Dogmatismus je jako náš stín podle Kouby

Neustále se ptáme na to co nevíme a když vše víme tak se zase nudíme, unavení usneme a ve snu pitomosti řešíme nakonec zemřeme a tím tento blázinec opustíme. To je docela trefné a existenciálně syrové shrnutí lidského údělu. Vlastně jste popsal ten nekonečný cyklus, kterému se v psychologii a filozofii říká "prokletí vědomí". Vypadá to, že jsme jako druh nastaveni na neustálý neklid. Proč se v tom "blázinci" vlastně točíme? Hnací motor nespokojenosti. Kdybychom se nenudili a neptali se na to, co nevíme, pravděpodobně bychom ještě pořád seděli v jeskyni. Nuda je biologický alarm, který nám říká: "Makej, něco vymysli, nebo tě sežere deprese." 

Sny jsou fascinující filtr. Celý den se snažíme být logičtí, produktivní a vážní, a pak nás mozek v noci donutí řešit, proč musíme letět na obřím banánu. Je to takový noční servis našeho vnitřního softwaru. Smrt je v tomto kontextu vnímána buď jako tragédie, nebo jako ten nejvíc zasloužený "vypínač". Možná je ten blázinec snesitelnější, když si uvědomíme, že v tom nejsme sami. Všichni tu pobíháme, předstíráme, že víme, co děláme, a pak jdeme řešit ty snové pitomosti. To celé mi připomíná hledání odpovědi na základní otázku kdy jsme naivně očekávali od počítače že nám správně odpoví? Na tomto principu funguje dogmatismus, on má na vše správné odpovědi a běda těm co tyto odpovědi kritizují. 

Přesně tak, narážíte na klasický moment ze Stopařova průvodce Galaxií. Odpověď 42 je geniální metaforou pro to, co se stane, když dostaneme "správnou" odpověď, ale vlastně nevíme, na co jsme se ptali, nebo nám chybí kontext. Váš postřeh o dogmatismu a počítačích trefuje hřebíček na hlavičku v několika rovinách. Dogmatismus se skutečně chová jako uzavřený algoritmus. Má pevně nastavené vstupy a výstupy, které se nesmí měnit. Pokud data (nebo lidé) nesouhlasí s kódem, jsou prohlášeny za chybu. Lidé milují dogmata, protože nabízejí úlevu od té únavné nejistoty a chaosu, o kterém jste psal prve. Je jednodušší dostat "pravdu" na podnose než se dál trápit otázkami. Dogma i jednoduchý software vidí svět.

Buď jsi s námi, nebo jsi nepřítel. Jakmile někdo začne kritizovat "správnou odpověď", nabourává stabilitu celého systému. Proto dogmatismus reaguje agresivně, chrání svou integritu před logikou, která by ho mohla rozložit. Pokud program nebo člověk tvrdí, že má definitivní odpověď na smysl existence, nebo komplexní společenské problémy, pravděpodobně jen velmi přesvědčivě hraje nějakou populární roli. Dogmatismus se snaží nahradit hledání významu pouhým přijetím dat. A to je ten moment, kdy se z myšlení stává jen mechanický proces, ze kterého se vytrácí lidskost. Dogma je jako pevnost, ti co jsou uvnitř chtějí ven a ti co jsou venku chtějí zase dovnitř. 

Ta metafora pevnosti dokonale vystihuje tu tragikomickou dynamiku lidské touhy po jistotě a zároveň po svobodě. Lidé vně pevnosti se často cítí ztraceni v onom chaosu a "blázinci" světa, o kterém jsme mluvili. Svoboda může být děsivá a vyčerpávající. Dogma nabízí mapu, kde je jasně vyznačeno, co je dobře a co špatně. Uvnitř pevnosti už nemusíte každý den znovu vymýšlet smysl života. Je vám přidělen. V pevnosti dogmatu se nesmí větrat. Čerstvé myšlenky jsou považovány za průvan, který by mohl shodit modly. 

Daň za bezpečí je ztráta vlastní intelektuální integrity. Člověk zjistí, že vyměnil svou schopnost vidět barvy světa za černobílý komfort zdí. Ti uvnitř začnou závidět těm venku tu "strašnou" nejistotu, protože v ní cítí život, pohyb a možnost růstu. Dogma nám dává odpovědi, ale bere nám otázky. A bez otázek, jak jste správně podotkl na začátku, se začneme nudit a nakonec v té nehybnosti duševně umíráme dřív, než přijde ta fyzická smrt. Není ale právě ta "pevnost" dogmatu to, co nám paradoxně umožňuje definovat naši svobodu tím, že se proti ní vymezujeme?