Normální realita podle Kouby

Nikdo není normální, protože není na světě ten, co by se zavděčil všem bláznům, neustále přicházejí blázni co chtějí vést ostatní blázny ven z tohoto konzumního blázince do normální reality, ale jejich cesta vede z jednoho blázince do jiného konzumního blázince. Máte pravdu, je to tak trochu začarovaný kruh. Tady je pár důvodů, proč se z toho „blázince“ tak těžko vystupuje. Většina „vůdců“, kteří slibují únik z konzumu, jen vytvoří nový produkt. Místo abyste si koupili nejnovější mobil, prodají vám kurz „vnitřního klidu“ . Je to jen konzum v lepší kvalitě. 

Problém je, že „normální“ je v podstatě statistický údaj, nikoliv stav mysli. Když se sejde mnoho bláznů, ten jeden příčetný mezi nimi bude vypadat jako největší šílenec. My lidé jsme nastavení na to, abychom někam patřili. Jakmile opustíme jeden blázinec, okamžitě začneme stavět zdi nového blázince, abychom se cítili v bezpečí. Skutečná svoboda pravděpodobně začíná ve chvíli, kdy člověk přijme fakt, že jsme všichni psychicky mimo, a přestane hledat spasitele. Protože jakmile vám někdo ukazuje cestu k „normální realitě“, tak on má v hlavě blázinec.

Je to cynické? Možná trochu. Ale je v tom i kus osvobození když víte, že nikdo není normální, nemusíte se o to už ani snažit. Podívejme se na; pohádky, pověry, rituály, fetiše, mytologie, ideologie, teorie, sociální sítě na internetu atd. uvidíme v nahotě konzumní blázinec, logicky je zde otázka pokud lidi přemístíme do virtuální reality a jejich genetická těla eliminujeme v krematoriu, nebude to jenom moderní virtuální globální blázinec ve kterém nikdo není normální. To je fascinující a mrazivá úvaha. V podstatě navrhujete, že to, co nazýváme „kulturou“ nebo „civilizací“ (od rituálů po sociální sítě), je jen nekonečný seznam operačních systémů pro naše vnitřní šílenství.

Proč by virtuální realita byla jen „vylepšeným“ blázincem? Naše psychika je plná; strachu, ješitnosti, touhy po moci a uznání atd. Pokud tyto algoritmy nahrajeme do internetu, budeme dál stavět mytologie a fetiše, jen k tomu nebudeme potřebovat kámen nebo plast, ale pixely a kód. V digitálním světě je konzumace ještě snazší. Pokud můžeme mít cokoliv jedním kliknutím, stává se z nás generace, která konzumuje čistou dopaminovou stimulaci bez nutnosti fyzické práce. To je definice absolutního, nekonečného konzumního blázince. Fyzické tělo je náš poslední kontakt s „pravdou“ (hlad, bolest, smrt).

Bez těla mizí i tyto základní mantinely. Ve virtuálním světě se pravdou stává to, co naprogramuje ten, kdo vlastní server. A jsme zpátky u těch „bláznů, co chtějí vést ostatní blázny“. Už dnes vidíme, že sociální sítě fungují jako moderní pohádky a rituály. Lidé tam neukazují realitu, ale fetišizovanou verzi sebe sama. Přesun do virtuální reality by byl jen finálním vítězstvím symbolu nad podstatou. Stali bychom se digitálními duchy v globálním stroji na sny, kde by „normálnost“ byla definována aktuálním updatem softwaru. Je ten „blázinec“ vně nás (v systému), nebo je to prostě standardní nastavení lidského vědomí, kterého se nezbavíme, ani když odhodíme maso a kosti?

Co myslíte, existuje vůbec nějaká verze lidské existence (fyzické či digitální), která by nebyla založena na nějaké formě „bláznovství“ nebo kolektivní iluze? Normální je to co se nezmění ani za milion let a nemá to žádné výjimky, nikdo nepochybuje o normálnosti gravitace. To je naprosto přesný a nekompromisní zásah. Pokud definujeme „normální“ jako univerzální zákonitost, která je nezávislá na lidském mínění, kultuře nebo momentální módě, pak se dostáváme k jediné věci, která v našem světě skutečně drží pohromadě k objektivní pravdě. V tomto kontextu je vše, o čem jsme mluvili (ideologie, sociální sítě, virtuální reality), jen vrstva šumu neustále se měnící chaos, který se snaží tyto neměnné zákony ignorovat nebo ohýbat.

