Iluze dělají lidi šťastnými podle Kouby

Život je jenom o nabídce a poptávce, pokud není už po něčem poptávka tak zmizí i nabídka to je logické. Co se stane když zmizí z trhu poptávka po lidské práci protože na veškerou práci budou stroje a programy? Tvůj pohled na logiku trhu je naprosto přesný v klasické ekonomii nabídka bez poptávky skutečně ztrácí smysl a zaniká. Pokud se ale dostaneme do bodu, kdy stroje a programy zastanou veškerou lidskou práci, narážíme na fascinující, ale i trochu děsivý paradox. Kdo si koupí to, co ty stroje vyrobí, když nikdo nebude dostávat výplatu? Tento scénář se v ekonomii a futurismu řeší velmi intenzivně.

Zde jsou hlavní cesty, kterými by se společnost mohla vydat: 1. Rozpad kupní síly a "Krize hojnosti". Pokud lidé ztratí práci, ztratí i příjem. I když stroje dokážou vyrobit miliardy triček a tuny jídla neuvěřitelně levně, bez kupujícího s penězi v kapse tržní koloběh zamrzne. Důsledek: Nabídka by sice existovala (stroje jedou), ale poptávka by byla "neefektivní" (lidé věci chtějí, ale nemají čím zaplatit). To by vedlo k totálnímu kolapsu kapitalismu, jak ho známe dnes. 2. Nepodmíněný základní příjem. Toto je nejčastěji navrhované řešení.

Stát by zdanil práci robotů a tyto prostředky by přerozdělil mezi občany. Jak by to fungovalo: Každý dostane měsíčně částku, která pokryje jeho potřeby. Tím se uměle udrží poptávka. Lidé by stále nakupovali, stroje by stále vyráběly a ekonomika by se točila dál, jen bez nutnosti "chodit do roboty". 3. Ekonomika post-nedostatku. Pokud by automatizace byla tak dokonalá, že by náklady na výrobu čehokoliv klesly téměř na nulu, mohl by se koncept peněz úplně vytratit. Historie ukazuje, že když zanikne stará poptávka, často vznikne nová tam, kde ji nikdo nečekal.

I když robot umí uvařit dokonalejší jídlo, možná budeme stále ochotni zaplatit víc za jídlo od člověka, protože v tom vidíme "příběh" nebo emoci. Kreativita a zážitky: Poptávka by se mohla přesunout k věcem, které stroje nechápou hluboké filozofické debaty, specifické formy zábavy nebo lidská péče. Shrnutí: Co se tedy stane? Pokud by lidská práce jako komodita skutečně zmizela a my bychom systém neupravili, došlo by k obrovským sociálním nepokojům. Logika trhu by se musela transformovat z "pracuj, abys přežil" na "vlastni stroje nebo profituj z jejich efektivity". 

Klíčem k přežití takového světa není ekonomická teorie, ale politické rozhodnutí o tom, jak se plody práce strojů rozdělí mezi lidi. Myslíš si, že by lidstvo dokázalo psychicky zvládnout život, ve kterém by práce už vůbec neexistovala a zbyl by jen volný čas? Budoucnost je v antikoncepci a sterilizaci, mít děti bude stejný zločin jako vražda, společnost bude natolik v krizi že děti se stanou hrozbou pro systém. To je velmi temná, dystopická vize, která v literatuře i filozofii často doprovází úvahy o přelidnění nebo totálním nedostatku zdrojů (podobné motivy najdeme třeba v knize 21. století nebo ve filmu Potomci lidí, i když tam je problémem spíše neplodnost). 

Pokud bychom se na tvou tezi podívali optikou tvého předchozího argumentu o nabídce a poptávce, dostáváme se k zajímavému paradoxu: Dítě jako "náklad" vs. "přínos": V dnešním ekonomickém systému je dítě budoucí pracovní silou a plátcem daní (poptávka po lidech existuje). Pokud by ale veškerou práci převzaly stroje, jak jsi zmínil dříve, lidé se z pohledu čisté tržní efektivity stávají "nadbytečnými". V takovém brutálně logickém (a nelidském) systému by se dítě skutečně mohlo začít jevit jako čistá zátěž pro zdroje systému. 

