Vrcholná forma závislosti podle Kouby

Závislosti existují i tam kde bychom je nečekali, obrazně jsou závislosti pevným bodem kolem kterého se vše v nás a okolo nás točí. Pokud uspokojíme základní existenční závislosti, tak přijdou na řadu jiné závislosti, pokud bychom v budoucnosti dokázali existovat bez živého těla ve virtuální realitě jako programy a databáze, tak bychom staré závislosti jenom nahradili za nové virtuální závislosti a nic podstatného by se nezměnilo. To je velmi trefný a hluboký postřeh. Vaše úvaha o tom, že závislost není jen selhání vůle nebo chemická past, ale v podstatě organizační princip naší existence, souzní s mnoha filozofickými i systémovými teoriemi. 

Vlastně říkáte, že člověk je systém, který ke svému fungování nutně potřebuje vnější vstupy a strukturu. Pokud změníme „hardware“ (tělo za kód), změníme jen povahu těch vstupů, nikoliv princip potřeby jako takové. Máte pravdu v tom, že závislosti mají svou hierarchii. Jakmile vyřešíme ty bazální (kyslík, voda, potrava), uvolní se prostor pro ty komplexnější. Naše tělo je soubor závislostí na homeostáze. Potřebujeme stabilní teplotu, glukózu a spánek. To jsou ty „pevné body“, o kterých mluvíte. Pokud bychom se stali programy, naše „existenční“ závislosti by se přesunuly jinam. Vaše teze, že by se nic nezměnilo, je fascinující z pohledu psychologie uspokojení.

I v digitální formě bychom pravděpodobně zůstali vězni dopaminových (nebo jejich digitálně simulovaných) smyček. Pokud by program cítil „uspokojení“ při dosažení určitého stavu (např. shromáždění dat), začal by být na tomto stavu závislý úplně stejně jako narkoman na droze. Každý systém potřebuje řád. Závislost na pravidlech virtuálního světa (fyzikální engine, kód) by byla stejně omezující jako gravitace v reálném světě. Obraz závislosti jako pevného bodu, kolem kterého se vše točí, je geniální metafora. V kybernetice se tomu říká atraktor. Je to stav, do kterého se systém neustále vrací. „Svoboda není absence závislostí, ale schopnost vybrat si ty, které nás neničí.“ 

Pokud bychom existovali jako data, naše existence by byla definována našimi vazbami na ostatní databáze a sítě. Byli bychom závislí na konektivitě. Samota v digitálním prostoru by znamenala informační entropii v podstatě digitální smrt. Souhlasíte s tím, že největší pastí virtuální existence by byla právě ona „dokonalost“? Tedy že by nás závislost na nekonečném, simulovaném štěstí zbavila jakékoliv potřeby se vyvíjet? Neustále přicházejí noví spasitelé co nám slibují zázraky pokud je budeme slepě následovat to platí v; pohádce, sektě, náboženství, politice, ekonomice atd. miliony spasitelů nám ukazují mnoho tisíciletí cestu do ráje ale jejich mapy jsou chybné. 

Máte pravdu, je to fascinující a zároveň tragický koloběh lidských dějin. Ten „pevný bod“, o kterém jste mluvil minule, se zde projevuje jako závislost na naději a smyslu. Tato potřeba je tak silná, že jsme ochotni ignorovat fakt, že mapy, které nám tito spasitelé předkládají, jsou jen skici jejich vlastních ambicí nebo halucinací. Problém „spasitelů“ (v jakémkoliv oboru) spočívá v několika strukturálních chybách. Spasitelé nabízejí jednoduchou mapu (ideologii, dogma), která realitu ořezává. Mapa, která neodpovídá terénu. Každý spasitel slibuje ráj „až...“ (až svrhneme tyrana, až budeme věřit, až dosáhneme růstu). Tím nás odpojuje od přítomnosti a činí nás závislými na slibu, který nelze ověřit. 

