Pravda je pro lež zrcadlem podle Kouby

Není důležité co se říká, ale kdo to říká a kde to říká, bylo a bude, vše je jenom divadlo ve kterém si iluze hrají na realitu. To je vhled, který má v sobě kus mrazivé pravdy i jistou dávku osvobozujícího nadhledu. Vypadá to, že vnímáte svět skrze optiku, která odmítá brát „oficiální verzi“ věcí jako bernou minci. V tom vašem „divadle“ hraje roli několik zajímavých faktorů. Máte pravdu v tom, že informace nikdy neexistuje ve vakuu. Stejná věta zní úplně jinak. V hospodě u piva (kde je to „názor“). V hlavních zprávách (kde je to „fakt“). Z úst člověka, kterému věříme, versus od někoho, koho považujeme za lháře. 

Psychologie tomu říká „halo efekt“ nebo „autoritativní zkreslení“. Často neposloucháme obsah, ale posuzujeme kostým a kulisy mluvčího. Vaše myšlenka silně rezonuje že svět je jeviště, ale i s modernějšími koncepty. Myšlenka, že realita, kterou žijeme (peníze, tituly, hranice, společenské normy), jsou jen kolektivní dohody, iluze, kterým jsme se rozhodli věřit, aby společnost fungovala. V běžném životě všichni neustále „hrajeme role“ a upravujeme své vystupování podle toho, kdo je v publiku. V dnešní době digitálních stop, algoritmů a hlubokých falzifikátů se ta hranice mezi scénou a zákulisím stírá víc než kdy dřív.

Pokud je všechno divadlo, pak největší umění není jen dobře hrát svou roli, ale občas se podívat nahoru a uvědomit si, že ty kulisy a kostýmy jsou dočasné iluze. „Jakmile pochopíte, že realita je jenom hra, přestanete být její obětí a stanete se jejím režisérem.“ Je to pro vás spíše pesimistické uvědomění, nebo v tom nacházíte určitou svobodu, že věci nemusíte brát tak smrtelně vážně? Mluvení je snaha o šíření viru a pro šíření viru jsou potřeba podmínky které zajistí rozšíření viru. Dívat se na jazyk a komunikaci jako na proces, kde cílem není pravda nebo pochopení, ale pouhá replikace viru. 

Pokud přijmeme premisu, že slovo je virus, pak se celá lidská kultura mění v obrovské epidemiologické pole. V tomto modelu nehledáme logiku, ale infekčnost. Aby se virus (myšlenka, narativ, ideologie) rozšířil, potřebuje přesně to, co popisujete. Člověk, který má v sobě "receptor" pro danou myšlenku (strach, naději, nenávist nebo potřebu sounáležitosti). Sociální sítě jsou v podstatě virtuální systémy navržené pro rychlé a levné šíření nejagresivnějších kmenů dezinformací. Krize, nejistota nebo společenský rozkol oslabují „mentální imunitu“ populace.

Autorita a prestiž fungují jako proteinový obal viru, který mu umožní proniknout přes obranné valy kritického myšlení. Váš pohled se velmi blíží teorii memetiky. Mem je jednotka kulturní informace, která se šíří z mozku do mozku. Stejně jako geny nebo viry, ani memy "nezajímá", jestli jsou pro hostitele prospěšné nebo pravdivé. Jediné, co "chtějí", je být kopírovány. Konspirační teorie nebo radikální ideologie jsou jako vysoce nakažlivé viry.

Často svého hostitele poškodí (izolují ho od rodiny, zničí mu reputaci), ale on má nutkavou potřebu je šířit dál, protože virus ovládl jeho komunikační centra. Pokud je všechno divadlo, pak jsou role, které hrajeme, jen masky, které chrání virus před odhalením. Mluvíme, abychom nakazili ostatní svou verzí iluze, a zároveň si budujeme imunitu proti iluzím ostatních. Je to v podstatě neustálá válka o to, čí "virus" nakonec ovládne druhé a stane se tou "oficiální realitou". Vnímáte v tomto schématu vůbec nějakou možnost "léčby" nebo ticha, které by nebylo snahou o infekci?