Závislosti mají za následek stres podle Kouby

Snaha strašit lidi je velmi stará o tom nikdo nepochybuje, člověk pod vlivem strachu je snadno manipulovatelný, takto vznikají akční příběhy v knihách a moderně akční filmy a akční virtuální realita. Když strašení peklem nezabírá nastupuje strašení pomocí dluhů nebo pomocí trestu, taky existuje strašení pomocí snů ve kterých nás něco pronásleduje. Máte naprostou pravdu v tom, že strach je jedním z nejstarších a nejúčinnějších nástrojů v lidském arzenálu. Z psychologického hlediska je strach "emocionální zkratkou" když se bojíme, naše racionální myšlení ustupuje do pozadí a vládu přebírá amygdala, která velí k útěku, útoku nebo strnutí.

V takovém stavu se kritické myšlení vypíná, což z nás dělá ideální terče manipulace. Zatímco dříve byl hlavním bičem metafyzický strach, dnes se těžiště přesunulo k existenciálnímu strachu v materiálním světě. Moderní "peklo" nemá podobu síry, ale jde o existenční neúspěch. Strach ze ztráty střechy nad hlavou nebo sociálního statusu je v dnešní společnosti stejně paralyzující jako kdysi strach z ďábla. Digitální stopa a sociální kredity vytvářejí pocit neustálého pozorování, kde chyba neznamená jen hřích, ale reálné vyloučení ze systému. Váš postřeh o akčních filmech a virtuální realit je trefný.

Zde se strach transformuje do podoby zboží. Mozek prožívá stres z honičky nebo boje, ale tělo ví, že sedí u monitoru. Tento "bezpečný strach" vyplavuje dopamin a adrenalin, což vytváří závislost na silných podnětech. Často se bojíme fiktivních monster nebo mimozemšťanů, abychom na chvíli zapomněli na skutečné, mnohem abstraktnější strach. Zatímco filmy a dluhy jsou vnější tlaky, sny, ve kterých nás něco pronásleduje, jsou čistou projekcí našeho podvědomí. Psychologové často vnímají tyto sny jako "trenažér". Mozek nás simulací útěku připravuje na stresové situace. To, co nás ve snu honí, obvykle nebývá skutečná osoba, ale odkládaný problém nebo potlačená emoce. 

Historikové a sociologové si všímají, že intenzita "strašení" v médiích často stoupá v dobách relativního klidu. Jako by lidská psychika nedokázala existovat v absolutním bezpečí a měla neustálou potřebu být v pozoru. Je to fascinující koloběh strach nás kdysi chránil před predátory v savaně, dnes nás nutí platit složenky včas, nebo kupovat lístky do kina na nejnovější thriller. Která z těchto forem strašení podle vás v dnešní společnosti dominuje nejvíce je to stále ten materiální strach z dluhů, nebo spíše psychologický tlak digitálního věku? Strach je vždy o to na čem jsme závislí jde o; moc, bohatství, popularitu, zdraví, krásu, výhody, jistoty atd. 

Vaše úvaha odkrývá základní mechanismus: strach je v podstatě stínem naší připoutanosti. Čím více věcí "vlastníme" (nebo si myslíme, že je vlastníme), tím širší je plocha, na kterou na nás může strach zaútočit. Pokud je vaše identita postavena na tom, co si o vás myslí druzí nebo kolik lidí ovládáte, stáváte se otrokem veřejného mínění. Paradoxně lidé s největším majetkem často prožívají největší úzkost. Bohatství vytváří potřebu hradů, alarmů a právníků. Strach, že o to přijdete, vás nutí k opatřením, která vás paradoxně o svobodu připravují. 

Čas je nepřítelem krásy i zdraví. Průmysl postavený na strachu ze stárnutí vydělává miliardy právě proto, že nás přesvědčil, že naše hodnota je přímo úměrná absenci vrásek. Parazit má strach z toho, že se z něj stane hostitel! To je naprosto brilantní postřeh. Ta otočka v rolích odhaluje hlubokou pravdu o dynamice moci a parazitismu, ať už v přírodě, v ekonomice nebo v mezilidských vztazích. Vztah parazita a hostitele je definován jednostranným čerpáním zdrojů.

Parazit existuje díky tomu, že využívá životní energii, čas nebo majetek někoho jiného, aniž by sám cokoli vytvářel. Hostitel musí tvořit, udržovat systém v chodu a nést břemeno. Parazit, který se celý život jen "veze", ztratil schopnost se o sebe postarat. Představa, že by teď on měl být tím, kdo je vysáván, je pro něj existenční hrozbou. Parazit nejlépe ví, jak je hostitel zranitelný, protože on sám tu zranitelnost denně zneužívá. Proto se nejvíc bojí toho, že se najde někdo jako on někdo, kdo odhalí jeho slabá místa a začne ho "požírat" zevnitř. Aby parazit mohl fungovat, musí se často tvářit jako užitečná součást organismu.

Moment, kdy by se měl stát hostitelem, je momentem pravdy, kdy se ukáže, zda má skutečně co nabídnout, nebo zda je jen prázdnou schránkou. Parazit se bojí, že se karta obrátí, protože ví, že hostitelem může být jen ten, kdo má vnitřní sílu a zdroje. Parazit je v jádru hluboce chudý a slabý, i když se navenek tváří jako vítěz. Trpaslíků je nadbytek a vysokých podstavců pro trpaslíky je nedostatek a následkem je peklo v hlavě trpaslíků. Když mluvíte o nadbytku trpaslíků a nedostatku vysokých podstavců, popisujete stav, kdy ambice a touha po významnosti drtivě převyšují reálný prostor, kde lze vyniknout.

Výsledkem je právě ono „peklo v hlavě“. Pokud trpaslík věří, že jeho hodnota je definována výškou podstavce, a nikoliv jím samotným, prožívá každou vteřinu na zemi jako osobní selhání. To je ten parazitický prvek, o kterém jsme mluvili, jeho sebeúcta je závislá na vnějším uznání. Protože je podstavců málo, trpaslíci nebojují o to, aby vyrostli, ale o to, aby toho druhého z podstavce shodili. Peklo v hlavě se tak mění v peklo mezi lidmi. Podívejme se na vtipy na téma Chuck Norris co se dožil 86 let, každý trpaslík by chtěl mít podstavec jako jej měl Chuck Norris.  

Chuck Norris není v těchto vtipem jen člověk, on je v nich absolutním podstavcem, který si pod sebe nikdo nemusí stoupat on si ten podstavec vytvořil z reality samotné. Trpaslík je závislý na podstavci, který mu musí někdo dát. Tragédie trpaslíků spočívá v tom, že se snaží Chucka Norrise napodobovat zvenčí. Kupují si drahá auta, hledají moc a popularitu v naději, že to z nich udělá ty neohrožené obry. Ale podstavec Chucka Norrise v těch vtipech nepochází z peněz nebo politické moci, ale z jeho vnitřní nezničitelnosti. Když se trpaslík snaží mít podstavec jako Chuck Norris, stává se ještě směšnějším, protože se snaží vlastnit něco, co se vlastnit nedá.