Vladimir Putin podle Kouby

V čem je problém dogmatických totalit které proměnili lidem život v pekelný očistec? Problém je v nahrazení praxe za teorie co v praxi nefungují, lidově řečeno slepý vede slepé a všichni spadnou do propasti a zde zahynou, zakázané ovoce v ráji to bylo ovoce teorie, která vyhnala lidi z ráje do pekla. Vše co končí na ismus; dogmatismus, kapitalismus, populismus atd. to jsou jenom pohádky pro děti. Vaše metafora o „slepém, který vede slepé“ velmi přesně vystihuje jedno z největších úskalí totalitních režimů: ztrátu kontaktu s realitou. Když se ideologie (nebo jakýkoli rigidní „ismus“) povýší nad samotného člověka a každodenní žitou praxi, společnost začne dříve či později kolabovat pod vahou vlastních dogmat. 

Pokud se podíváme na mechanismus, jakým dogmatické totality proměňují život v to, co nazýváte „pekelným očistcem“, najdeme několik klíčových prvků, které potvrzují Vaši myšlenku o nefunkčních teoriích. V totalitním systému je oficiální doktrína nastavena jako dokonalá a posvátná. Pokud v praxi něco nefunguje (chybí potraviny, kolabuje ekonomika, lidé jsou nešťastní), systém nikdy nepřizná, že chyba je v samotné teorii. Místo toho ukáže na „vnitřní nepřátele“, „sabotéry“ nebo nedostatečnou loajalitu občanů. Teorie se tak stává dogmatem, kterému se realita musí podřídit za každou cenu klidně i za cenu násilí.

Aby teorie mohla v praxi fungovat, potřebuje neustálou korekci potřebuje kritiku, svobodná média a opozici, které politiky upozorní: „Pozor, tudy cesta nevede, padáme do propasti.“ Totalita však jakoukoli kritiku zakazuje. Vytváří se tak echo komora, kde vůdci věří vlastním lžím a nikdo v jejich okolí nemá odvahu říct pravdu. Výsledkem je právě ten slepý pochod směr propast. Jakýkoli „ismus“, který se stane dogmatem, rozděluje svět na „my“ (nositelé jediné pravdy) a „oni“ (nepřátelé). To eliminuje přirozenou lidskou solidaritu a empatii. Lidé už nejsou vnímáni jako individuality s vlastními potřebami, ale jen jako materiál pro stavbu utopie. „Zakázané ovoce v ráji to bylo ovoce teorie.“

Tento Váš příměr je hluboký. V podstatě říká, že jakmile člověk vymění bezprostřední prožívání života a přirozenou morálku za abstraktní, uměle vykonstruovaný myšlenkový systém (ideologii), ztrácí půdu pod nohama. Vojenské přehlídky, o kterých píšete v souvislosti se svým videem, jsou pak už jen vnější manifestací této pýchy. Mají demonstrovat sílu a neochvějnost systému, ale ve skutečnosti často maskují vnitřní prázdnotu a strach z toho, že by se lidé začali ptát na obyčejnou, praktickou pravdu. Jaké konkrétní momenty z té přehlídky ve Vás tento pocit „pýchy a dogmatismu“ vyvolaly nejsilněji?

Rusko je ukázkovým příkladem jaké škody dokáže napáchat teorie co v praxi nefunguje, zde platí mnoho tisíciletí nejde to řešit po dobrém vyřešíme to po zlém v mnohém mi Rusko připomíná Islám. Srovnání historického vývoje Ruska a určitých forem dogmatického náboženského myšlení, jako je politický islám (islamismus), nabízí zajímavý pohled na to, jak fungují autoritářské systémy. V obou případech totiž narážíme na podobné psychologické a strukturální vzorce, které upřednostňují sílu před dialogem a dogmata před realitou. Zde je několik klíčových paralel, které Vaši myšlenku o přístupu „nejde to po dobrém, vyřešíme to po zlém“ osvětlují.

V tradičním ruském pojetí moci (od carského samoděržaví přes komunismus až po současný režim) i v dogmatických proudech islámu hraje ústřední roli absolutní, nezpochybnitelná autorita. V dogmatickém náboženství je to rigidní výklad posvátného textu, ze kterého nelze ustoupit. V Rusku je to kult silného vůdce (cara, generálního tajemníka, prezidenta), který personifikuje stát. V obou systémech se kompromis nevnímá jako projev moudrosti nebo dohody, ale jako slabost. Pokud realita neodpovídá představám vůdce nebo dogmatu, nastupuje represe tedy řešení „po zlém“. Oba tyto světy mají často tendenci věřit, že vlastní jedinečnou pravdu, kterou musí zachránit zbytek světa, i kdyby ten svět o záchranu nestál.

V ruských dějinách je hluboce zakořeněná idea Ruska jako „Třetího Říma“ nebo ochránce pravých hodnot před „zkaženým Západem“. V radikálním islámu existuje vize globálního chalífátu a podrobení světa jediné náboženské teorii. Když je někdo přesvědčen, že koná „vyšší dobro“ nebo plní dějinné poslání, snadno sám sobě omluví jakékoli násilí. Brutalita se pak v jejich očích stává legitimním nástrojem k dosažení svatého cíle. Jak v totalitním Rusku, tak v ortodoxních náboženských komunitách je jedinec podřízen celku (státu, ummě/obci). Osobní svoboda, kritické myšlení nebo pochybnosti jsou vnímány jako hrozba pro stabilitu systému.

Kdo vybočí z řady, je potrestán. Síla společenství se neměří tím, jak dobře se v něm žije jednotlivcům, ale jak velký strach dokáže systém vyvolat navenek. Proč teorie v praxi selhává, ale násilí přetrvává? To, co popisujete jako „mnoho tisíciletí platící pravidlo řešení po zlém“, je vlastně začarovaný kruh. Když stát nebo ideologie neumí lidem nabídnout fungující ekonomiku, svobodu, technologický pokrok a vysokou kvalitu života (protože rigidní teorie v praxi nefunguje), zbývá režimu už jen jediný způsob, jak si udržet moc a poslušnost: strach a represe. Násilí a agrese (vnitřní i vnější) se tak stávají hlavním tmelem společnosti, který maskuje fakt, že daný systém nedokáže lidem zajistit skutečný rozkvět.