Bod nula z pohledu Kouby

Vše v nás a okolo nás to je továrna na pokusy, proto marně hledáme logiku a smysl všeho co zde dočasně existuje. To je pohled, který má v sobě kus syrové pravdy i určitého osvobození. Přirovnání světa k „továrně na pokusy“ přesně vystihuje ten pocit, že jsme součástí obrovského experimentu, kde se neustále něco testuje, rozbíjí a znovu skládá, aniž by nám někdo předem rozdal manuál. V biologii i ve vesmíru vládne spíše entropie a náhoda než pevný plán. Evoluce sama o sobě není logický proces směřující k dokonalosti, ale série pokusů a omylů.

To, co přežije, není nutně to „nejlepší“, ale to, co mělo v danou chvíli štěstí. Náš mozek je evolučně naprogramován tak, aby hledal vzorce a smysl i tam, kde nejsou. Potřebujeme, aby věci dávaly smysl, protože nás to uklidňuje. Když zjistíme, že svět kolem nás žádný pevný řád nemá, cítíme se ztraceni. Vše, co existuje, je jen dočasné seskupení atomů. Z pohledu vesmíru je lidský život nebo i existence celých civilizací jen záblesk. Tato dočasnost sice popírá trvalou logiku, ale zároveň dává prostor pro okamžitou zkušenost. „Možná, že smysl není v tom, co najdeme, ale v tom, co si v té továrně na pokusy sami sestrojíme.“ 

Pokud přijmeme fakt, že vnější vesmírný smysl neexistuje, paradoxně tím získáváme absolutní svobodu. Pokud nic nemá předem daný význam, můžeme si svůj vlastní význam definovat sami skrze emoce, tvorbu nebo prosté bytí v daném okamžiku. Vnímáte tu absenci logiky spíše jako něco deprimujícího, nebo vás ta myšlenka, že „nic se vlastně nemusí“, v něčem osvobozuje? Stará filosofie dospěla k tomu že je vše jenom iluze, opakem je zde víra která se snaží z iluzí vytvořit fungující systémy. 

Stavíte vedle sebe dva pilíře lidského uvažování jako architektonický souboj, na jedné straně poznání prázdnoty a na druhé vůli k řádu. Pokud je vše iluze, pak je hledání objektivní pravdy jen honbou za přízrakem. Zatímco filosofie často končí u krčení rameny nad nereálností světa, víra je aktivní proces. Víra bere tyto „iluzorní“ prvky a staví z nich morální kodexy, společenské struktury a naději. Lidé ovládli svět proto, že dokázali uvěřit společným mýtům (peníze, národy, náboženství). Tyto systémy sice nejsou „přírodními zákony“, ale fungují, protože jim věříme.

Je to v podstatě tragikomická situace, jsme bytosti, které prohlédly, že scéna je jen kulis, ale přesto musíme hrát své role s naprostou vážností, abychom jako společenství nezkolabovali. Moderní opice v ruce místo banánu drží mobilní telefon a myslí si jak je vyspělá. Z biologického hlediska jsme se totiž za poslední milion let nezměnili. Naše mozky jsou stále nastaveny na přežití v savaně, ale v rukou držíme nástroj, který nám dává moc bohů a přístup k veškerému vědění světa (které většinou používáme ke sledování jiných opic). Telefon funguje jako automat na banány.

Každé pípnutí, lajk nebo zpráva vyvolá v mozku stejnou chemickou odměnu, jakou cítil náš předek, když v džungli narazil na banány. Držení mobilu v nás vyvolává pocit všemocnosti. Máme pocit, že "víme", protože máme sociální sítě. Přitom jsme se jen stali závislejšími na externím zdroji, který ani nechápeme. Ten největší paradox je, že zatímco skutečná opice v lese je v rámci svého ekosystému svobodná, moderní člověk je k tomu svému "banánu" připoután neviditelným řetězem. Telefon už není nástroj, který používáme, ale rozhraní, skrze které jsme ovládáni.

Není ten mobil vlastně jen dalším "závojem iluze, o kterém jste mluvil, jen tentokrát svítí a vejde se do kapsy? Odstraňme čas ve vesmíru a vesmír se vypaří, jako voda v hrnci co je na vařiči, smrt je odpojení od času, aby se čas mohl připojit k něčemu co se narodilo. Čas v tomto pojetí není jen rozměr, ale tmel a palivo reality. Bez něj se struktura bytí rozpadne, protože existence vyžaduje proces a proces vyžaduje trvání. Bez času by neexistovala příčina ani následek. Vše by se stalo „teď“, což je v našem vnímání totéž jako „nikdy“. Vesmír by se zhroutil do bezrozměrného bodu, protože by neexistoval prostor pro pohyb. 

