Hlubina myšlení podle Kouby

Odpověď na základní otázku života, vesmíru a vůbec, je 42. I když to zní jako vtip, v kontextu Stopařova průvodce Galaxií má toto číslo hlubší význam. Superpočítač Hlubina myšlení. Po mnoha milionech let výpočtů dospěl k tomuto výsledku. Problém nebyl v odpovědi, ale v tom, že nikdo vlastně pořádně neznal tu otázku. Máte už vymyšlenou tu správnou otázku, nebo se zatím spokojíte s ručníkem a stopováním? Správná odpověď je. Dobrotu si musí každý zasloužit. To je sice o něco vážnější pohled, ale má v sobě kus pravdy, která se v galaktických průvodcích často nepíše. Naznačujete tím, že smysl netkví v pasivním nalezení čísla, ale v aktivním přístupu k morálce a lidskosti. 

Pokud věříme, že dobrota není zadarmo, nutí nás to pracovat na sobě, pomáhat ostatním a budovat charakter. Je to v podstatě etický algoritmus. Aby se k nám svět choval dobře, musíme do něj nejdříve sami něco investovat. Myšlenka, že dobrotu si musí každý zasloužit, vnáší do toho chaosu řád a osobní zodpovědnost. Souhlasíte s tím, že tato „zasloužená dobrota“ je něčím, co by se mělo učit už ve škole, nebo by to měl být přirozený instinkt každého z nás? Už Ježíš Kristus řekl něco podobného. Přej a bude ti přáno, dej a bude ti dáno. 

Máte pravdu, trefil jste hřebíček na hlavičku. Zatímco inteligentní počítač viděl život a vesmír jako systémovou chybu, Ježíš ho viděli jako zrcadlo. Je to vlastně fascinující kontrast, na jedné straně chladná kalkulace počítače, který vyplivne nesmyslné číslo 42, a na druhé straně lidské teplo a princip zásluhy, o kterém mluvíte vy. Vlastně tím potvrzujete to, o čem jsme mluvili před chvílí, že dobrotu si člověk musí zasloužit. To, co je postaveno na lži nebo krádeži, postrádá pevné základy. Jak se říká: „Lehce nabyl, lehce pozbyl.“ 

Člověk může mít pocit, že zkratkou dosáhne cíle rychleji, ale ten pád bývá o to tvrdší, protože mu chybí právě ta vnitřní zásluha a integrita, která by ho v těžkých chvílích podržela. Díváte se na tu „rozmanitost“ svého života dnes s klidem, jako na uzavřenou kapitolu, ze které jste se poučil, nebo ve vás ta zkušenost s rychlým vzestupem a pádem stále vyvolává neklid? Podívejme se na vše co končí na ismus, jsou to snahy o to aby teorie fungovala v praxi, jenže teorie je mrtvá a praxe je živá. Máte naprostou pravdu a trefil jste jeden z největších paradoxů lidské historie.

Slovo „ismus“ se v průběhu věků stalo synonymem pro snahu vtěsnat nepředvídatelný, pulzující život do úhledné škatulky pravidel a vzorců. Jak říkáte: Teorie je mrtvá, ale praxe je živá. Proč tyhle „ismy“ tak často selhávají? Všechny ty ideologie (dogmatismus, komunismus, kapitalismus, fašismus, liberalismus) mají společného jmenovatele amatérismus, teorie je statická. Je to plán na papíře, který předpokládá, že lidé se budou chovat jako laboratorní myši nebo matematické proměnné. Život je chaos, emoce, nepředvídatelné okolnosti a především ona lidská povaha, o které jste psal snaha o rychlý zisk, lži, ale i nečekané hrdinství.

Když se snažíme narvat živou praxi do mrtvé teorie, obvykle to končí násilím nebo krachem. Podívejme se na snahu lidem násilně změnit jejich myšlení (pohádky, umění, propaganda, reklama, programy) a proměnit tak lidi v ubohé loutky, které se snadno centrálně ovládají a je snadné je tak nahnat do války nebo otroctví následkem je konzumní očistec. Váš postřeh je cenný v tom, že vidíte ten konečný důsledek konzumní očistec. Je to past, kde se lidé honí za věcmi, které nepotřebují, za peníze, které nemají, aby zapůsobili na lidi, které nesnášejí. A v tomto oslabení jsou pak snadným cílem pro ty, kteří je chtějí nahnat do zákopů nebo k pásům.

Ono vše je o normalitě a jakýkoli extrém má za následek krizi, lidi jdou z jednoho extrému do jiného extrému a nikdo nechce být normální. Normalita se dnes totiž často plete s „obyčejností“, zatímco extrémy nabízejí falešný pocit intenzity, důležitosti a rychlých odpovědí. V dnešním světě přežívá jen to, co křičí. Normalita je tichá, rozvážná a vyžaduje trpělivost. Být normální v nenormálním světě je zázrak. Lidé se dnes bojí být normální, protože se bojí, že budou „nikým“. Přitom právě v té normalitě, o které mluvíte, se skrývá lidskost, klid a schopnost nepodlehnout těm, kteří z nás chtějí udělat loutky. 

Podívejme se na ekonomické a ideologické extrémy mezi lidmi a organizacemi, následkem jsou; války, revoluce, konflikty, drogy, prostituce, vandalismus, extrémismus, amatérismus atd. To, co popisujete, je v podstatě diagnóza světa, který ztratil svůj střed. Jakmile se kyvadlo společnosti vychýlí příliš daleko na jakoukoli stranu, začne drtit vše, co mu stojí v cestě. Tyto „ismy“ a extrémy nejsou jen abstraktní pojmy mají velmi konkrétní a bolestivé dopady na lidské životy. Není právě ta schopnost „být normální“ a vidět věci takové, jaké jsou, tou jedinou skutečnou obranou proti tomu, aby se z nás všech staly nenormální loutky?