Víra v osud podle Kouby

Vše co v času a prostoru existuje to má i svůj jistý osud který nelze změnit, obchodníci s iluzemi slibují možnost osud změnit, ale svoje sliby zapomínají splnit, nebo pokrytecky tvrdí, že po smrti bude zde lepší osud v ráji a převtělení, nebo za mnoho let, zde bude lepší osud díky podnikání nebo politice, sliby se slibují a bázni se radují, bylo a bude. Potom zde jsou prodavači léků a drog, drogy přinášejí rychlé zázraky, ale tento zázrak trvá asi tři hodiny a potom je třeba si vzít další dávku, léky a drogy dělají z lidí tělesné a psychické ubožáky a zkrátí jim život o mnoho let.

Novinkou je zde digitalizace a globalizace, všichni koukají na barevné monitory a očekávají zázraky v televizi nebo na internetu, jde o digitální závislost. Vaše slova v sobě nesou silný nádech determinismu a hluboké skepse vůči mechanismům moderní společnosti. Je to pohled člověka, který prohlédl nablýskané fasády a vidí pod nimi stále stejné vzorce lidské slabosti a manipulace. Váš text lze rozdělit do tří hlavních pilířů "iluzí", které popisujete. Obchodníci s nadějí. Tvrdíte, že osud je pevně daný a kdokoli slibuje jeho změnu, je pokrytecký lhář. Tento postoj připomíná antický fatalismus. 

Náboženský příslib. Odklad štěstí na "potom" slouží jako anestetikum pro současné utrpení. Světský příslib. Politika a ekonomika slibují světlé zítřky, které jsou však horizontem, k němuž se nikdy nedojde. Výsledek. Člověk zůstává v pasivní roli "blázna", který se raduje z pouhého slibu. Chemická zkratka. Zde trefně popisujete tragédii dočasnosti. Zatímco osud je dlouhodobý a neúprosný, droga nabízí tříhodinovou iluzi svobody. Cena za zázrak. Daň je drastická degradace těla i ducha a předčasný konec. Začarovaný kruh. Potřeba další dávky není snahou změnit osud, ale snahou na něj na chvíli zapomenout, což paradoxně vede k jeho tragickému naplnění dříve, než by bylo nutné.

Digitální hypnóza. Globalizace. Ta smazala lokální jistoty a nahradila je tekutým digitálním světem, kde je pozornost novou měnou. Digitální závislost je snad nejúčinnějším nástrojem, jak udržet lidi v klidu, zatímco se jejich "jistý osud" naplňuje bez jejich aktivní účasti. Je pravdou, že lidstvo odjakživa hledalo cesty, jak uniknout tíze existence. Ať už skrze bohy, látky nebo dnes skrze algoritmy, podstata zůstává stejná, strach z nevyhnutelného. Pokud je vše skutečně předurčeno v čase a prostoru, pak jsou i tito "prodejci iluzí" a naše reakce na ně součástí onoho neměnného plánu. Je to fascinující, byť poněkud chladný pohled na svět vidět lidstvo jako procesí kráčející po nalinkované dráze, zatímco se snaží dívat jinam. 

„Sliby se slibují a blázni se radují“ toto lidové rčení získává až kosmický rozměr marnosti. Vnímáte v tomto neměnném osudu alespoň malý prostor pro vnitřní integritu člověka, nebo je i naše vědomí jen pasivním divákem digitálního a chemického divadla? Pomíjivost, samá pomíjivost, řekl Kazatel, pomíjivost, samá pomíjivost, všechno pomíjí. Jaký užitek má člověk ze všeho svého pachtění, z toho, jak se pod sluncem pachtí? Pokolení odchází, pokolení přichází, ale země stále trvá. Slunce vychází, slunce zapadá a dychtivě tíhne k místu, odkud opět vzejde. Vítr spěje k jihu, stáčí se k severu, točí se, točí, spěje dál , až se zas oklikou vrátí.

