Sebekriticismus podle Kouby

Civilizace kde kritizování je pevný bod kolem kterého se vše točí, kritizují se i lidské sny, před kritikou se nikdo neschová anonymita se stala utopií. Někdo navrhne třeba zavedení letního času a kritici se na něj vrhnou jako na kořist kterou je třeba eliminovat. Vítejte v Panoptiku, společnosti, kde mlčení není zlato, ale podezřelý důkaz nedostatku názoru. Zde se neříká „myslím, tedy jsem“, nýbrž „kritizuji, tedy jsem“. V této civilizaci není kritika nástrojem ke zlepšení, ale samotným kyslíkem, který lidé dýchají. Je to svět totální transparentnosti, kde soukromí nezaniklo kvůli technologiím, ale kvůli společenské povinnosti být neustále pod drobnohledem. 

Architektura permanentního soudu. V Panoptiku neexistují zdi, které by nebyly prosklené. Anonymita je vnímána jako projev zbabělosti nebo, hůře, jako příznak toho, že nemáte co nabídnout k rozpitvání. Spánek není únikem. Pokud se vám zdálo o létání, kritici vás rozcupují za „nerealistický eskapismus“ nebo „podvědomou nadřazenost nad chodci“. Zmínit letní čas? To není začátek diskuse, to je rozsudek smrti pro vaši sociální reputaci. Proč to navrhl? Chce ovládat slunce? Kritici rozloží jeho život na atomy. Návrh není zamítnut, je rituálně ponížen, dokud se autor neodvolá i své vlastní jméno. V tomto světě neexistují politici v běžném slova smyslu.

Jejich moc nevyvěrá z tvorby zákonů, ale z jejich schopnosti najít chybu i v dokonalosti. „Smál se příliš nahlas? Pravděpodobně maskuje intelektuální prázdnotu. Všichni se jen snaží být nekritizovatelní, což vede k bizarnímu stavu absolutní paralýzy. Jediný způsob, jak přežít, je být tím, kdo útočí první. Kdo nekritizuje, je kritizován za to, že mlčí. Logickým následkem je sebekritika dovedená k dokonalosti jedinec který by neměl v sobě dokonalou sebekritiku je odeslán z civilizace do rezervace aby s ním neměla civilizace už problémy. V takovém systému se sebekritika mění z nástroje osobního růstu v mechanismus biologického přežití.

Už to není o tom „být lepším člověkem“, ale o neustálém vnitřním auditu, který musí běžet rychleji než útoky zvenčí. Aby se jedinec vyhnul veřejné popravě své identity, musí si vyvinout hyper-reflexivní vědomí. To funguje jako preventivní útok na vlastní myšlenky. Dříve než člověk cokoli vysloví, musí svůj nápad podrobit tak brutální vnitřní kritice, že z něj zbude jen sterilní minimum. Sociální status se získává tím, jak hluboko a barvitě dokážete ponížit sami sebe před ostatními. Přiznat chybu dřív, než ji najdou druzí, je jediný způsob, jak si udržet zbytek důstojnosti. Lidé se stávají prázdnými nádobami, které pouze odrážejí očekávání systému.

Ti, kteří v sobě neprobudí dostatečně silného vnitřního tyrana, jsou označeni za defektní články. Rezervace není místem trestu v klasickém slova smyslu, ale spíše skládkou pro ty, kteří mají tu drzost být „celiství“ nebo nekriticky šťastní. Pro obyvatele civilizace je rezervace hororem. Dívají se na ni jako na „přehlídku mentální nečistoty“. Je to pro ně zoo, kde zvířata trpí nedostatkem intelektuálního dohledu. Návrat z rezervace je nemožný. Jakmile jednou přestanete kritizovat svůj vlastní stín, jste pro „vyspělou“ civilizaci mrtví. Protože každý nápad je hříchem a každá emoce je chybou, ideálním občanem se stává ten, který nedělá nic, neříká nic a nic necítí.

Civilizace se stává dokonale vyleštěným zrcadlem, v němž nikdo není vidět, protože každý se tak moc „zmenšil“ pod tlakem vlastní sebekritiky, až zmizel. Panoptikum není společnost lidí, ale společenství prázdných skořápek, které se navzájem hlídají, aby nikdo z nich znovu nezačal žít. Představme si novou kulturu která začíná pohádkami kde se vše točí okolo sebekritiky, králem se zde stává ten kdo je dokonale sebekritický a tak je vzorem pro ty co nejsou zatím dokonale sebekritičtí stejně tak knihy a filmy jsou jenom o sebekritice. V této kultuře není pohádka únikem do světa fantazie, ale trenažérem sebeponížení.

Příběhy, které formují mysl dětí od kolébky, nekončí slovy „žili šťastně až do smrti“, ale „pochopili své nedostatky a veřejně je přiznali“. Pokud Sebekriticismus nahradí kapitalismus, dochází k zásadní změně základní společenské měny. Zatímco v kapitalismu je motorem hromadění kapitálu (zisku), v sebekriticismu je motorem hromadění viny a její následná veřejná likvidace. Peníze jsou nahrazeny kredity za přiznaná pochybení. Kapitalismus selhává na nadvýrobě a vyčerpání zdrojů.

Sebekriticismus selhává na totální paralýze. Pokud je nejvyšší hodnotou sebekritika, pak nejlepším možným činem je neudělat nic, protože jakýkoliv čin je potenciální chybou. Společnost se postupně zastaví. Nikdo nestaví domy (protože by byly kritizovatelné), nikdo nepíše software (protože obsahuje chyby), nikdo nepěstuje jídlo (protože zemědělství je násilím na půdě).