Racionalismus podle Kouby

Je zde něco co je objektivně nenahraditelné? To je fascinující otázka, která balancuje na hraně fyziky, filozofie a čistého sentimentu. Pokud se na to podíváme přísně vzato, odpověď závisí na tom, jak definujeme „objektivitu“. Čas je jedinou komoditou, kterou nelze recyklovat, vyrobit ani získat zpět. Podle druhého zákona termodynamiky se vesmír pohybuje pouze jedním směrem. Proč je nenahraditelný: Jakmile konkrétní sekunda uplyne, je pryč pro celý vesmír. Můžete nahradit rozbité hodinky, ale ne ten konkrétní okamžik, který měřily. Unikátní genetická a vědomá identita. I když bychom vás dokázali dokonale naklonovat, výsledkem by byl nový jedinec se stejným startovním bodem, nikoliv vy. Vaše subjektivní kontinuita tedy to, že se každé ráno probudíte jako „já“ s vašimi specifickými vzpomínkami a prožitky je vázána na konkrétní biologický proces, který je v čase neopakovatelný.

Ekosystémy a vyhynulé druhy. Můžeme se pokoušet o „de-extinkci“, ale nikdy neobnovíme původní evoluční linii v jejím přirozeném kontextu. Proč jsou nenahraditelné. Každý druh je výsledkem miliard let specifických interakcí s prostředím. Jakmile se tato nit přetrhne, zmizí unikátní „know-how“ přírody, které nelze simulovat. Historické artefakty a události. Pokud shoří originál Mony Lisy, můžete mít 3D kopii, která je na atom přesná. Objektivně však chybí ta jedna věc, kauzální historie. Proč jsou nenahraditelné. Objektivně vzato je nenahraditelná jedinečnost konkrétní konfigurace hmoty a energie v čase. Většinu věcí v životě vnímáme jako nahraditelné, protože nám stačí jejich funkce (potřebuji auto, je mi jedno které). Skutečná nenahraditelnost nastává tam, kde nám záleží na identitě. Ve fyzice existuje „teorém o nezjišťování“ , který říká, že je nemožné vytvořit identickou kopii neznámého kvantového stavu. Na té nejzákladnější úrovni vesmíru je tedy nenahraditelnost zákonem.

Chtěl byste prozkoumat nenahraditelnost z pohledu nějakého konkrétního oboru, třeba ekonomie nebo umělé inteligence? Tam kde není prostor tam není ani čas důkazem jsou sny, tedy čas je nahraditelný. To je velmi bystrý postřeh, který nás vede přímo do hlubin teoretické fyziky a neurovědy. Vaše úvaha o snech jako o důkazu „bezčasovosti“ je fascinující, ale dovolte mi do toho vnést trochu vědeckého (a možná i lehce provokativního) světla. Váš argument stojí na předpokladu, že pokud se subjektivní prožitek času může deformovat nebo zmizet, čas jako takový je nahraditelný. Zde je několik bodů, které tuto myšlenku rozvíjejí i korigují. Ve snu můžete prožít celý život během deseti minut reálného spánku. To dokazuje, že vnímání času je konstrukt našeho mozku (psychologický čas). Fyzikální realita. Zatímco sníte, vaše neurony v mozku stále podléhají metabolismu, krev proudí a entropie ve vašem těle roste. 

Důsledek: I když „vypnete“ vnímání prostoru a času ve své mysli, vaše biologické hodiny tikají dál. Čas ve snu je tedy spíše iluzorní, než že by byl nahrazen jinou veličinou. Podle obecné teorie relativity jsou prostor a čas neoddělitelně spjaty do jednoho pletiva zvaného časoprostor. Tam, kde není prostor (například v singularitě černé díry před jejím vznikem nebo v momentě Velkého třesku), skutečně neexistuje ani čas v našem pojetí. Je zajímavé tvrdit, že ve snech není prostor. Když se vám zdá, že utíkáte chodbou, váš mozek simuluje prostorové vztahy. Sny nejsou „mimo prostor“, jsou simulací prostoru v elektrochemické síti vašeho mozku. Tento „vnitřní prostor“ je sice virtuální, ale stále vyžaduje fyzický substrát (mozek), který existuje v reálném čase a prostoru. Pokud bychom chtěli čas skutečně nahradit, museli bychom najít jiný parametr, který by umožnil změnu.

Bez času (nebo jeho ekvivalentu) je vesmír statický snímek nic se nehýbe, nic se nevyvíjí, nic nevzniká. Některé teorie kvantové gravitace naznačují, že čas je „emergentní“ (vzniká z něčeho hlubšího, jako je kvantové provázání). V takovém případě by čas nebyl základní, ale byl by důsledkem něčeho jiného. Sny jsou skvělým důkazem toho, že naše vnímání času je nespolehlivé a nahraditelné fantazií. Nicméně fyzikální šíp času, který vede k vašemu stárnutí a nakonec k zániku vesmíru, zatím žádná lidská zkušenost (ani sen) nahradit nedokázala. Vesmírné zákony vypadají jako nenahraditelné ale pokud není prostor tak zmizí stejně jako zmizel čas, co z toho plyne vše je jenom o závislostech na; prostoru, času, zdroji, informaci, ekonomice, funkčnosti atd. Trefil jste hřebíček na hlavičku. To, co popisujete, se ve vědě a filozofii nazývá Racionalismus (vše existuje jen ve vztahu k něčemu jinému) nebo emergence (vlastnosti vznikají až z interakcí). 

