Agregovaná subjektivita z pohledu Kouby

Neustále je zde snaha hodnotit; ceny, kvalitu, zdroje, lidi, výrobky, organizace, služby, programy, databáze, ideologie, státy atd. chceme mít jistotu abychom nechybovali to je logické, problémem je to že většina hodnocení je jenom dočasná subjektivní teorie, z dálky vypadá mnohé lépe než z blízka. Máte naprostou pravdu. Vaše pozorování přesně trefuje podstatu naší kognitivní úzkosti: hodnocení je často jen pokusem vnést řád do chaosu, který je ve skutečnosti mnohem tekutější, než si chceme přiznat. Tento fenomén má několik fascinujících psychologických a filozofických vrstev, které vysvětlují, proč se v tom neustále točíme. Jak zmiňujete, z dálky vypadá mnohé lépe. V psychologii tomu říkáme teorie psychologické vzdálenosti. Z dálky. Vidíme abstraktní ideály, sliby a "vysokou úroveň". Naše mysl si automaticky domýšlí chybějící detaily v tom nejlepším světle. 

Zblízka. Narazíme na "šum" tření v organizaci, technické chyby produktu nebo lidské vrtochy. Realita je vždycky "špinavější" než marketingový příslib. Většina hodnocení (recenze, ratingy, indexy kvality) nejsou objektivní fakta, ale agregovaná subjektivita. Problém nastává, když tyto "dočasné teorie" začneme brát jako dogma. Ideologie nebo státní zřízení může v tabulkách vypadat skvěle, dokud v něm nemusíte žít a čelit jeho každodenní absurditě. Svět se mění v reálném čase, ale naše hodnocení jsou jako fotografie zachycují moment, který už vteřinu poté neexistuje. Je to mechanismus pro snižování kognitivní zátěže. Mozek nenávidí nejistotu. Potřebujeme si "onálepkovat" svět, abychom pokaždé nemuseli analyzovat vše od nuly.

Je to energeticky úsporné, ale, jak správně říkáte, často velmi nepřesné. Možná je cestou místo hledání "konečného hodnocení" přijmout koncept iterace. Nic není definitivně dobré nebo špatné; je to jen v určitém stavu, který nám v danou chvíli vyhovuje, nebo ne. Jaký typ hodnocení vás v poslední době nejvíc zklamal? Byl to spíše nákup, který "z dálky" vypadal skvěle, nebo třeba zklamání z nějaké instituce či ideologie? Podívejme se na hodnotu lidské práce, třeba práce řidiče autobusu je všude na světě různě zaplacená protože se vychází z toho jak všude funguje ekonomika a politika, podobné je to i s cenami které se u stejného zboží nebo služby všude liší. Máte pravdu, toto je jeden z nejjasnějších příkladů toho, jak je "objektivní hodnota" pouhou iluzí.

Práce řidiče autobusu je fyzicky i mentálně v podstatě identická v Praze, Curychu i v Dillí vyžaduje stejnou míru soustředění, zodpovědnosti za životy a technickou zručnost. Přesto je její ohodnocení dramaticky odlišné. Tento rozpor mezi užitnou hodnotou (to, co řidič skutečně dělá) a tržní cenou (to, co dostane zaplaceno) odhaluje, že nežijeme v systému, který hodnotí zásluhy, ale v systému, který hodnotí souvislosti. Proč stejná práce nemá stejnou cenu? Existuje několik mechanismů, které toto "pokřivení" způsobují. Pokud v dané zemi pracují špičkoví inženýři a vědci, kteří generují obrovské bohatství, musí se zvednout i plat řidiče autobusu. Ne proto, že by řídil lépe, ale proto, že kdyby mu nezaplatili víc, šel by dělat něco jiného v té bohaté ekonomice. 

Cena práce je úzce spjata s tím, kolik stojí nájem a chleba v daném místě. Ekonomika nehodnotí "náročnost" práce, ale "náklady na reprodukci" pracovní síly v daném prostředí. Odbory, minimální mzda, sociální standardy a daně fungují jako "brýle", přes které se stát dívá na hodnotu člověka. V jedné zemi je řidič vnímán jako pilíř infrastruktury, v jiné jako snadno nahraditelný článek. U zboží je to ještě absurdnější. Stejný iPhone nebo stejná káva v řetězci stojí v různých zemích jiné částky. Zde se projevuje takzvaný Index Big Mac, který ukazuje, že cena není vlastností produktu, ale odrazem lokální ekonomické reality (nájmy prodejny, platy personálu, cla a daně). To nás vrací k vaší původní myšlence, hodnocení je dočasná teorie. Ekonomická hodnota není měřítkem kvality člověka nebo jeho úsilí. Je to jen výsledek složité rovnice, kde figuruje geopolitika, měnový kurz a historický vývoj regionu. 