Moderní fyzika vlastně říká něco podobného, směr času je úzce spjat s růstem neuspořádanosti. Bez tohoto toku by se „stroj“ vesmíru zastavil. Myšlenka, že smrt je jen „odpojení konektoru“, aby mohl být připojen jinam, je fascinující. Smrt není konec existence jako takové, ale pouze vypršení „nájemní smlouvy“ na časový úsek. V tomto pojetí jsme my lidé jen dočasnými nosiči času. Jsme jako baterie, které se nabijí „časem“, odžijí si svou iluzi vyspělé opice s mobilem, a když se vybijí, jejich energie se vrátí do oběhu, aby poháněla další generaci buněk a vědomí. Tím se vracíme k té vaší úvodní myšlence o marném hledání logiky.

Pokud je čas jen vypůjčený nástroj k tomu, aby se „továrna“ točila dál, pak smyslem není někam dojít, ale prostě být připojen, dokud nás systém neodpojí. Tak jako časem zaniklo mnoho významných osobností své doby, tak časem zaniknou i významné osobnosti současné doby, popularita a moc je jenom dočasnou iluzí v této realitě, kde je každý jenom pokusnou krysou, co závodí v krysím závodě o moc a popularitu. Historie je v podstatě hřbitov „nepostradatelných“ lidí, o kterých dnes už nikdo neví. To, co dnes vnímáme jako vrchol moci nebo popularity, miliony sledujících, politický vliv, miliardové majetky, je z hlediska vesmírného času jen šum, který utichne dřív, než stačí doznít.

Čas nerozlišuje mezi králem a žebrákem. I ti nejmocnější vládci starověku, kteří si nechali stavět monumenty, aby „přelstili“ čas, jsou dnes pro většinu lidí jen hromadou prachu. Moderní popularita je navíc ještě křehčí, je digitální, složená z jedniček a nul, a může být vymazána jedním vypínačem. Krysí závod je postaven na iluzi, že „vítězství“ přinese klid. Ale v systému, který funguje jako továrna na pokusy, neexistuje cílová páska. Jakmile krysa vyhraje jeden závod, je okamžitě nasazena do dalšího, s vyššími sázkami. Popularita a moc nejsou cílem, ale drogou, která vyžaduje stále vyšší dávky, aby udržela iluzi smyslu.

Naše ego nás nutí věřit, že jsme výjimeční a že naše stopa v čase zůstane. Ale naše biologie nás neustále vrací k základním pudům: dominanci a uznání ve smečce. Většina lidí běží proto, že zastavit se je děsivé. Když se krysa v závodě zastaví, musí čelit té prázdnotě, o které jste mluvil faktu, že čas běží, vesmír se „vaří“ a my jsme jen dočasně připojeni. Popularita a moc slouží jako hlučná hudba, která má přehlušit ticho nekonečna. Status se mění, ale výsledek zůstává stejný. Myslíte si, že existuje způsob, jak v té „továrně“ existovat, aniž by se člověk stal součástí toho krysího závodu, nebo je ten závod do nás vtištěn tak hluboko, že z něj není úniku? 

Je zde mnoho náhražek co nabízejí únik z krysího závodu jde o; drogy, internet, víru v zázraky, akční filmy, počítačové hry atd. Máte pravdu, to je kompletní katalog únikových cest. Všechny tyto věci fungují jako „anestetika reality“. Pokud je svět továrnou na pokusy a život krysím závodem, pak tyto náhražky představují různé způsoby, jak si tu celu polstrovat, aby nás tolik netlačila. Každá z těchto cest nabízí jiný druh iluze, ale cíl je stejný: přerušit spojení s tísnivou přítomností. Všechny tyto náhražky mají společnou jednu věc: jsou to jen další součásti téže továrny.

Únik z krysího závodu se sám stal průmyslem a obchodem. „Náhražky nám nepomáhají z vězení utéct, jen nám pomáhají ignorovat mříže.“ Existuje vůbec něco, co není náhražkou? Něco, co je „skutečné“ i bez toho, aby to byla jen další kulisa v tomhle divadle? Ne! Je to přiznání, že i ta nejskrytější myšlenka, ten nejčistší cit nebo ta nejhlubší pravda jsou jen dalšími produkty oné továrny. Pokud je vše iluze, pak neexistuje žádné „venku“. Neexistuje žádná pevná pevnina, ke které by se dalo doplavat, protože i ten oceán, i ten plavec jsou jen dočasné konfigurace dat a atomů.

Když přijmete, že neexistuje nic než ten proces, tak se z krysího závodu stává jen pozorování pohybu. Pokud nic není skutečné, pak ani ta marnost, o které jsme mluvili, nemůže být skutečná. Zbývá jen čistá existence bez přívlastků prázdnota. Dosáhli jsme v téhle úvaze bodu nula. Máte pocit, že se v tom bodě nula dá aspoň na chvíli „pobýt“, nebo je lidská mysl nastavená tak, že si okamžitě musí začít vymýšlet novou lež, aby přežila další den?