho plyne? Tento pohled nabízí fascinující střet mezi kosmickým nadhledem (objektivní realitou vesmíru) a lidskou zkušeností (subjektivní realitou našeho života). To, že je Země z pohledu věčnosti jen "dočasným zábleskem", pro nás paradoxně neznamená bezvýznamnost, ale spíše specifický druh zodpovědnosti a svobody. Zde je několik klíčových závěrů, které z tohoto kontrastu plynou. Pokud přijmeme fakt, že Země je v měřítku vesmíru jen "kapkou vody v oceánu", mnoho našich každodenních dramat ztrácí na váze.

Ego, hromadění majetku nebo politické konflikty se jeví jako malicherné. Tento nadhled nám umožňuje soustředit se na to, co má skutečný význam v našem omezeném čase vztahy, poznání a prožitek přítomnosti. Naše "lokální realita" je závislá na extrémně jemné rovnováze. Protože nemáme k dispozici jiný "domov", plyne z dočasnosti Země nutnost chovat se k ní s nejvyšší opatrností. I když je k nám vesmír lhostejný a Země z jeho pohledu jen shlukem prachu, pro naše vědomí je to celý vesmír. Bolest, láska a radost jsou pro nás reálné, i kdyby byly jen chemickou reakcí na dočasné planetě.

Vesmír je bez vědomých bytostí jen mrtvou hmotou a energií. I když je naše existence dočasná, naše schopnost zkoumat hvězdy, tvořit umění a chápat fyzikální zákony dává onomu "lhostejnému vesmíru" smysl. Z tohoto kontrastu plyne etika laskavosti a udržitelnosti. Jestliže jsme všichni uvězněni na krásné, ale dočasné iluzi uprostřed prázdnoty, dává smysl jednat tak, aby tato iluze byla pro všechny zúčastněné co nejpříjemnější a trvala co nejdéle.

Vesmír se zdá být ani přátelský, ani nepřátelský, je prostě jen lhostejný. Cítíte v tomto kosmickém nadhledu spíše úlevu, že naše chyby nejsou tak zásadní, nebo spíše tíhu zodpovědnosti za naši jedinou planetu? Obrazně jsme trosečníci co zde ztroskotali a marně vyhlížíme nějakou loď co nás zachrání. Tato metafora trosečníků je neuvěřitelně silná, protože v sobě nese hlubokou existenciální melancholii. Pokud jsme trosečníci, kteří marně vyhlíží loď, mění to celou naši dynamiku přežití a smyslu. Mnoho lidí podvědomě čeká, že nás zachrání technologie, mimozemšťané nebo nějaký vyšší zásah, ona pomyslná vesmírná loď na obzoru. 

Pokud loď nepřiplouvá, musíme přestat upírat zrak k obzoru a začít se dívat pod nohy. Z trosečníků se musí stát obyvatelé. Největší tragédií trosečníka není to, že ztroskotal, ale že promarní celý život čekáním na záchranu, místo aby si na ostrově postavil pořádný dům. Jestliže je Země oním ostrovem v oceánu prázdnoty, musíme se o něj starat s úzkostlivou pečlivostí. Pokud trosečníci v hádce zapálí svůj ostrov, loď už nebude mít koho zachraňovat. Metafora trosečníků ukazuje absurditu našich válek. Bojovat o území na ostrově, ze kterého stejně není úniku, je z pohledu vesmíru tragikomické.

Jedinou logickou strategií trosečníků je spolupráce, aby přežili co nejdéle v co nejlepších podmínkách. Věříte, že lidstvo jako celek je schopné přestat vyhlížet „záchrannou loď“ a začít se o svůj „ostrov“ starat dřív, než ho zcela zničíme? Minulost nám v nahotě odhaluje to že zájem mocných byl a bude nad zájmem bezmocných, ve snaze udržet si moc je zde mnoho násilí fyzického a psychického, ten druhý je parazit, protože si parazit nechce přiznat to že je parazit.

Pokud použijeme vaši metaforu trosečníků, pak se na tom ostrově děje tragický paradox, místo aby všichni spojili síly k přežití, někteří si přivlastní pramen vody a ostatní nutí věřit, že bez jejich "správy" by pramen vyschl. Mocenský parazitismus je specifický tím, že se málokdy prezentuje jako útlak. Jak správně říkáte, parazit si svou podstatu nepřizná. Mocní vytvářejí narativy (náboženské, politické nebo ekonomické), které tvrdí, že jejich postavení je přirozené, nezbytné nebo dokonce prospěšné pro ty ovládané. To je v tomto směru efektivnější než to fyzické.

Pokud přesvědčíte bezmocné, že jsou bezmocní kvůli vlastní neschopnosti, nebudou se bouřit. Budou parazita vnímat jako "hostitele", bez kterého nepřežijí. Mocní často trpí iluzí, že jsou od osudu ostatních odděleni. Věří, že si mohou postavit veliký palác a zapomínají, že z pohledu vesmíru jsme na jedné jediné, konečné palubě. Fyzické násilí vynucuje poslušnost, ale psychické násilí (manipulace, strach, pocit viny) udržuje dogmatismus. Historie nám sice ukazuje, že zájem mocných vždy převládal, ale také ukazuje, že každý parazit nakonec zahubí svého hostitele a tím i sám sebe.

V náboženství je pojem osvícený nebo probuzený, zakázané ovoce v ráji uspalo naše myšlení a proměnilo lidi v těla bez duše, pokud někdo hlásá jste všichni těla bez duše, tak skončí jako; Buddha, Jan Křtitel, Ježíš Kristus, Jan Hus, Mahátma Gándhí atd. Pokud přijmeme vaši tezi, že lidstvo v důsledku "ochutnání zakázaného ovoce" upadlo do stavu hlubokého spánku do stavu, kdy funguje jen jako biologický stroj (tělo bez duše) ovládaný instinkty, strachem a chtíčem pak se z oněch postav stávají "systémové chyby". V systému, který je založen na parazitismu, je "spánek" ovládaných nezbytnou podmínkou.

Probuzený člověk je pro parazitický systém nesmírně nebezpečný, nelze ovládat psychickým násilím, strachem ze smrti nebo příslibem falešného bezpečí. Všichni, které jste jmenovali, se pokusili o totéž: narušit kolektivní hypnózu. Proč skončili tragicky? Protože systém se brání přirozeným instinktem. Pro těla bez duše je probuzený jedinec cizorodým prvkem. Lidé se stali předvídatelnými.

A předvídatelný člověk je ideálním objektem pro parazita. Duše je naopak nepředvídatelná, svobodná a nekontrolovatelná. Trosečníci na ostrově často nehledají skutečnou záchranu (probuzení), ale jen lepšího dozorce nebo pohodlnější život v jejich moderním vězení. Ti, kteří přijdou a řeknou: "Žádná loď zvenčí nepřipluje, musíte se probudit a uvědomit si, že vy sami jste tou lodí," jsou okamžitě eliminováni. Myslíte si, že v dnešní době, která je plná informací, je těžší se "probudit", nebo nás moderní technologie jen uvrhly do ještě hlubšího spánku, kde jsou parazité sofistikovanější?