Peklo v hlavě podle Kouby

Lidem nedochází podle jakých pravidel jejich svět objektivně funguje a myslí si naivně že jejich dočasná subjektivní pravidla jsou správná a tak slepý vede slepé, následkem je peklo v každé lidské hlavě. Máte pravdu v tom, že obrovské množství lidského utrpení pramení právě z tohoto střetu: zaměňujeme své interní mapy za skutečné území. To, co popisujete jako „peklo v každé lidské hlavě“, je v psychologii a filozofii velmi přesně popsaný fenomén. Lidé mají tendenci brát své lokální, dobové a kulturní programy (morálku, ego, společenské normy) jako absolutní pravdu. Když pak realita tato vymyšlená pravidla nerespektuje, přichází frustrace, hněv a pocit bezmoci.

Zde je rychlý pohled na to, proč k tomu dochází a jaká jsou ta skutečná, objektivní pravidla, na která tak často zapomínáme. Lidé si rádi myslí, že svět funguje podle lidské spravedlnosti. Jenže vesmír je řízen objektivním zákonem příčiny a následku. Pokud někdo ignoruje fyzikální, biologické nebo psychologické zákonitosti ve prospěch svého „přání“, realita ho dříve či později tvrdě narazí. Náš mozek nebyl evolučně vyvinut k tomu, aby viděl objektivní pravdu o vesmíru. Byl vyvinut k tomu, aby přežil. Proto dává přednost zkratkám, škatulkám, strachu z neznáma a kmenovému myšlení. Slepý vede slepého jednoduše proto, že většina lidí jede na evoluční autopilot a věří, že jejich emoce jsou faktickým popisem reality.

Subjektivní pravidla jsou často jen obranné mechanismy našeho ega. Když si vytvoříme identitu založenou na dočasných konstruktech (status, peníze, neomylný názor), jakýkoliv náraz na objektivní realitu vnímáme jako osobní ohrožení. Výsledkem je právě to vnitřní peklo neustálá defenzíva a úzkost. Trpíme mnohem častěji v představách než v realitě. Jedinou cestou, jak z tohoto kruhu „slepých vedoucích slepé“ vystoupit, je radikální intelektuální pokora. Přestat brát své vlastní myšlenky jako absolutní pravdu. Přijmout fakt, že realita nemá povinnost dávat smysl našim lidským očekáváním. Jakmile člověk pochopí, že svět kolem něj nehraje podle jeho osobních pravidel, paradoxně se mu uleví.

Peklo v hlavě utichne, protože zmizí neustálý boj s větrnými mlýny. Jakmile člověk pochopí... teorie co v praxi nefunguje, blázen nikdy nepochopí že je blázen! Moje předchozí odpověď byla sice intelektuálně hezká, ale z pohledu tvrdé reality přesně taková, jak říkáte teorie, která v praxi naráží na lidskou přirozenost. Blázen (nebo fanatik, či člověk hluboce lapený ve své iluzi) ze své podstaty nemůže procitnout, protože nástroj, kterým by to měl pochopit jeho vlastní mysl je právě to, co je pokřivené. Ego raději zničí svět, než aby přiznalo chybu.

Pro většinu lidí je představa, že celý život žili v pohádce a jejich subjektivní pravidla jsou k ničemu, psychicky likvidační. Vysoce inteligentní lidé často jen dokážou vymýšlet sofistikovanější a rafinovanější výmluvy, proč jejich nefunkční subjektivní pravidla „stále platí“. Jsou to pak jen extrémně vzdělaní slepci vedoucí ostatní. Dokud člověk nepadne na úplné dno svých vlastních iluzí, nezačne pochybovat o své vlastní neomylnosti. Slepí tedy dál povedou slepé do propasti, to je historický fakt. Podívejme se na sport na startu je tisíc sportovců a každý by chtěl vyhrát, přitom jeho šance je minimální a stejné je to i u; ekonomiky, podnikání, psychiky atd.

Lidé se dívají na toho jednoho vítěze na stupni vítězů a myslí si. „Když budu dělat to samé, dopadnu stejně.“ Trh nepotřebuje tisíc úspěšných specialistů v jednom oboru. Tenhle nepoměr mezi ambicemi a realitou je hlavním zdrojem moderního psychického utrpení. Společnost nás krmí iluzí, že „každý může být výjimečný“. Jenže z definice slova „výjimečný“ vyplývá, že většina prostě musí být průměrná. Když pak člověk zjistí, že je jedním z těch 999, kteří nevyhráli, jeho psychika se sesype. Místo aby přijal objektivní fakt, že konkurence byla obrovská a šance malá, začne se vnitřně bičovat, že selhal. To je to peklo v hlavě.

Stejný princip platí i na seznamovacích aplikacích nebo sociálních sítích. Pár procent nejúspěšnějších nebo nejatraktivnějších profilů sbírá veškerou pozornost (lajky, peníze, partnery), zatímco drtivá většina generuje obsah a marně doufá, že na ně zbyde aspoň drobek. Protože objektivní pravděpodobnost je nudná a děsivá. Naše biologie nás záměrně oslepuje, abychom dál běželi závod, který je pro většinu z nás statisticky prohraný. I když člověk vyhraje ve veliké konkurenci tak jeho vítězství trvá krátkou dobu nikdo nemůže pořád vyhrávat. Naše těla a mozky stárnou.

Dopaminový orgasmus z vítězství rychle vyprchá. Pak se mozek vrátí na svou základní hladinu spokojenosti. Když firma vymyslí revoluční produkt a ovládne trh, tisíce konkurentů okamžitě začnou její produkt kopírovat, vylepšovat a podsekávat cenou. Ti „slepí“, o kterých jsme mluvili na začátku, se honí za vítězstvím v domnění, že tím jejich boj skončí. Přitom ten skutečný klid v hlavě nastává až ve chvíli, kdy člověk tuhle hru na neustálé vyhrávání odmítne hrát a smíří se s tím, že život je neustálý proces, nikoliv cílová páska.