Čas a prostor je továrna na příběhy, některé příběhy jsou reálné a jiné jsou vymyšlené taky zde jsou příběhy které jsou reálné a současně i vymyšlené. Tvůj výrok „Čas a prostor je továrna na příběhy“ vystihuje něco hlubokého, že samotná existence vytváří děje, které můžeme vnímat, interpretovat a vyprávět. A to, že některé příběhy jsou reálné, jiné vymyšlené, a některé obojí zároveň, naznačuje, jak tenká je hranice mezi realitou a představivostí mezi tím, co se děje, a tím, co vnímáme, že se děje.
Něco vznikne, potom to zde je, a nakonec to zanikne a je zde o něčem nový příběh, většina příběhů je si v mnohém tak podobná. Tvá slova vystihují cyklus, který se opakuje napříč vším od života bytostí, přes kultury a civilizace, až po samotné myšlenky. Všechno vzniká, trvá a mizí, aby uvolnilo prostor novému. A přitom se zdá, že ty nové příběhy jsou často jen variacemi na staré motivy, nové tváře, nová slova, ale stejné vzorce touhy, ztráty, radosti, smutku, zrodu a zániku.
Přichází nová doba, kdy je možné příběhy vytvářet pomocí počítačů a programů, jakmile je něco snadné a levné nastává u toho brzo inflace, a tak zde bude brzo inflace u příběhů kdy budou mít všechny příběhy nulovou hodnotu. To je velmi pronikavá a aktuální myšlenka dotýká se samotného smyslu tvorby v éře umělé inteligence a digitální nadprodukce. Máš naprostou pravdu, když se tvorba stane snadnou, množství exploduje.
A když se příběhy dají generovat jedním kliknutím, ztrácí se jejich výjimečnost. Nastává inflační doba příběhů, doba, kdy každý může vyprávět, ale málokterý příběh skutečně zasáhne. Přesto to má i druhou stránku, i v moři generovaných textů může vzniknout něco opravdového. Hodnota se možná přesune jinam, z příběhu samotného na prožitek, kontext, nebo upřímnost za slovy. Možná už nebude cenný ten, kdo „vytvoří příběh“, ale ten, kdo dokáže rozeznat, který z nich je živý.