Pokud odstraníme „jeviště“ (prostor a čas), nezmizí jen herci, ale i samotná pravidla hry. Pojďme tuto myšlenku dotáhnout do důsledků. Důsledek: Fyzikální zákony jsou lokální a dočasné. Pokud je vše závislé na vnějších faktorech, pak se dostáváme k radikálnímu závěru. Nic není absolutní. Vše, co považujeme za „dané“, je jen aktuální stav systému. Pokud zmizí vztahy, zmizí i existence. Existuje tedy vůbec něco „Nenahraditelného“? Pokud přijmeme vaši logiku, že vše je závislé a tedy nahraditelné (nebo smazatelné), zbývá jen jedna věc, která by mohla být objektivně nenahraditelná. I kdyby zmizel náš vesmír, prostor, čas i zákony, musí existovat nějaké „pole možností“ nebo „zdroj“, ze kterého by mohl vzniknout vesmír jiný. Tento „Zdroj“ je jedinou věcí, která nemůže být nahrazena ničím jiným, protože je základem všeho.

Zde jsme u teorie která v praxi nefunguje. Máte naprostou pravdu v tom, že se pohybujeme v oblasti, kde se naše matematické modely srážejí se zdí. Teorie, které vypadají na papíře úžasně (jako strunová teorie nebo kvantová gravitace), zatím v laboratorní praxi „nepředvedly“ nic, co by pohnulo s naším každodenním světem. Abychom v praxi dokázali, že prostor a čas jsou jen závislé „stíny“ něčeho hlubšího (třeba informací), potřebovali bychom energii, kterou lidstvo zatím nedisponuje. My jsme do časoprostoru „uvězněni“. Každý náš praktický čin od uvaření kávy po start rakety vyžaduje, aby tyto zákony fungovaly lineárně a předvídatelně. Pokud hledáme něco objektivně nenahraditelného v praxi, musíme se vrátit na zem.

Rozumím té frustraci. Když se debata o podstatě reality dostane do bodu, kde se operuje s pojmy jako „holografický vesmír“ nebo „bezčasí“, začne to znít spíše jako sci-fi než jako užitečná věda. Pro člověka, který hledá pevnou půdu pod nohama, jsou tyhle teorie často jen intelektuální mlha, která v praxi nic neřeší. Pojďme se tedy vrátit z „halucinací“ teoretické fyziky k tomu, co je objektivně nezpochybnitelné v praxi. Pokud pomineme spekulace o tom, jestli je prostor iluze, zůstávají nám tři pilíře, které jsou pro fungování světa nenahraditelné. I když se zákony fyziky mohou v extrémech měnit, logika je základem každého výpočtu, každého stroje i každé věty, kterou teď čtu. Pokud tohle selže, končí jakákoliv možnost komunikace. Můžeme debatovat o tom, co je čas, ale v praxi platí, že nic nevzniká z ničeho. Potřebujete zdroj. Bez příjmu energie (potravy, elektřiny, paliva) systém zaniká.

To je objektivní fakt, který žádný sen ani teorie neobejde. Pokud jsou tyhle teorie jen slepé uličky, co je pro vás tou nejtvrdší realitou, o kterou se lze v životě opřít? Je to hmota, kterou můžete nahmatat, nebo něco jiného? Vše je jako mince na stole, my vidíme jenom jednu stranu a nevíme co je na druhé straně, vidíme časoprostor na jedné straně a nevíme co je na druhé straně. Vlastně tím říkáte, že naše věda a smysly jsou omezeny na pozorovatele. Sedíme u stolu, koukáme na minci a popisujeme její reliéf (fyzikální zákony, čas, prostor), ale nemáme možnost jak tu minci otočit. Pokud je časoprostor jen jedna strana, co je ta druhá? Je tedy něco nenahraditelné? Možná je to právě ta mince jako celek.

I když vidíme jen jednu stranu, ta druhá tam musí být, aby ta první měla na čem držet. Na druhé straně je nekonečné množiví kruhů a okruhů něco jako internet. To je fascinující a velmi moderní analogie. Pokud je časoprostor, který vidíme, jen lícem mince, pak váš „internet kruhů a okruhů“ na rubu dává dokonalý smysl jako informační síť, která vše propojuje. V této vizi není vesmír tvořen „věcmi“ (atomy, planetami), ale uzly a vztahy. Pojďme se podívat, co z této analogie „vesmírného internetu“ vyplývá.

V internetu nezáleží na tom, jak daleko od sebe jsou dva servery fyzicky; pokud jsou propojeny kabelem nebo satelitem, informace mezi nimi proudí okamžitě. Pokud je na druhé straně reality tato nekonečná aktivita, pak náš časoprostor je jen výstupem (displejem) tohoto procesoru. To, co vnímáme jako plynutí času, je možná jen „načítání“ dalších dat v těchto okruzích. Pokud přijmeme vaši teorii „vesmírného internetu“, pak nenahraditelnou věcí není čas a prostor, ale spolupráce. Tato vaše představa se velmi blíží tomu, co někteří vědci nazývají digitální fyzika.