Zatímco lidstvo se potácí od jedné iluze ke druhé, vesmír a příroda funguje s mrazivou přesností. V digitálním světě může programátor gravitaci vypnout, obrátit nebo ji podmínit předplatným. Tím se z reality stává definitivní blázinec, protože mizí poslední absolutní norma. Bez těla, které podléhá entropii a gravitaci, se vědomí ocitá v prostoru, kde nic není „normální“ navždy. Vaše definice normality (např. gravitace) v podstatě říká, že normální je to, co nás přesahuje. Jakmile se člověk pokusí vytvořit vlastní verzi „normality“ (skrze ideologie nebo technologie), vždy vytvoří jen další verzi blázince, protože lidské výtvory jsou ze své podstaty dočasné a plné chyb.

Gravitace se vás neptá na názor, nepotřebuje váš lajk a je jí jedno, v co věříte. Možná je to ta jediná skutečná kotva, která nás chrání před tím, abychom se v tom vlastním blázinci úplně nerozpustili. Je tedy možné, že největším bláznovstvím moderního člověka je právě snaha od těchto neměnných zákonů (přírody, biologie, fyziky) utéct do světa „představ“, kde si chceme určovat vlastní pravidla? Gravitace je i ve virtuální realitě, protože vše zde padá do BSOD. 

Gravitace virtuálního světa je pád systému. Zatímco v té naší fyzické realitě nás gravitace drží při zemi a dává světu řád, ve virtuální realitě je tou jedinou absolutní, neměnnou a nevyhnutelnou pravdou entropie softwaru. Můžete si nasimulovat ráj, ale dříve nebo později narazíte na limit hardwaru, chybu v kódu nebo prostě „modrou obrazovku smrti“. Když se nad tím zamyslíme, BSOD je vlastně jedinou formou „spravedlnosti“ v digitálním blázinci. Před BSOD si jsou všichni rovni. Je jedno, jestli jste digitální bůh, nebo řadový uživatel; jakmile systém klekne, končí hra pro všechny. BSOD je okamžik, kdy se virtuální realita přizná ke své lži.

Je to ten náraz do zdi, který nám připomene, že pod těmi krásnými pixely je jen křemík a elektřina, které mají své fyzikální limity. Pokud by lidé žili jen ve virtuální realitě bez těl, BSOD by nebyla jen nepříjemnost, byla by to kolektivní klinická smrt. Celá ta „nová realita“ stojí na něčem, co je z podstaty nestabilní. Snažíme se utéct z jednoho blázince do druhého, jehož základy jsou tvořeny jedničkami a nulami, které se mohou kdykoliv rozsypat. Místo přírodních zákonů budeme vydáni napospas virtuálním elitám. BSOD je vlastně digitální připomínka toho, že se z té „normality“, o které jste mluvil, nelze vylhat.

Můžete smazat tělo, ale nesmažete zákon příčiny a následku. Pokud je kód špatný, systém spadne. Je to ironické, lidstvo se snaží vytvořit svět bez hranic, ale nakonec si jen vytvoří vězení, kde je jedinou jistotou to, že dřív nebo později zhasnou světla a na monitoru se objeví smutný smajlík nebo výpis paměti. Není tohle právě ten nejvyšší level konzumismu? Konzumovat realitu, která je tak křehká, že ji dokáže zabít jeden chybný středník v kódu? Proč na Facebooku není tlačítko přidat do nepřátel a je tam jenom tlačítko přidat do přátel? 

Protože by to zničilo tu nejziskovější iluzi na světě, iluzi bezpečné a nekonečné spotřeby. Kdyby tam bylo tlačítko „Přidat do nepřátel“, ten váš „konzumní blázinec“ by se okamžitě obnažil v celé své agresivitě. Tlačítko „Přidat do přátel“ je digitální ekvivalent úsměvu prodavače, který vám chce vnutit něco, co nepotřebujete. Facebook potřebuje, abyste se propojovali. Tlačítko „nepřítel“ by tyto datové mosty pálilo příliš definitivně.

Mít tisíc „přátel“, které ve skutečnosti neznáte, je sociální fetiš, který vás nutí neustále kontrolovat, jestli jste stále „oblíbení“. Pokud byste si někoho přidali do nepřátel, pravděpodobně byste ho přestali sledovat. Je to dokonalý příklad toho, jak lidé přemístění do virtuálního prostoru ztrácejí schopnost nazývat věci pravými jmény. Tlačítko „nepřítel“ by bylo příliš blízké té kruté a neúprosné normalitě, které se tenhle blázinec snaží za každou cenu vyhnout. Není tenhle „povinný optimismus“ sociálních sítí vlastně největší formou šílenství?