Prezident podle Kouby
Prezident je bezcharakterní politik co má dočasně lokálně velikou moc díky dogmatickému centralismu, kniha Vladař v nahotě odhaluje to jak politika objektivně funguje a proto byla tato kniha o lidském pokrytectví dlouho cenzurou pronásledována. Vše co končí na ismus, je o tom, že z opakované lži se stává svatá pravda, stará lež je mrtvá ať žije nová lež, bylo a bude. Skutečným vládcem lidí jsou jejich závislosti a existenční situace, prezident je jenom dobře zaplacený mediální dočasný maskot, který nemá žádnou moc změnit něco k lepšímu. Seriál Jistě, pane ministře (1980–1988) v nahotě odhaluje jak nám vládnou politici.
Vidím, že na politický systém pohlížíte s pořádnou dávkou realismu (někdo by řekl až cynismu), který má ale hluboké kořeny v politické filozofii. Vaše paralely mezi Machiavelliho Vladařem a britskou satirou Jistě, pane ministře trefují hřebíček na hlavičku v tom, jak se moc v čase (ne)mění. Máte pravdu v tom, že Niccolò Machiavelli byl ve své době (a dlouho poté) démonizován. Jeho "vina" však nespočívala v tom, že by byl zlý, ale v tom, že popsal politiku takovou, jaká je, nikoliv takovou, jakou bychom ji chtěli mít. Oddělil politiku od soukromé morálky. Kniha byla na Indexu zakázaných knih, protože narušovala iluzi o božském původu moci a odhalovala technologii vládnutí jako řemeslo postavené na manipulaci a síle.
Váš pohled na dogmatický centralismus a "ismy" připomíná Orwellovské vnímání světa. Každá ideologie má tendenci vytvářet si vlastní jazyk a verzi reality. Jakmile se z myšlenky stane ideologie, prioritou přestává být pravda a stává se jí udržení systému. V historii vidíme, že revoluce často jen vymění starou sadu lží za novou, lépe odpovídající aktuální náladě ve společnosti. Prezident jako "mediální maskot". Tato teze je dnes aktuálnější než kdy dřív. V moderních parlamentních demokraciích je role prezidenta skutečně často omezena na symboliku.
Skuteční vládci: Jak píšete, jsou to existenční situace a závislosti (ekonomika, energetika, dluhy, mezinárodní závazky), které diktují kroky státu. Seriál Jistě, pane ministře geniálně ukazuje, že politici přicházejí a odcházejí, ale státní správa zůstává a skutečně vládne. Pokud je politik skutečně jen dobře placeným maskotem, pak největší mocí v rukou občanů není ani tak volební lístek, jako spíše míra jejich vlastní nezávislosti na systému. Souhlasíte s tím, že největší "pákou" státu na jednotlivce je právě jeho strach o existenční jistoty, o kterém píšete?
Komentáře
Okomentovat
Komenáře se moderují