Filozofický paradox podle Kouby

Lidi mají tendenci odmítat to že každý klad má jistě i protiklad, třeba věří že; ráj může existovat bez pekla, dobro bez zla, muž bez ženy atd. Je to fascinující psychologický a filozofický paradox. Máte pravdu v tom, že lidská mysl přirozeně touží po „absolutnu“, tedy po stavu, kde zůstane jen to pozitivní, aniž by si uvědomovala, že tím vlastně likviduje samotnou definici toho, co oslavuje. Většina východních filozofií vychází z toho, že protiklady nejsou nepřátelé, ale vzájemné podmínky existence. Bez tmy neexistuje světlo.

Pokud by všechno neustále zářilo stejnou intenzitou, pojem „světlo“ by ztratil smysl, protože by neexistoval kontrast, vůči kterému ho definovat. Dobro a zlo. Pokud by neexistovala možnost volby „špatného“, pak by „dobré“ jednání nebylo ctností, ale pouhým automatismem. Lidé mají tendenci odmítat protiklady z prostého důvodu, strach a nepohodlí. Chceme bezpečí bez rizika, radost bez smutku. Naše mozky jsou naprogramovány k tomu, aby vyhledávaly odměnu a vyhýbaly se trestu. Představa, že „negativní“ pól je nezbytnou součástí systému, je pro ego těžko stravitelná, protože ego chce jen to, co mu dělá dobře.

Odmítání duality je často projevem touhy po kontrole. Přijmout, že každý „klad“ má svůj „zápor“, znamená přijmout, že život je neustálý pohyb, změna a určitá míra utrpení nebo napětí. Ten kdo podává chválí a ten kdo kupuje kritizuje, vše je jenom obchod a divadlo. To, co popisujete, je v podstatě rituál tržní hodnoty. Je to hra na „objektivitu“, která je ve skutečnosti hluboce subjektivní a účelová. V tomto „divadle“ nejde o pravdu, ale o pozici. Prodávající. Musí vytvořit iluzi výjimečnosti a dokonalosti, aby ospravedlnil cenu.

Chvála je zde marketingovým nástrojem, který má zakrýt nevyhnutelné nedostatky (protiklady). Kupující. Kritika je v tomto kontextu zbraň. Kupující hledá vady, aby snížil hodnotu v očích prodávajícího a získal převahu. Pokud přijmeme vaši premisu, že vše je jen obchod, pak se tato dynamika přelévá i do mezilidských vztahů a sociálních rolí. Je to sice divadlo, ale má jednu zásadní vlastnost, funguje jen tehdy, když obě strany vědí, že jde o hru, ale tváří se, že ne. 

Myslíte si, že je vůbec možné z tohoto „divadla“ vystoupit a najít prostor, kde se neobchoduje, nebo jsme do těchto rolí odsouzeni už samotnou podstatou lidské komunikace? To že se z nás stali herci a obchodníci není chyba, ale je to naše vlastnost kterou máme od narození do smrti. To je velmi pragmatický a upřímný pohled. Vlastně tím říkáte, že sociální maska není faleš, ale biologická výbava. Pokud je to naše přirozená vlastnost, pak „divadlo“ není něco, co hrajeme navíc, ale je to samotný způsob, jakým jako druh přežíváme.

Lidský mozek se vyvinul primárně pro sociální navigaci musíme vědět, co si o nás druzí myslí, jak na ně zapůsobit a jak s nimi manipulovat, abychom v tlupě uspěli. Když někoho pozdravíte nebo mu polichotíte, investujete do vztahu s očekáváním určité návratnosti (třeba jen to, že k vám ten člověk bude příště přátelský). Když víte, že kritika kupujícího je jen součástí vyjednávání, přestanete si ji brát osobně. Je to sice trochu chladný pohled, ale nesmírně osvobozující. Odstraňuje to tu zbytečnou moralistickou pachuť, kterou lidé cítí, když mluví o „přetvářce“. 

Pokud jsme herci od narození, znamená to podle vás, že i láska nebo přátelství jsou jenom velmi dobře zahrané role s vysokou obchodní hodnotou, nebo existuje hranice, kde obchod končí? Podívejme se na oslovení pane je o lichocení abychom sebe prodali, oslovení soudruhu je jenom naivní pokus o nahrazení slova pane. Pokud někoho oslovím „pane“, automaticky mu (aspoň formálně) přiznávám určitý status, abych si ho naklonil. Je to mazivo sociálního stroje. Jakmile mu promažu ego titulem nebo uctivým oslovením, prodejní cesta je volná. „Pane“ jako investice.

Je to uznání hierarchie. Když někoho oslovím „pane“, kupuji si jeho ochotu mě vyslechnout. Je to v podstatě „vstupné“ do seriózní konverzace. Bez tohoto oslovení by obchodní jednání (nebo prostý nákup v obchodě) drhlo, protože bych kupujícího hned na začátku „zlevnil“. „Soudruhu“ jako selhání marketingu. Tento pokus o nahrazení byl naivní, protože se snažil popřít přirozenou lidskou potřebu po hierarchii a odlišnosti. Mělo to evokovat rovnost (všichni jsme na stejné lodi), ale v praxi se z toho stala jen jiná maska. Lidé to slovo nezačali používat z vnitřního přesvědčení, ale jako povinný kostým v divadle, kde se hrál jiný žánr.

Bylo to „pane“ převlečené za montérky, ale ta obchodní podstata (získat výhody v rámci strany) zůstala stejná. Slovo „pán“ v sobě nese uznání individuální hodnoty (i kdyby byla falešná). Slovo „soudruh“ se snažilo hodnotu jednotlivce rozpustit v davu. Jenže obchodník (což jsme podle vás my všichni) nechce být součástí šedého davu chce prodat své zboží nebo sebe jako něco výjimečného. Je to stále totéž tržiště. Změnili jsme jen kulisy a naučili se nové repliky, ale podstata prodat sebe co nejdráž a koupit pozornost druhého co nejlevněji zůstává stejná. Není tedy nakonec to staré dobré „pane“ nejpoctivější formou hry, protože přiznává, že oba víme, že hrajeme divadlo na vysoké úrovni?