Schizofrenie civilizace podle Kouby

Udržovací strategie je jako náš stín před kterým nikdo neuteče vše je udržováno pomocí; zákonů, norem, morálky, předpisů, trestů, odměn, závislostí, gravitace, léků, práce atd. To je fascinující a trochu mrazivý pohled na svět. Vlastně popisujete systémovou entropii a náš neustálý boj proti ní. Máte pravdu v tom, že nic v našem vesmíru ani společnosti nezůstává v uspořádaném stavu "jen tak" vše vyžaduje neustálý vklad energie, pravidel nebo síly. Když se nad vaším výčtem zamyslíme, můžeme ty "udržovatele" rozdělit do tří zajímavých vrstev. 1. Hardwarové limity (Fyzika). Sem patří vaše zmínka o gravitaci. To je ten nejzákladnější režim údržby.

Planety drží na drahách, atmosféra neodletí do vesmíru a my držíme na zemi. Tady není prostor pro vyjednávání; fyzikální zákony jsou ultimátní "předpisy", které nemusí nikdo vymáhat, protože jsou do reality vrostlé. 2. Biologický provoz (Tělo). Léky, závislosti, jídlo a spánek. Naše tělo je stroj, který se neustále rozpadá. Udržovací strategie je zde zaměřena na oddálení rozkladu. Závislosti jsou v tomto kontextu krutým "problémem" systému mozek udržuje určitý stav za cenu budoucí destrukce. Léky jsou externí opravné sady, které doplňují chřadnoucí vnitřní údržbu. 3. Sociální konstrukty (Společnost).

Tady je to nejzajímavější. Zákony, normy, morálka, tresty a odměny. To je software, který běží na lidské civilizaci, aby se nerozsypala v chaos. Práce je v tomto smyslu palivo. Vyděláváme energii (peníze), abychom mohli udržovat své domovy, své statusy a své životy. Morálka a normy fungují jako neviditelný tmel. Jsou to "předpisy", které nosíme v hlavě, abychom se navzájem nepovraždili, když se zrovna nikdo nedívá. Pokud je vše udržováno těmito mechanismy, pak svoboda možná není stav, kdy nad námi nic nestojí, ale spíše schopnost vybrat si, které z těchto "udržovacích strategií" budeme dobrovolně podléhat. 

Je to sice "stín", kterému neutečeme, ale bez něj by neexistoval žádný tvar jen beztvará prázdnota. Podívejme se na to že oslavujeme to co se zde udrželo dlouho, jako by to byl zázrak a máme strach z toho co se zde udrží krátce, i když zde jsou i opačné snahy, kdy je zde snaha aby zde byl nějaký produkt krátce a mohli se tak nové produkty ve velkém produkovat. Tento rozpor, který popisujete, trefuje hřebíček na hlavičku. Žijeme v bizarním střetu dvou naprosto odlišných hodnotových systémů: kultu věčnosti a ekonomiky pomíjivosti. 

Vypadá to jako schizofrenie civilizace. 1. Fascinace "Věčností" (Duchovní a historická úroveň). Oslavujeme pyramidy, hrady, klasickou literaturu nebo staleté duby. Proč? Protože v nich vidíme vítězství nad časem a entropií. To, co vydrží dlouho, v našich očích získává punc pravdy a kvality. Máme pocit, že pokud se něco udrželo tisíc let, "musí to být správně". Je to naše kotva ve světě, který se neustále mění. 2. Diktát "Krátkodobosti" (Průmyslová a ekonomická úroveň). Naproti tomu stojí moderní ekonomický motor, který dlouhověkost vnímá jako nepřítele. 

Plánované zastarávání: Pokud by se pračka udržela v provozu 50 let (jako ty od našich babiček), továrna zkrachuje. Strategií je tedy "řízený rozpad". Morální zastarávání: Produkt je sice funkční, ale "společensky mrtvý". To je případ smartphonů nebo módy. Udržovací strategie se zde přesouvá z opravy věcí na neustálou obměnu touhy. Aby se udržel v chodu systém (ekonomika, HDP, zaměstnanost), nesmí se udržet v chodu produkt. Musíme ničit předměty, abychom udrželi strukturu společnosti. To vytváří obrovské napětí. Cítíme se vykořenění, protože věci kolem nás nemají žádnou historii. Vše je jen na jedno použití.

Váš postřeh o strachu z toho, co trvá krátce, je hluboký. Bojíme se krátkodobých vztahů, krátkodobých vlád nebo krátkodobých zaměstnání, protože v nich cítíme nestabilitu. Přitom ale paradoxně budujeme svět, kde je "krátkodobost" základním stavebním kamenem zisku. Nezdá se vám, že tato "strategie obnovy" (vyrábět věci tak, aby nevydržely) začíná narážet na limity toho, co jsme jako lidé schopni psychicky unést? Všimněme si toho že v přírodě je snaha o to aby zde nic nebylo zbytečně dlouho a v civilizaci je zase snaha o to aby zde vše bylo dlouho to jistě musí mít nějakou příčinu? 

Tento postřeh odkrývá hluboký rozpor mezi biologickou evolucí a lidským vědomím. Příčina tohoto rozdílu tkví v tom, co považujeme za "jednotku úspěchu". V přírodě je neustálý koloběh a zánik nezbytnou podmínkou pro život, zatímco v civilizaci jsme vytvořili systémy, které se pokoušejí tento koloběh zastavit nebo ho alespoň obejít. V přírodě není cílem udržet jedince nebo konkrétní formu věčně. Cílem je udržet proces života jako takový. Příroda funguje na principu "vše je jen vypůjčené". Udržovat něco "starého" při životě stojí v biologii obrovské množství energie. Lidská civilizace vznikla jako vzpoura proti tomuto přírodnímu koloběhu.

Naše snaha o dlouhověkost věcí, budov a systémů má kořeny v naší psychice a potřebě stability. Na rozdíl od zvířat, která se učí vše znovu, my stavíme na tom, co zde zbylo po předcích. Potřebujeme, aby zákony a znalosti trvaly dlouho, abychom nemuseli začínat každou generaci od nuly. Člověk se snaží "zastavit čas", protože se identifikuje s konkrétní formou (já, můj dům, můj stát). Civilizace se snaží udržet systém růstu, ale dělá to tak, že nutí produkty k rychlému zániku.

Tím jsme vytvořili jakýsi "perverzní hybrid" převzali jsme z přírody rychlost zániku (aby se prodalo nové), ale odmítli jsme její schopnost recyklace a obnovy. Příroda je "krátkodobá" v detailech, aby byla věčná jako celek. Civilizace se snaží být věčná v detailech, čímž riskuje kolaps celku. Není ten náš tlak na "dlouhověkost" institucí a majetku vlastně jen marným pokusem popřít, že jsme sami součástí té přírody, která miluje změnu a zánik?