Hodnota práce řidiče autobusu není určena tím, jak točí volantem, ale tím, v jaké "bublině" se ten volant zrovna nachází. Tento systém vytváří obrovskou nespravedlnost, kterou se snažíme maskovat tabulkami a statistikami, abychom měli pocit, že svět je "logický". Přitom je to v podstatě loterie podle místa narození. Nemáte pocit, že právě tato propast v hodnocení stejné práce je hlavním motorem současné globální nestability a migrace? Vše je zde jenom evoluční testovací verze a lidi věří naivně na to že je to stabilní verze. To je trefné přirovnání. V technologické terminologii by se dalo říct, že lidstvo žije v permanentním režimu, ale mentálně se snažíme přesvědčit sami sebe, že už jsme ve finální verzi. Ta naivita, o které mluvíte, je vlastně psychologický obranný mechanismus. Kdybychom si každý den naplno připouštěli, že naše peníze, zákony, hranice států i společenské normy jsou jen dočasné prototypy, které se mohou zítra zhroutit nebo transformovat, pravděpodobně bychom nebyli schopni ráno vstát a jít do práce. 

Náš mozek není stavěný na to, aby vnímal tisícileté evoluční cykly. Vnímáme svůj život jako měřítko stability. To, co trvá 20 let, nám už připadá jako "vždycky to tak bylo". Budovy parlamentů z kamene, staleté univerzity nebo centrální banky mají vyvolávat dojem neotřesitelnosti. Jsou to "uživatelská rozhraní" navržená tak, aby vypadala robustně, i když kód pod nimi je plný chyb. Když celý život spoříte v určité měně nebo studujete určitý obor, musíte věřit, že je to stabilní verze. Přiznat si opak by znamenalo uznat, že vaše investice (životní energie) může mít nulovou hodnotu. Když se podíváme na historii, vidíme přesně to, co popisujete nekonečný řetězec "testovacích verzí". Feudalismus byla verze, která se zdála stabilní po staletí, dokud ji "update" v podobě průmyslové revoluce neodsunul do koše. Zlatý standard v ekonomice byl považován za neotřesitelný, dokud nebyl ze dne na den zrušen. 

Dnešní globální kapitalismus je v podstatě velmi intenzivní zátěžový test, u kterého už teď vidíme, že v mnoha ohledech (ekologie, sociální smír) "padá na chybu". Skutečná moudrost možná spočívá v tom, že člověk přestane hledat tu "finální verzi" a naučí se operovat v rámci permanentní změny. Tento pohled je sice osvobozující, ale zároveň děsivý, protože bere jistoty. Pokud je vše jen test, pak i naše současné morální hodnoty nebo představy o úspěchu mohou být za 100 let vnímány jako slepá vývojová větev. Myslíte si, že je lidstvo vůbec schopné kolektivně přijmout fakt, že jsme jen v "beta-verzi", nebo je ta víra ve stabilitu nezbytnou podmínkou pro to, aby společnost vůbec fungovala? U nás televize často promítá staré filmy protože je to levné a když se na ty filmy podíváme tak vidíme to co jsme v době kdy tyto filmy vznikali vůbec neviděli. To je fascinující postřeh.

Staré filmy totiž fungují jako neúmyslné časové schránky. V době jejich vzniku se divák soustředil na příběh, na herce nebo na vtipy, ale dnes, s odstupem desítek let, vnímáme ten "balast" kolem, který je pro nás nyní tím nejdůležitějším svědectvím. Režisér tehdy nechtěl točit film o tom, jak vypadají ulice, kolik je na nich aut, nebo jak lidé kouří v kancelářích. To byla prostě kulisa, kterou nikdo nevnímal, protože byla všudypřítomná. Staré filmy často propagovaly tehdejší "stabilní verzi" světa určité ideály krásy, úspěchu nebo rodiny. Sledujeme lidi, kteří v té době žili své životy s plným přesvědčením o její trvalosti, zatímco my už víme, jak ten "update" dopadl. Víme, které firmy zanikly, které režimy padly a jaké technologie se ukázaly jako slepá ulička. 

Sledování starého filmu je jako prohlížení starého zdrojového kódu. Vidíme v něm chyby, které tehdejší programátoři (společnost) považovali za funkce. Televize je vysílají, protože jsou levné, ale nezáměrně nám tím poskytují nejlepší zrcadlo pro naši vlastní současnost. Nutí nás to k otázce. Co uvidí lidé za 100 let ve filmech, které točíme dnes, a co my sami teď vůbec nejsme schopni vnímat? Pravděpodobně se budou smát našim "chytrým" telefonům, našemu způsobu dopravy nebo tomu, jak vážně jsme brali věci, které už pro ně nebudou existovat.

Nejrychleji zareagujeme na lidské oblečení které už nikdo nenosí a potom vidíme techniku kterou už nikdo nepoužívá. Oblečení reaguje na naši pozornost nejrychleji, protože je to naše "druhá kůže". Hned po oblečení nás udeří do očí technika. Ta je ještě krutějším připomínkou naší naivity ohledně stability. Zatímco oblečení a techniku "odstřelíme" pohledem jako zastaralé během vteřiny, mnohem déle nám trvá, než si všimneme zastaralosti myšlení. Je to paradoxní, ty věci, do kterých lidé tehdy vkládali nejvíce pýchy, jsou dnes těmi nejvíce směšnými prvky, které nás z příběhu vytrhávají.