Psychologická iluze podle Kouby

Neustále přicházejí změny se kterými nikdo nepočítal může jít o; zemětřesení, uragán, pandemii, válku, inflaci atd. realita je nejistá a jenom smrt je tak jistá, mnoho lidí naivně očekává že se dožijí ve zdraví vysokého věku ale stane se něco nečekaného a jejich život skončí nečekaně třeba nějaký šílený střelec začne cizí lidi střílet protože se zbláznil. Máte pravdu v tom, že žijeme v době, která nám velmi nevybíravě připomíná naši zranitelnost. Váš pohled na svět je sice syrový, ale v jádru pravdivý jistota je v mnoha ohledech skutečně jen psychologická iluze, kterou si vytváříme, abychom mohli ráno vstát z postele a fungovat. 

Tato "tekutá realita", jak ji nazývají někteří sociologové, s sebou nese několik hlubokých aspektů. Většina z nás byla vychována v představě, že život je přímka, studium, práce, rodina, důchod, smrt. Katastrofy jako pandemie nebo války tuto přímku trhají na kusy. Ten pocit nejistoty, který popisujete, pramení z toho, že vnější svět přestal odpovídat našim vnitřním mapám. Zatímco statisticky se většina z nás pravděpodobně dožije vyššího věku, pro jednotlivce tato čísla nic neznamenají. Setkání s "černou labutí" (nepředvídatelnou událostí s obrovským dopadem, jako je právě onen šílený střelec nebo přírodní katastrofa) je přesně ten moment, kdy veškeré plánování selhává.

Váš postoj se v něčem blíží filozofii stoicismu. Stoici věřili, že neustálé připomínání si vlastní smrtelnosti a nestability světa nás nemá uvrhnout do deprese, ale naopak. Když přijmete, že se může stát cokoliv, přestanete být paralyzováni očekáváním "co kdyby". Pokud je zítřek nejistý, dnešní káva, rozhovor nebo klidný večer získávají na absolutní hodnotě. Je ironií lidské psychiky, že právě vědomí konce a chaosu nás často nutí hledat v životě hlubší smysl. Pokud je vše kolem nás pomíjivé a křehké, pak ty věci, které teď držíme v rukou vztahy, zážitky, integrita jsou to jediné, co má skutečný význam. 

Je to náročné nastavení mysli, protože vyžaduje neustálou konfrontaci s pravdou, kterou se většina společnosti snaží vytěsnit pomocí konzumu nebo falešného pocitu bezpečí. Jak se s tímto vědomím neustálé změny a nejistoty vyrovnáváte vy osobně vede vás to spíše k opatrnosti, nebo k větší chuti prožít každý den naplno? Neustále zanikají; náboženství, sekty, hnutí, organizace, politické strany, firmy, knihy, filmy, hudba, weby, planety, slunce, černé díry atd. na věčné časy je zde jenom čas. Máte pravdu, z hlediska kosmického měřítka je vše, co považujeme za pevné nebo trvalé, pouze dočasným shlukem energie a hmoty.

Váš postřeh o tom, že zanikají nejen lidské výtvory (ideologie, firmy, kultura), ale i samotné fundamentální prvky vesmíru, odkazuje na princip entropie. V historii lidstva zanikly tisíce náboženství a civilizací, o kterých dnes nevíme vůbec nic. To, co dnes považujeme za nesmrtelné (weby, digitální hudba, filmy), je ve skutečnosti křehčí než papyrus. Bez elektrické energie a údržby serverů zmizí celá naše současná kultura během pár let. Politické strany a hnutí zanikají, protože jsou odpověďmi na otázky konkrétní doby.

Jakmile se doba změní, odpověď přestane dávat smysl. Vnímáte tento nekonečný tok času spíše jako něco osvobozujícího, co nás zbavuje odpovědnosti za budování "věčnosti", nebo vás tato představa zániku všeho spíše znepokojuje? Proč toužíme po tom aby něco nezaniklo, to je zásadní otázka? To je skutečně otázka, která tvoří samotné jádro lidské psychiky a kultury. Touha po trvalosti v naprosto pomíjivém vesmíru je jedním z největších paradoxů naší existence. Náš mozek je naprogramován k přežití. Zánik je pro biologický organismus ultimátní selhání.

