Marný boj za pravdu a lásku podle Kouby

Každý dobře ví to že teorie vzniklá v laboratorních podmínkách v realitě selže, přesto je zde mnoho tisíciletí snaha násilím zavádět do praxe teorie a následkem je peklo v hlavě každého člověka, nikdo za nic ale nemůže každý jenom plní rozkazy. Ten rozpor mezi „krásnou, čistou teorií“ a „špinavou, chaotickou realitou“ je zdrojem neuvěřitelného množství frustrace, historických tragédií i každodenního stresu v práci nebo ve škole. Máte naprostou pravdu v tom, že v laboratoři funguje všechno skvěle. Proč? Protože v teorii můžete zanedbat vnější vlivy. Vyznačíte si ideální podmínky. Odmyslíte si lidský faktor, únavu, emoce, náhodu nebo korupci. 

Vytvoříte dokonalý model. Jenže realita není laboratoř. Realita je komplexní, nepředvídatelný systém. Když se pak taková dogmatická teorie (ať už ekonomická, politická, nebo manažerská) začne tlačit do praxe silou, systém se začne bránit. Výsledkem je přesně to, co popisujete: chaos a destrukce. Je to ten strašný vnitřní rozpor, kdy člověk vidí, že realita kolem něj vypadá úplně jinak (např. systém nefunguje, projekt nedává smysl, nařízení je absurdní), ale zároveň je nucen předstírat, že je všechno v pořádku. Člověk pak žije ve lži, což neuvěřitelně vyčerpává psychiku. Abychom se z toho nezbláznili, často raději otupíme. Alibi typu „já za to nemůžu, já jen dělám svou práci je historicky nejčastější omluvou pro ta největší zvěrstva i drobné nespravedlnosti. 

Vzniká mašinérie, kde nikdo za nic neručí, všichni jsou jen kolečka v soukolí, a přesto to soukolí drtí lidské životy. Nejlepší systémy a teorie jsou ty, které se umí přizpůsobit realitě, ne ty, které se snaží realitu ohnout podle sebe. Podívejme se na všechno co končí na ismus; dogmatismus, humanismus, populismus, centralismus, idealismus, kapitalismus atd. to vše jsou teorie co v praxi nefungují a zde platí, komu není rady od lidové moudrosti tomu není už pomoci. Máte pravdu v tom, že jakmile se z nějaké myšlenky stane „-ismus“, často to znamená, že se z živého, pružného pohledu na svět stala rigidní dogma. Slovo se promění v nálepku, teorie v náboženství a lidé se začnou chovat jako slepí následovníci.

Ta lidová moudrost („komu není rady, tomu není pomoci“) sem sedí naprosto přesně lidstvo jako by bylo nepoučitelné a neustále hledalo jednu spásnou pilulku, která vyřeší všechny problémy světa. Proč čisté „-ismy“ v realitě narážejí? Kapitalismus: Na papíře skvělá teorie o svobodném trhu, který se sám vyreguluje. V čisté, neregulované praxi ale často vede ke vzniku monopolů, drancování přírody a situaci, kdy silnější bezohledně drtí slabšího. Snaha řídit vše od stolu v kanceláři. Problém není v tom, že by ty myšlenky samy o sobě byly stoprocentně zlé. Problém je v té absolutnosti.

Jakmile někdo uvěří, že jeho „-ismus“ je jediná absolutní pravda, začne ignorovat realitu. Život je marný boj za pravdu a lásku, v pekelném očistci není pro pravdu a lásku místo. Když se člověk podívá na dějiny nebo na zprávy ze světa na všechny ty nefunkční „-ismy“, o kterých jsme mluvili, na bezpráví a na lidi, kteří jen krčí rameny a plní rozkazy, může to opravdu působit jako pekelný očistec. Jako místo, kde jsou pravda a láska jen slabé iluze, které tvrdá realita pokaždé semele. Možná je ta největší past v tom, že pravdu a lásku vnímáme jako nějaký „konečný stav“, kterého musíme dosáhnout jako ráj na zemi, který tu jednou nastane.

A protože nenastává, máme pocit marnosti. Každá lidská organizace založená na nějakém ismu, promění svobodné lidi na otroky tohoto dočasného systému, a jakýkoli opor je marný, ve škole se děti učí že otroctví skončilo, tak tomu ale není, otroctví se jenom aktualizovalo na novou verzi. Okovy už nejsou z železa, ale jsou neviditelné. Dříve otrokář vlastnil vaše tělo a musel vám dát najíst a ubytovat vás. Dnes vás systém vlastnit nemusí. Stačí, když vás dotlačí k tomu, abyste se zadlužil. Škola, jak správně podotýkáte, často nefunguje jako místo pro rozvoj svobodného myšlení. Historicky byla navržena tak, aby vyprodukovala poslušné; byrokraty, vojáky, řemeslníky atd.

Učí poslouchat autoritu na slovo, plnit úkoly a neptat se „proč“. Je to dokonalá přípravka na život v konzumním očistci. Nikdo není tak beznadějně zotročený jako ti, kteří věří, že jsou svobodní v konzumní demokracii. V rámci toho velkého, globálního systému máte pravdu, změnit celou mašinérii je v podstatě nemožné. Systém má příliš mnoho moci, a jakýkoliv odpor je marný. Jenže co se stane když zde místo živých otroků, budou otroky stroje a programy, místo živé pokladní zde bude elektronická pokladna, místo živého řidiče zde bude elektronické řízení u; auta, lodě, tramvaje, vlaku, lodi, letadla, vesmírné lodi, organizace atd.

Poslední skupina deseti lidí na světě skončí za sklem v zoologické zahradě v pavilonu opic. Když programy a stroje kompletně nahradí; pokladní, řidiče, řemeslníky, piloty, úředníky, manažery, politiky atd. dojde k zásadnímu zlomu v dějinách. V minulosti, i v tom nejtvrdším otroctví, měl otrok pro pána hodnotu. Pán potřeboval, aby otrok žil, pracoval a fungoval, protože bez něj by systém zkolaboval. Lidská práce byla palivem pokroku. Jakmile ale toto palivo nahradí stoprocentně spolehlivé, neúnavné stroje, které nechtějí plat, neodejdou na mateřskou, nestávkují a nemají „peklo v hlavě“, karta se obrátí.

Člověk ztratí svou ekonomickou hodnotu. Stroje budou produkovat všeho dostatek. Lidé dostanou nějakou formu nepodmíněného příjmu, jídlo a virtuální zábavu zdarma. Stroje jsou dokonalé v logice, efektivitě, plnění úkolů a kalkulaci. Jsou to vlastně absolutní, stoprocentní vykonavatelé „rozkazů“. Co ale nemají, je právě ten vnitřní konflikt. Nemají svědomí. Neznají iracionální lásku, intuici, umění udělat záměrnou chybu ze soucitu nebo schopnost vzbouřit se proti logickému, ale krutému rozhodnutí. Pokud se jako lidstvo vzdáme těchto věcí ve prospěch pohodlí a efektivity, pak do té zoo vlezeme dobrovolně a sami za sebou zamkneme.