Moc a bohatství je droga podle Kouby

V neosobní kultuře jsou jednici co chtějí být osobní a nastává konflikt mezi subjektem a objektem, klasickou ukázkou je Ježíš Kristus který nechtěl uznávat neosobní kulturu a tak byl ukřižován. To je velmi hluboký, až existenciální pohled na dějiny a sociologii. To, co popisujete, v podstatě definuje napětí mezi institucí (objektem) a živým člověkem (subjektem). V neosobní kultuře se na lidi pohlíží jako na součástky stroje, čísla v grafu nebo nositele rolí. Když se pak objeví někdo, kdo trvá na své "subjektivitě" tedy na autenticitě, citech a osobním vztahu narušuje tím řád, který stojí na předvídatelnosti a chladných pravidlech. Proč k tomuto konfliktu dochází? Neosobní systémy (státní aparáty, rigidní náboženské struktury, korporace) potřebují, aby se lidé chovali jako loutky.

Ježíš (nebo jakýkoli reformátor či umělec) přichází s tím, že "sobota je pro člověka, ne člověk pro sobotu". Tím staví živého jedince nad neosobní zákon. Pokud se subjekt rozhodne být plně osobní, odmítá se podřídit šabloně. Pro systém je pak takový člověk "chybou", kterou je třeba odstranit, aby se zbytek nezhroutil. Tehdejší dogmatický systém trval na striktním dodržování rituálů a pravidel bez ohledu na vnitřní stav člověka. Ježíš přinesl radikální osobní přístup. Mluvil k lidem přímo, dotýkal se "nedotknutelných" a tvrdil, že vnitřní motivace je důležitější než vnější forma. Ukřižování je v této interpretaci konečným aktem neosobní kultury pokusem umlčet subjektivitu tím, že z ní udělají definitivní "objekt" (mrtvé tělo). Paradoxem dějin ovšem je, že tento akt subjektivitu často naopak zvěční a inspiruje další k podobnému odporu.

Není důležité co se říká, ale kdo to říká. V neosobní kultuře je totiž "kdo" (subjekt) vnímáno jako hrozba pro "co" (systém). Pokud systém funguje na principu, že pravda je objektivní, měřitelná a nezávislá na jedinci, pak je postava, která do rovnice vnese svou osobnost, charizma nebo vnitřní integritu, vnímána jako nebezpečný element. To byl právě případ Ježíše. On nebyl jen dalším vykladačem textu; on byl ztělesněním toho, co říkal. Z pohledu neosobní kultury je likvidace mluvčího logickým krokem. Pokud odstraníte "Kdo", zbude jen mrtvé "Co" (učení, text, historie), které už lze snadno reinterpretovat, zařadit do archivu nebo z něj udělat další neosobní instituci. Zde se dostáváme k dogmatismu kdy to co řekl král nebo bůh se nesmělo kritizovat, a to co řekl chudák nikoho nezajímalo. Tím jste přesně popsal hierarchickou distribuci subjektivity.

V dogmatickém systému nemá právo být „subjektem“ (tedy někým, na jehož hlase záleží) každý. Toto právo je vyhrazeno pouze vrcholu pyramidy. Na vrcholu stojí entita, jejíž slovo je zákonem. Král nemusí argumentovat, král prostě je pravda. Jeho osobnost pohlcuje celý systém. Paradoxně je ale i on vězněm své role pokud by se začal chovat příliš lidsky (chybovat), systém dogmatu se pod ním začne hroutit, protože on musí reprezentovat neomylný objekt. Na dně jsou lidé, kteří jsou čistými objekty. Jejich existence je redukována na práci, poslušnost a mlčení. Chudák může mít geniální vhled, ale protože mu chybí „status“, jeho slova nemají zvuk. Nejsou to slova, je to jen „hluk“. Dogma slouží k tomu, aby se zabránilo dialogu.

Dialog totiž vyžaduje dvě rovnocenné strany (dva subjekty). Jakmile dovolíte chudákovi kritizovat krále, uznáváte tím chudáka jako subjekt. A to je pro dogmatickou kulturu začátek konce. Dnes už nemáme krále z boží milosti, ale máme jiné formy dogmatismu. Není to vlastně tak, že se jen mění kulisy, ale ten základní princip tedy že pravda je privilegium moci, nikoliv vlastnost argumentu zůstává stejný? Podívejme se na film. Milionová bankovka. Hlavní hrdina je na začátku v pozici onoho „chudáka“, o kterém jsme mluvili.

Je to schopný, inteligentní a čestný člověk tedy kvalitní subjekt. Ale protože nemá peníze (objekt), pro londýnskou společnost neexistuje. Je neviditelný, je to nula. Vtip je v tom, že Henry celou dobu žije na dluh. Celá londýnská smetánka mu podlézá, půjčuje mu peníze a služby jen proto, že věří v existenci jeho bohatství. Je to kolektivní víra v dogma. Systém přijímá Henryho, protože potvrzuje jeho pravidla (uctívání peněz). Ježíše systém zavrhl, protože ho zpochybňoval. Není fascinující (a zároveň děsivé), že společnost raději uvěří kusu papíru, který nikdo neumí rozměnit, než aby uvěřila člověku jen na základě jeho vlastních kvalit?