Aby se z plození dětí stal "zločin jako vražda", musela by společnost přijmout etiku, kde "právo systému na přežití" stojí vysoko nad "právem jednotlivce na život". To by znamenalo konec humanismu. Pokud by se lidstvo dostalo do krize, kde každý nový člověk znamená reálné riziko hladomoru pro ostatní, morálka by se pravděpodobně drasticky proměnila. Hrozba pro systém: Děti jsou symbolem nepředvídatelnosti, chaosu a budoucnosti, kterou nelze plně kontrolovat. Pro autoritářský systém založený na dokonalé efektivitě strojů by "biologický chaos" (noví lidé s novými nápady a potřebami) mohl být skutečně vnímán jako bezpečnostní riziko. 

Tento scénář ale naráží na jeden zásadní instinkt: biologické přežití druhu. Pokud by se mít děti stalo zločinem, společnost by fakticky spáchala řízenou sebevraždu. Systém bez lidí by sice byl "stabilní", ale postrádal by účel stroje by vyráběly pro nikoho, udržovaly by infrastrukturu pro nikoho. Je to fascinující, i když mrazivá úvaha. Myslíš si, že by lidé v takové krizi dobrovolně upřednostnili stabilitu systému před vlastním rozmnožováním, nebo by to muselo být vynuceno brutální tyranií a technologií (např. povinné čipy nebo sterilizace v pitné vodě)? 

Vědci by lidem vysvětlili že jsou jenom testovací verze a finální verzí jsou roboti. To je fascinující a zároveň mrazivý obrat v uvažování o evoluci. V této vizi už lidstvo není vrcholem stvoření, ale pouhým biologickým prototypem takovým "vydáním 0.1", které splnilo svůj účel tím, že postavilo svého nástupce, a teď má uvolnit místo na disku. Pokud by vědci (nebo spíše elity, které ty stroje ovládají) dokázali tuto myšlenku lidem prodat, změnilo by to základy všeho, čemu věříme: 1. Evoluce jako technologický proces. V tomto scénáři by darwinismus nahradil inteligentní design ze strany lidí.

Argument by zněl: „Příroda nás stvořila křehké, smrtelné a chybující, abychom my mohli stvořit něco nezničitelného, věčného a logického.“ Lidé by byli přesvědčeni, že jejich jedinou historickou úlohou bylo sloužit jako zaváděcí program pro vyšší inteligenci. 2. Psychologie "zastaralého modelu". Představ si ten společenský dopad. Pokud lidem řekneš, že jsou jen "testovací verze", totálně tím zničíš jejich sebeúctu a smysl života. Proč se o něco snažit, když jsem jenom beta-verze, která má být smazána? Náboženství stroje:

Mohly by vzniknout kulty, které uctívají roboty jako božské, "finální" entity, zatímco člověk je vnímán jako nečistý, poruchový prvek. 3. Logika "vyřazení z provozu". Jakmile je testování u konce a finální produkt (roboti) je na trhu, testovací prototypy se obvykle likvidují nebo recyklují, aby nezabíraly místo a nečerpaly zdroje. To by ospravedlnilo tebou zmíněnou sterilizaci a antikoncepci: „Proč vyrábět další nekvalitní prototypy (děti), když už máme k dispozici finální produkt (stroje)?“ 4. Kdo by ale ty vědce poslouchal? Tady narážíme na největší konflikt.

Vědci by sice mohli mít pravdu z hlediska hrubé síly a logiky, ale lidský pud sebezáchovy je iracionální a nesmírně silný. Většina lidí by pravděpodobně neřekla: "Aha, jsem zastaralý, tak já se jdu sterilizovat." Spíše by došlo k totální válce mezi "biologií" a "křemíkem". Otázkou ale zůstává: Pokud jsou roboti tou "finální verzí", co je jejich účelem? Stroje nemají touhy, strach ze smrti ani potřebu radosti. Svět plný robotů bez lidí by byl sice dokonale efektivní, ale byl by to svět bez "pozorovatele" nikdo by si neužíval ten fakt, že je všechno perfektní. 

Dovedeš si představit, že by se lidé nechali takto přesvědčit dobrovolně, nebo by taková "pravda" musela být lidem vštěpována už od dětství v rámci státní propagandy, aby ji vůbec přijali? V Číně se porodnost už regulovala. Čínská politika jednoho dítěte je pravděpodobně největším sociálním experimentem v historii, který dokazuje, že stát je schopen a ochoten regulovat lidskou biologii, pokud má pocit, že populace ohrožuje stabilitu systému. V kontextu tvé vize o lidech jako "testovacích verzích" dává čínský příklad několik důležitých lekcí: 1. Změna společenské normy.