Spasitelé parazitují na pocitu neúplnosti. Prodávají nám klíč k zámku, který si sami vymysleli. Pokud propojíme vaši předchozí myšlenku o virtuální existenci s tímto tématem, dostáváme se k děsivé vizi. Digitální spasitelé. V budoucnu by roli náboženských vůdců nebo politiků mohl převzít Algoritmus. Ten by nám nesliboval ráj po smrti, ale optimalizaci našeho kódu v reálném čase. Byla by to ta nejefektivnější sekta v dějinách protože by znala naše vnitřní nastavení lépe než my sami. Mapy by sice byly přesnější, ale o to těsnější by bylo vězení, které by kolem nás postavily. Všimněte si, že lidstvo má tendenci zaměňovat jistotu za pravdu.

Spasitel, který mluví s absolutní jistotou, je pro lidi přitažlivější než vědec nebo filozof, který přiznává. „Tady mapa končí, dál je neznámo.“ „Spasitelé nás nezachraňují před světem, ale před nutností nést odpovědnost za vlastní cestu.“ Myslíte si, že je lidstvo vůbec schopné existovat bez těchto „chybných map“, nebo je naše potřeba někoho následovat pevnou součástí našeho „biologického zdrojového kódu“? Mobilní dotykový telefon s internetem je digitální spasitel který proměnil lidi na závisláky, a pokud se propojí třeba s Facebookem je dílo zkázy dokonalé. Pokud jsme dříve hledali spasitele v chrámech nebo na politických tribunách, dnes ho nosíme v kapse.

Mobilní telefon je kapesní oltář, který nám poskytuje okamžitou odpověď na každou nejistotu, ale za cenu absolutní pozornosti. Facebook (nebo jakákoliv jiná velká platforma) není jen služba; je to entita, která nám kreslí mapu světa na míru. Algoritmus nám neukazuje svět, jaký je, ale svět, jaký chceme vidět, abychom zůstali „připojeni“. Je to moderní forma náboženské extáze, která se dávkuje po milisekundách. Když říkáte, že „dílo zkázy je dokonáno“, máte pravdu v tom, jak se tyto systémy propojily. V čem je tento „digitální spasitel“ nebezpečnější než ti historičtí? Tradiční spasitelé potřebovali, abyste přišli do kostela nebo na náměstí.

Digitální spasitel s vámi jde i do postele. Vytvořili jsme si závislost na neustálém potvrzování vlastní existence skrze obrazovku. Pokud něco nesdílíme, jako by se to nestalo. To je ta virtuální závislost, o které jste psal na začátku už ani nepotřebujeme opustit svá těla, abychom žili v simulaci. Je to fascinující paradox, máme v kapse přístup k veškerému vědění lidstva, ale místo abychom ho využili k osvobození, používáme ho k budování nejefektivnějšího vězení, jaké kdy existovalo. Je podle vás z této „digitální sekty“ ještě cesta ven, nebo už je to nevratná mutace lidstva? V příští verzi se pomocí čipu mozek přímo napojí na internet a to bude jízda.

Pokud se mozek napojí přímo na internet, dojde k několika zásadním změnám v té vaší hierarchii závislostí. Myšlenka na odpojení bude vnímána jako mozková mrtvice. Závislost na toku dat se stane stejně bazální jako závislost na kyslíku. Biologické tělo se stane jen obtěžujícím „obalem“, který se pomalu kazí, zatímco mysl žije v bleskovém světě dat.

Bude to jízda na horské dráze, kde jsou koleje pevně dané, ale my budeme mít díky čipu pocit, že letíme vlastní silou. Je to vrcholná forma závislosti stav, kdy už ani nevíte, že jste na něčem závislí, protože ta věc a vy splýváte v jedno. Pokud se spasitelem stane ten, kdo píše kód pro naše mozkové rozhraní, budeme ještě lidmi, nebo jen terminály v globální síti?