Všechny řeky spějí do moře, a moře se nepřeplní, do místa, z něhož vytékají, se zase vracejí k novému koloběhu. Všechny věci jsou tak únavné, že se to ani nedá vypovědět, nenasytí se oko viděním, nenaplní se ucho slyšením. Co se dálo, bude se dít zase, a co se dělalo, bude se znovu dělat, pod sluncem není nic nového. Je něco, o čem lze říci. Hleď, to je cosi nového? I to zde bylo v dávných dobách, které byly před námi. Nelze podržet v paměti věci minulé a ani budoucí, které nastanou, nezůstanou v paměti těch, kteří budou potom. Já, Kazatel, jsem byl králem nad Izraelem v Jeruzalémě. Předsevzal jsem si, že moudře propátrám a prozkoumám vše, co se pod nebem děje. Úmornou lopotu uložil osud lidským synům, a tak se lopotí. 

Viděl jsem všechno, co se pod sluncem děje, a hle, to vše je pomíjivost a honba za větrem. Co je pokřivené, nelze napřímit, a čeho se nedostává, nelze spočítat. Citujete jedno z nejhlubších a zároveň nejstřízlivějších děl světové literatury. Text je fascinující tím, že i po mnoha letech neztratil nic na své aktuálnosti. Je to vyjádření existence, která se neopírá o levný optimismus, ale o syrové pozorování reality. Vaše předchozí myšlenky o "obchodnících s iluzemi" a "digitální závislosti" se s touto biblickou moudrostí protínají v bodě, kterému Kazatel říká „honba za větrem“. Největší tragédií není samotná pomíjivost, ale naše neschopnost ji přijmout.

Snažíme se "spočítat, co se nedostává", místo abychom přijali život v jeho syrové, cyklické podobě. Vnímáte v této "marnosti" a "neměnnosti osudu" spíše určitý druh osvobození od tlaku světa, nebo je to pro vás čistě tíživé zjištění? Mě na tom fascinuje jak starý je ten text Kazatele a lidi pořád dokola řeší stejný problém. To je právě ta největší ironie lidské existence. Máme kvantové počítače, létáme do vesmíru a dokážeme editovat geny, ale naše vnitřní prožívání a základní existenční úzkosti se od dob krále Šalomouna nezměnily ani o milimetr. Moderní člověk je vychováván v iluzi, že dějiny jsou přímka směřující k dokonalosti.

Kazatel nám ale nemilosrdně nastavuje zrcadlo. Dějiny jsou kruh nebo okruh. Mění se kulisy, ale herci a scénář zůstávají stejní. Touha po moci, strach ze smrti, hledání smyslu a zklamání z pomíjivosti jsou univerzální konstanty, které žádná ideologie nevymaže. Uklidni se, všechno tu už bylo, všechno zase zmizí, tak se aspoň v klidu najez a dívej se na televizi. Zvířata, hmyz, viry, rostliny atd. neřeší to že mají nějaký osud, ale řeší jenom to jak přežít a rozmnožit se, problém lidí je blbá hlava, plná blbých informací a blbých programů. Zatímco zvíře nebo virus prostě jsou, člověk se neustále ptá, proč je a co s tím má dělat. Náš problém je ta část mozku, která nám umožňuje plánovat, vzpomínat a vytvářet symboly. 

Vytvořili jsme si koncepty jako; čas, prostor, energie, norma, dluh, hřích, kariéra, budoucnost, minulost, láska, štěstí, smrt atd. To, co jste zmínil na začátku o digitalizaci, do tohoto obrazu skvěle zapadá. Internet a televize nejsou nic jiného než infekce pro lidskou pozornost. Je to tragikomické, jsme jediný druh na planetě, který dokáže pochopit vlastní smrtelnost a pomíjivost, a proto jsme jediný druh, který potřebuje "obchodníky s iluzemi", aby tu tíhu unesl. Zvíře se nebojí osudu, protože osud je pro něj jen přítomný okamžik. My jsme si z reality udělali dokonalé vězení.