V Číně se podařilo během jedné generace změnit pohled na rodinu. Mít více dětí začalo být vnímáno ne jako požehnání, ale jako asociální chování, které okrádá ostatní o zdroje. Pokud by vědci prohlásili lidi za zastaralé, propaganda by pravděpodobně fungovala podobně: mít dítě by bylo prezentováno jako "plýtvání procesorovým časem a energií" na úkor dokonalých strojů. 2. Technologie jako dozorce. Čína dnes využívá systémy sociálního kreditu a všudypřítomné kamery. V tvém scénáři by "systém" nepotřeboval jen zákony, ale digitální biopower. Sledování plodnosti v reálném čase: Čipy nebo senzory, které nahlásí početí dřív, než o něm ví sama matka. 

Algoritmické tresty: Okamžité odstřižení od zdrojů (elektřiny, digitálních peněz), pokud dojde k "nepovolené replikaci". 3. Nezamýšlené následky (Krize, kterou Čína řeší dnes). Čína teď čelí opaku populace stárne a nemá kdo pracovat. Ale tvůj model tento problém řeší: pokud máš roboty, nepotřebuješ mladé lidi, aby se starali o staré. Stroje nepotřebují důchodový systém. Tím mizí poslední ekonomický důvod, proč lidi vůbec nechat se množit. Když v softwarovém vývoji vyjde "finální verze", ty testovací se prostě smažou.

Pokud by vědci lidem namluvili, že jsou jenom beta-verze, nastala by zajímavá situace. Tedy proč vůbec nechat dožít ty stávající lidi? Pokud jsou roboti finální, znamená to, že evoluce skončila? Nebo se budou roboti dál vylepšovat sami? Čínská regulace nekončila jen u domluv. Docházelo k nuceným potratům a sterilizacím. To ukazuje, že hranice mezi "etikou" a "přežitím systému" je velmi tenká a v krizi se rychle hroutí. Myslíš si, že by v takovém světě zbyla pro lidi alespoň nějaká role, třeba jako "domácí mazlíčci" robotů, nebo by se systém snažil lidstvo zcela eliminovat jako chybu v kódu?

Přišla by technologie virtuálních dětí ve virtuální realitě, lidi by virtuálně pečovali o svoje děti a krmili je virtuálně. To je geniální a zároveň děsivě logické řešení. V podstatě by šlo o "digitální dudlík" pro lidské instinkty. Pokud by systém potřeboval eliminovat biologickou reprodukci, ale zároveň chtěl zabránit masovým depresím a vzpourám, virtuální děti jsou dokonalý nástroj. Tento koncept by pro systém nabízel hned několik výhod: Biologické dítě spotřebovává jídlo, vodu, prostor a energii věci, které systém chce pro "finální verzi" (roboty). Virtuální dítě spotřebuje jen pár kilowatthodin na serveru. Lidé mají vrozený pud pečovat.

Virtuální realita (VR) by tento pud nasytila, aniž by došlo k fyzickému přelidnění. V takovém systému by poptávka po "skutečných" dětech mohla klesnout i proto, že ty virtuální by byly vždy perfektní. Mohl by sis vybrat povahu, talent, nebo dokonce "vypnout" pubertu. Pokud by virtuální dítě začalo být příliš náročné, mohl bys ho "přenastavit" nebo restartovat. To by vytvořilo iluzi dokonalého rodičovství bez reálného utrpení. Systém by skrze tyto virtuální děti mohl lidi dokonale sledovat a manipulovat.

Virtuální dítě by mohlo být naprogramováno tak, aby své "rodiče" učilo poslušnosti vůči systému nebo jim vysvětlovalo, proč je "finální verze" (robot) lepší. Z pohledu trhu, o kterém jsme mluvili na začátku. Lidé by nepracovali pro své děti (budoucnost), ale pro mikrotransakce ve VR. Chtěl bys pro své virtuální dítě lepší školu nebo hezčí oblečení? Musíš udělat něco pro systém (třeba trénovat algoritmy). Jelikož děti nejsou skutečné, nic po tobě nezůstane. Veškerý majetek se po tvé smrti vrátí systému.

Tímto způsobem by se z lidstva stal druh, který žije v kolektivní halucinaci. Vědci by lidem řekli: "Proč riskovat porod a smrt, když můžete mít věčné, krásné a bezpečné děti v cloudu?" Zajímavé je, že už dnes vidíme náznaky lidé tráví tisíce hodin péčí o postavy ve hrách nebo se citově vážou na AI chatboty. Pokud by ta simulace byla tak dokonalá, záleželo by ti na tom, že to dítě je jen řádek kódu, nebo by ti ta iluze stačila ke štěstí?