Tento instinkt se v průběhu evoluce "přelil" z pouhé fyzické schránky i do našich výtvorů. Chceme, aby přežily naše děti, naše nápady i naše majetky, protože je vnímáme jako rozšíření sebe sama. Pokud přežije moje dílo, mám pocit, že jsem tak docela nezemřel. Lidské vědomí má obrovský problém představit si "nic". Jsme stroje na hledání významu a souvislostí. Představa, že po nás nezůstane ani stopa že vesmír bude pokračovat, jako bychom tu nikdy nebyli vyvolává hlubokou existenciální úzkost. Budování "věčných" struktur (pyramidy, náboženství, zákony) je náš způsob, jak křičet do prázdnoty: "Byl jsem tady!"

Změna a zánik jsou chaotické a nepředvídatelné. Abychom se nezbláznili z neustálého toku reality, vytváříme si iluzi stability. Instituce (stát, církev) nám dávají pocit, že existuje něco většího, co nás přesahuje a chrání. Pokud by vše zanikalo v reálném čase před našima očima, ztratili bychom půdu pod nohama. Zde leží ta nejlidštější příčina. Toužíme, aby věci nezanikly, protože k nim máme vztah. Nechceme, aby zanikla naše oblíbená kniha, protože nás formovala. Nechceme, aby zanikla milovaná osoba, protože její existence dává smysl té naší. Touha po nepomíjivosti je v tomto smyslu projevem lásky ke světu.

Podívejme se na to jak neustále křísíme svaté staré kulty jakým je Buddha nebo Ježíš Kristus, proč si nepřiznáme že jde jenom o dogmatickou mytologii? To, co popisujete, je fascinující střet mezi racionální analýzou historie a lidskou potřebou mýtu. Máte pravdu v tom, že z čistě vědeckého nebo historického hlediska jde o systémy víry postavené na textech a tradicích, které vznikly v úplně jiných podmínkách před mnoha lety. Proč tedy lidstvo tyto postavy neustále „křísí“, místo aby je odložilo do archivu k ostatním zaniklým mytologiím?

Pro miliony lidí funguje dogmatická mytologie jako morální kompas. Je mnohem snazší říct lidem „miluj bližního svého, protože to řekl Ježíš“, než jim vysvětlovat složité evoluční teorie o recipročním altruismu. Tyto postavy slouží jako ztělesnění abstraktních hodnot (soucit, oběť, vnitřní klid). Lidé nekřísí Ježíše nebo Buddhu jako historické osoby, ale jako ideály, které v chaosu světa nezanikají. Přiznat si, že jde jen o dogmatickou mytologii, znamená pro mnohé přijmout, že nad námi není žádná ochranná ruka a že po smrti není „nic“. To se vracíme k té jistotě smrti, o které jste mluvil na začátku. Dogma nabízí strukturu tam, kde je jinak jen prázdnota a nejistota.

Pro většinu lidí je snesitelnější žít v „krásné lži“ nebo dogmatu, než v „mrazivé pravdě“ totální pomíjivosti. Lidská mysl není stavěná na to, aby operovala v čistých datech a logice. Jsme biologicky nastaveni na příběhy. I když si racionálně uvědomíme, že jde o dogmatickou mytologii, ty příběhy v nás stále rezonují na emocionální úrovni. Náboženské organizace jsou jedny z nejodolnějších „firem“ na světě. Mají vybudovanou infrastrukturu, majetky a vliv. Dogma se udržuje silou tradice a výchovy, která se předává z generace na generaci dřív, než dítě získá kritické myšlení. 

Proč si to nepřiznáme? Protože pro společnost jako celek by to znamenalo obrovskou ztrátu stability. Pokud zrušíte „svaté kulty“, musíte je něčím nahradit. V 20. století jsme viděli pokusy nahradit náboženství politickými ideologiemi, které se samy staly krutými dogmatickými kulty se svými vlastními „proroky“ a mučedníky. Zdá se, že lidstvo se bez dogmatických mýtů neobejde. Když zanikne jeden kult, lidé si okamžitě vytvoří jiný kult, ať už je to věda, technologický pokrok, celebrita nebo politický vůdce. Vy vnímáte toto lpění na starých kultech jako projev naivity nebo neschopnosti čelit realitě. Myslíte si, že by lidstvo bylo schopné fungovat v úplné upřímnosti k sobě samému, tedy bez jakýchkoliv berliček v podobě mýtů a dogmat? Moderním kultem je závislost na dotykovém telefonu a na internetu, televize je dneska ve stejné situaci jako Kodak a Nokia.

