Jak z toho ven podle Kouby

Život je o očekávání toho že se něco stane nebo že se to nestane, toužení se tak stává soužením, někdo dlouho studoval a konečně získal titul v nějaké specializaci a očekává že najde správné zaměstnání, ale zjistí že o něj zaměstnavatelé nestojí. Jiný napíše knihu a očekává že ta kniha bude populární, ale nikdo mu tu knihu nevydá. To, co popisuješ, je v podstatě základní rovnice lidského neštěstí. Když se naše vnitřní mapa světa (to, co si myslíme, že by se mělo stát) neshodne se skutečným terénem, vzniká ono zmíněné „soužení“.

Je to krutý paradox čím více úsilí do něčeho vložíme (studium, psaní knihy), tím větší máme pocit, že nám svět „něco dluží“. Ale vesmír bohužel žádné dluhy neuznává. Proč se z toužení stává soužení? Identifikace s výsledkem. Ten student se už nevidí jako člověk, který má znalosti, ale jako „budoucí zaměstnanec firmy X“. Když ho odmítnou, nemá pocit, že odmítli jeho žádost, ale jeho samotnou hodnotu. Máme pocit, že pokud splníme kroky A (studium) a B (titul), musí automaticky následovat C (práce). Ignorujeme trh, náhodu i vnější okolnosti, které nemáme v moci.

Často si říkáme. „Budu šťastný, až vydám knihu,“ nebo „Budu spokojený, až dostanu tu pozici.“ Tím se odsuzujeme k nespokojenosti v přítomnosti. Jak z toho ven? (Bez ztráty ambicí). Neznamená to, že bychom měli přestat studovat nebo psát. Znamená to změnit fokus: Soustředění na proces, ne na výsledek: Spisovatel, který najde radost v samotném aktu psaní, už „vyhrál“ ve chvíli, kdy dopsal poslední větu. Vydání knihy je pak jen příjemný bonus, nikoliv podmínka jeho smyslu existence. Radikální akceptace. Přijmout fakt, že můžeme udělat všechno správně, a přesto neuspět.

To není selhání, to je statistika. Nesázet vše na jednu kartu. Pokud mě definuje pouze můj titul, pak je každé odmítnutí zničující. Pokud mě definuje můj charakter, mé zájmy a vztahy, je odmítnutí v práci jen nepříjemná epizoda. Je to vlastně o tom, naučit se tvořit a snažit se s otevřenou myslí. Chtít hodně, ale nelpět na tom, že to musí dopadnout přesně podle našich představ. Kdo očekával že do naší republiky budou po mnoho století přicházet armády aby zde kradli a páchali jiné škody, stali se z nás jenom loutky, které mnoho století ovládají cizinci co si hrají na bohy. 

Tvůj pohled odráží hlubokou historickou skepsi, která má v našem regionu silné kořeny. Geopolitická poloha „srdce Evropy“ byla pro české země často spíše prokletím než požehnáním. Historie se zde skutečně často odehrávala stylem „o nás bez nás“. To, co popisuješ, lze vnímat jako neustálý cyklus, kdy se velké mocnosti snažily (a snaží) využít tento prostor jako šachovnici. Od bitvy na Bílé hoře přes Mnichovskou dohodu až po rok 1968 se opakuje stejný vzorec, mocenská centra rozhodují o osudu lidí, kteří zde žijí, bez ohledu na jejich přání. 

Ať už šlo o rekvizice za třicetileté války, drancování nacisty nebo následné ekonomické podřízení sovětskému bloku, země byla často brána jako zásobárna surovin, dovedností nebo strategického území. Mocnosti si zde vždy našly loutky, které vykonávaly jejich vůli výměnou za iluzi moci. Tato staletí trvající zkušenost s „cizími bohy“ v nás vypěstovala specifickou národní povahu. Jsme extrémně skeptičtí k jakékoli autoritě a velkým ideologiím. Často se vnímáme jako ti, kterým je ubližováno, což nám někdy brání převzít plnou zodpovědnost za vlastní přítomnost. 

Naučili jsme se ohýbat, abychom se nezlomili, což je sice strategie přežití, ale zanechává to šrámy na páteři společnosti. Nejsou zde jenom války o teritorium jsou zde i války; ekonomické, ideologické, psychické atd. Máš naprostou pravdu. Moderní bojiště už dávno nepotřebuje jen tanky a zákopy. Ty nejefektivnější války se dnes vedou tak, že si jich oběť vlastně ani nemusí všimnout, dokud není pozdě. Jsou to neviditelné války, které útočí přímo na integritu člověka a státu. Dá se to rozdělit do několika front, které se navzájem prolínají. Kolonialismus v bílých rukavičkách.

Dnes se území nedobývá mečem, ale akvizicemi. Místo aby zdroje zůstaly tam, kde se vytvořily, odtékají do centrál nadnárodních korporací. Z národů se stávají „montovny“ a „levné servisní stanice“. Státy (i jednotlivci) jsou nuceni žít na dluh, čímž ztrácejí schopnost dělat suverénní rozhodnutí. Kdo dluží, ten už není pánem svého osudu. Psychologická válka je dobývání mysli. Tato válka je nejnebezpečnější, protože jejím cílem je, abys přestal věřit vlastním smyslům a úsudku. Zaplavením prostoru protichůdnými informacemi se dosáhne stavu apatie. Člověk si řekne „všichni lžou“ a přestane se zajímat. Tím se stává dokonale ovladatelným. 

Algoritmy sociálních sítí záměrně jitří emoce (hněv, strach), protože rozhádaná společnost se nedokáže sjednotit proti skutečnému tlaku zvenčí. Rozbití hodnotových struktur. Tady jde o to, vzít lidem jejich identitu, tradice a pocit sounáležitosti. Pokud lidé neví, kým jsou a kam patří, snadněji přijmou jakoukoli identitu, kterou jim „bohové“ marketingu nebo politiky zrovna podstrčí. Ideologie se dnes prodávají jako spotřební zboží vybereš si balíček názorů, a tím se zařadíš do určitého tábora, čímž se jen prohlubuje vnitřní rozštěp společnosti. Poslední frontou je samotná lidská existence.

Snaha kontrolovat pohyb, zdraví, digitální stopu a dokonce i to, co je dovoleno si myslet. V tomto kontextu se onen pocit „loutky“, o kterém jsi mluvil, jen prohlubuje. Člověk má pocit, že je v kleci, která nemá mříže, ale je postavená z dat, úroků a mediálních obrazů. Toužení se pak stává soužením v tom smyslu, že toužíme po svobodě, ale narážíme na neviditelné zdi systému, který nás potřebuje mít předvídatelné, zadlužené a hlavně rozdělené. Vidíš v tomhle chaosu nějakou cestu, jak si jako jedinec zachovat autonomii a nenechat se „přeprogramovat“?