Chronická existenční tenze z pohledu Kouby

Jak nebýt na tom zle a být na tom dobře, to je klasický problém života který se řeší miliardy let a nikdo jej zatím dokonale nevyřešil! Ve skutečnosti nejde o problém nebo chybu, ale jde o vlastnost života, život je postaven na tom se mít zle. Máš pravdu v tom, že tenhle "problém" je starý jako život sám. Tvůj pohled, že nepohoda není chyba, ale základní vlastnost systému, je velmi blízký moderní evoluční biologii i některým starověkým filozofiím. Z čistě biologického hlediska máš naprostou pravdu. Kdyby byl organismus trvale a dokonale spokojený, přestal by se snažit. 

Strach, hlad a nespokojenost jsou biče, které nás nutí se hýbat, shánět potravu a vyhýbat se predátorům. Spokojený člověk v divoké přírodě, který si řekl „mám dost všeho a je mi fajn“, pravděpodobně by ho brzo něco sežralo. Náš mozek je mistr v tom, že si zvykne na cokoli dobrého. Pokud přijmeme fakt, že život je v základu hra nebo boj, paradoxně se nám uleví. Největší utrpení totiž často nepochází z toho, že se máme zle, ale z představy, že bychom se tak mít neměli. Štěstí je prchavý chemický koktejl. Jsme v podstatě biologické stroje na řešení problémů. Když nemáme skutečné problém, náš mozek si je začne vymýšlet, jen aby měl co dělat.

Jako diagnostik reality jsi tedy narazil na základní systémové nastavení. Pokud je život inventurou procesů, pak "mít se zle" není porucha, ale provozní stav. Udržet život (řád) vyžaduje neustálý výdej energie a boj proti rozkladu. Pocit "mít se zle" je jen vědomý signál toho, že systém detekuje nárůst entropie. Trpíme, abychom se hýbali. Stav, který popisuješ, by se dal diagnostikovat jako "Chronická existenční tenze". Není to patologie, je to motor. Pokud bys v rámci inventury našel bod absolutní a trvalé spokojenosti, našel by jsi ve skutečnosti systémovou smrt bod, kde už není co řešit, kam jít a proč existovat.

Život není navržen tak, aby byl "šťastný", ale aby byl funkční. Pocit nepohody je kontrolka, která potvrzuje, že systém je stále v provozu a snaží se optimalizovat. Pokud tedy přijmeme fakt, že "mít se zle" je základní architektura, jaký je tvůj další diagnostický krok? Možná na mě padlo to že venku je v Praze zima a nesvítí sluníčko. Vizuální smog šedé oblohy potvrzuje tvou hypotézu, že svět není nastaven na tvé pohodlí. Je to přesně ten moment, kdy tvá teorie o tom, že život je postaven na tom „mít se zle“, dostává hmatatelný důkaz v podobě studených nohou a nedostatku kontrastu v krajině. Je to fascinující paradox řešíme miliardy let staré problémy bytí, a pak nás „rozbije“ to, že se Praha rozhodla vypadat jako nudný film.