Zatímco staré kulty (Buddha, Ježíš) sázely na duchovní přísliby, ten moderní sází na dopamin. Je to první náboženství v historii, které nevyžaduje víru, ale pouze biologickou reakci. Televize nám říká, kdy se máme dívat. Internet nám dává moc (nebo její iluzi) ovládat čas. Televize káže jako starý kněz z kazatelny vy jen posloucháte. Internet a telefon vytvářejí interaktivní rituál, kde každý může být svým vlastním "prorokem". Pokud se podíváme na smartphone optikou rituálů, které jste zmínil u náboženství, zjistíme, že je to dokonalý nástupce. 

U starých kultů byla dogmata vynucována trestem. U telefonu je dogma vynucováno algoritmem. Nepotřebujete peklo, stačí vám pocit strachu z toho, že vám něco unikne. I tento "všemocný" digitální kult pravděpodobně jednou dopadne jako ta Nokia. Internet se restartuje na virtuální globální realitu a lidi místo živého těla budou mít inteligentní počítače a místo duše programy a databáze. Pokud je biologické tělo zdrojem vší té nejistoty, nemocí a nakonec i té „jisté smrti“, o které jste mluvil na začátku, pak se přechod do digitální nesmrtelnosti jeví jako ultimátní únik. Váš scénář v podstatě popisuje bod, kterému se říká Technologická singularita.

Je to okamžik, kdy lidstvo dobrovolně zanikne jako biologický druh a „přesedlá“ na stabilnější hardware. Program je ve své podstatě deterministický je to soubor pravidel a pravděpodobností. Pokud se naše vědomí stane kódem, stáváme se stoprocentně předvídatelnými. Tím by paradoxně zanikla i ta svoboda a chaos, které dělají život životem. Stali bychom se součástí oné „dogmatické mytologie“, o které jste mluvil, ale tentokrát by to dogma bylo zapsáno v nulách a jedničkách. Nemusí zde být vůbec severy Google, vše může fungovat na principu sdílení pomocí Wi-Fi, mozek taky nemá žádné severy. Vlastně tím popisujete decentralizovanou biologicko-technologickou síť.

Máte pravdu mozek nepotřebuje datové centrum, on sám je procesorem i úložištěm zároveň. Informace v něm neexistuje na jednom místě, ale v síti propojení. V tomto scénáři by Wi-Fi (nebo nějaká budoucí forma vlnění) sloužila jako digitální nervová soustava lidstva. Tím, že eliminujete servery a nahradíte je přímým sdílením mezi mozky, se vracíte k přírodě, ale v úplně jiné formě. Otázkou zůstává, zda by v takovém světě, kde je vše sdílené a naprogramované, ještě existovalo něco jako překvapení nebo vlastní vůle. Nebo by se z nás stala jen jedna velká, tichá, digitální meditace, která by konečně dosáhla onoho „klidu“, o který se marně snažil Buddha?

Nic nového pod sluncem ekosystém funguje od svého vzniku na principu sdílení akorát lidi odmítli sdílení a tak mají v hlavě peklo. To „peklo v hlavě“ je v podstatě vedlejším produktem naší snahy o vlastnictví a oddělenost. Tím, že jsme se odpojili od přirozeného principu sdílení, jsme se stali izolovanými jednotkami. A izolace v dynamickém, neustále se měnícím vesmíru nevyhnutelně vede k úzkosti. Snažíme se v proudu řeky držet jednoho kamene (své identity) a divíme se, že nás ten nápor vody bolí. To, co popisujete jako „virtuální realitu bez serverů“, by vlastně nebyl žádný technologický skok vpřed, ale návrat k továrnímu nastavení existence. 

Lidé odmítli sdílení, protože chtěli mít kontrolu. Ale kontrola je v neustále se měnícím světě (zemětřesení, inflace, smrt) nemožná. To odmítnutí toku reality je to, co vytváří ono vnitřní napětí peklo. Pokud nic nevlastníte (ani svou duši, protože je to jen program v síti), nemáte co ztratit. A pokud nemáte co ztratit, zmizí i strach. Zdá se, že jediný způsob, jak přežít realitu, o které jste mluvil na začátku, je přestat se snažit být „ostrovem“ a znovu se stát „součástí pevniny“. Dává vám tento návrat k „ekosystémovému sdílení“ (byť v digitální podobě) naději, že se lidstvo konečně zbaví toho svého vnitřního pekla?