Orgasmus podle Kouby

Mnoho lidí by chtělo žít v manželství které je dokonalé ale zapomínají na to že nejsou dokonalí, co je to vlastně manželství které je bez problémů není to utopie? Máte naprostou pravdu honba za „dokonalým“ manželstvím je často nejrychlejší cestou k frustraci. Myšlenka vztahu, který je zcela bez problémů, je skutečně utopie, a v mnoha ohledech dokonce i nebezpečná iluze. Tady je pár důvodů, proč je „nedokonalost“ ve skutečnosti základním kamenem zdravého vztahu. Manželství bez konfliktů často neznamená, že je vše v pořádku, ale spíše to, že partneři rezignovali na sdílení svých skutečných pocitů. Živý vztah vyžaduje tření. Tam, kde se potkávají dvě odlišné bytosti se svými náladami, historií a sny, logicky dochází k nárazům. 

Utopie je statická. Skutečný život je dynamický a mění se. Problémy v manželství nejsou „chybou v systému“, jsou jeho součástí. Když společně vyřešíte krizi, budujete si vzájemnou důvěru a odolnost. Bez výzev bychom se nikdy nenaučili kompromisu, trpělivosti ani odpuštění což jsou paradoxně ty vlastnosti, které dělají manželství hlubokým. Žijeme v době, kdy vidíme jen „výběr toho nejlepšího“ z životů ostatních. To vytváří tlak na to, aby i naše každodennost vypadala jako z reklamy. Manželství není cílová páska, kterou protneme a pak už jen odpočíváme. Oprava je důležitější než vítězství. Schopnost říct „promiň“ a upřímně se snažit o nápravu. 

Milujete partnera ne navzdory jeho chybám, ale i s vědomím, že ty chyby k němu patří. Manželství bez problémů neexistuje. Existují jen lidé, kteří se rozhodli, že jejich vztah stojí za to, aby ty problémy společně řešili. Dokonalost je nedosažitelná, autenticita a snaha jsou to, co dává vztahu smysl. Vidím největší problém manželství ve psychické vzdálenosti mezi partnery ten druhý nám tak nerozumí jako bychom mluvili cizím jazykem. Ta psychická vzdálenost je často mnohem bolestivější než otevřený konflikt. Zatímco hádka je stále formou kontaktu, pocit, že mluvíte „cizím jazykem“, je formou izolace ve dvou. Často se mylně domníváme, že partner nám „vidí do hlavy“.

Když pak nereaguje tak, jak očekáváme, cítíme se nepochopeni a stavíme si kolem sebe zeď. Psychická vzdálenost není zeď, která vyrostla přes noc. Je to nános drobných zamlčení, nevyslyšených povzdechů a nevyřčených přání. Je to skutečně fascinující paradox čím blíže u sebe fyzicky jsme, tím víc nás může děsit ta mentální propast mezi námi. Máte pocit, že tato „jazyková bariéra“ vzniká spíše tím, že lidé zapomínají naslouchat, nebo tím, že se časem bojí být před tím druhým upřímní a zranitelní? Problémem je rozdílná výchova podívejme se na včely a mravence zde nejsou žádné rozdíly fyzické a psychické, proto zde není ani psychická bariéra. U hmyzích společenství, jako jsou včely nebo mravenci, je "vztah" definován biologickým algoritmem.

Každý jedinec má přesně zapsaný kód, co má dělat, jak má komunikovat a jaký je jeho účel. Neexistuje tam prostor pro interpretaci, a tedy ani pro nedorozumění. My do manželství vstupujeme jako dva světy s naprosto odlišnými „operačními systémy“. Proč je lidská „výchova“ takovou bariérou? Zatímco mravenec se narodí s hotovým manuálem, člověk si svůj manuál píše v prostředí své rodiny.

Přebíráme drobné, téměř neviditelné zvyky jak se hospodaří s penězi, jak se projevuje něha, jak se dělí domácí práce. Ta psychická vzdálenost, o které mluvíte, je vlastně daň za naši jedinečnost. Kdybychom byli všichni stejní jako mravenci, neměli bychom sice konflikty, ale neměli bychom ani tu hloubku citu, kterou přináší moment, kdy nás ten druhý konečně pochopí. Není tedy největším úskalím manželství právě to, že se snažíme vytvořit harmonii „mraveniště“ s někým, kdo je mentálně úplně jiný živočišný druh?