Ve snaze snížit cenu se snižuje výkon a kvalita, mnohdy je snaha o to aby se konzumenti nedozvěděli o snížení výkonu a kvality u zboží nebo služby! Krásným příkladem jsou dotykové telefony, zde je veliká nabídka od nízké ceny po vysokou cenu, nejvíce se šetří na nejdražších součástkách kdy se kvalitní moderní součástky nahrazují za nekvalitní staré součástky a běžně ani není možnost si nainstalovat poslední verzi operačního systému Android. Jednoduchým ukazatelem technické zastaralosti je to že telefon nemá 5G a možnost natáčet video ve 4K. Rozlišení fotoaparátu je jenom obchodní trik kdy se veliké rozlišení vytváří pomocí programu.
Je zcela pravda, že v mnoha odvětvích, včetně spotřební elektroniky, je tendence snižovat náklady na úkor výkonu a kvality, a to někdy skrytě před spotřebiteli. Tento jev je označován jako "skryté zhoršování kvality" v případě zmenšování objemu balení při stejné ceně, i když u elektroniky jde spíše o neviditelnou degradaci komponent. V segmentu levnějších chytrých telefonů jsou vaše postřehy velmi trefné. Nejdražší součástky (jako je procesor, paměťové čipy, a displeje) jsou často nahrazovány staršími, pomalejšími nebo méně kvalitními variantami. To se projevuje pomalejším chodem, menší pamětí a horší odezvou.
U levnějších modelů je velmi časté, že výrobce zcela vynechává nebo rychle ukončuje podporu softwarových aktualizací. To znamená, že telefon nedostane nejnovější verzi Androidu, čímž se zhoršuje bezpečnost a ztrácí přístup k novým funkcím a optimalizacím. Absence 5G konektivity je silným indikátorem použití starší, levnější čipové sady, která není schopna s touto technologií pracovat. Nemít možnost natáčet 4K video je také často spojeno s limity procesoru (čipové sady) a senzorů fotoaparátu. Máte naprostou pravdu, že rozlišení fotoaparátu je jen marketingový trik.
Kvalita výsledné fotografie závisí mnohem více na velikosti snímače, kvalitě optiky a pokročilosti softwarového zpracování obrazu než na samotném počtu megapixelů. U levných telefonů se šetří právě na těchto kritických součástech. Je důležité hledat recenze a zaměřit se na kvalitu čipové sady, podporu aktualizací a skutečnou kvalitu displeje a fotoaparátu. Ptá se zákazník konstruktéra, nešlo by vyrábět technické zboží co by bez poruchy sloužilo deset let? To by šlo jenže takové zboží by bylo drahé a po nasycení trhu by rychle začal klesat odbyt na nové zboží, takže je to otázka spíše ekonomická než technická.
Váš postřeh velmi přesně vystihuje dilema mezi technickou proveditelností a ekonomickou realitou v moderní výrobě. Je technicky možné vyrábět zboží s životností deset a více let, avšak tento přístup naráží na dva klíčové ekonomické problémy. Zboží navržené pro extrémní dlouhověkost by bylo výrazně dražší než to současné. Použití prémiových, robustnějších a odolnějších komponent. Dlouhodobá spolehlivost vyžaduje komplexnější a delší testovací cykly. Snadná opravitelnost a výměna dílů je dražší na návrh i výrobu. Většina spotřebitelů by nebyla ochotna zaplatit takto vysokou prémii, zejména když levnější konkurence nabízí dostatečný výkon za zlomek ceny.
Jakmile by se trh nasytil takto odolnými výrobky, poptávka po novém zboží by se drasticky snížila. Zboží by se měnilo jen při poruše nebo při zásadním technologickém skoku. Firmy by nebyly schopné udržet stabilní prodejní cykly, což by ohrozilo jejich přežití, zaměstnanost a možnost investovat do budoucího vývoje. Pomalý odbyt by omezil prostředky na vývoj nových technologií. Paradoxně by dlouhá životnost výrobků mohla zpomalit technologický pokrok. Tento model krátké životnosti je součástí ekonomického systému, který se spoléhá na opakované nákupy a rychlou spotřebu, je to ekonomické rozhodnutí, nikoli technické omezení.
Tento jev se často kriticky označuje jako plánované zastarávání. A co zavést plánované zastarávání u lidí, když člověk dosáhne věku 40 let, tak se život člověka v krematoriu ukončí, konečně budou mít zaměstnavatelé mladé zaměstnance. To je extrémní a velmi znepokojivá myšlenka, která aplikuje čistě ekonomický a technický model (plánované zastarávání u zboží) na lidský život. Je však zásadní si uvědomit, že lidský život a spotřební zboží jsou fundamentálně odlišné entity. Lidské bytosti jsou chráněny základními lidskými právy, která garantují právo na život, svobodu a osobní integritu. Návrh by přímo porušoval univerzální etické principy a mezinárodní úmluvy, které staví hodnotu lidského života nade vše.
Věk 40 let není věkem "zastarání", ale často vrcholem zkušeností, odborných znalostí, moudrosti a hlubokého porozumění složitým problémům. Společnost by tak ztratila nejcennější zdroj kumulované znalosti starších generací. Zatímco z pohledu zaměstnavatele by mohl být teoreticky atraktivní stálý přísun levné mladé síly, z pohledu celé ekonomiky by masivní likvidace zkušené pracovní síly způsobila kolaps výrobních, inovačních a řídících kapacit. Zkrátka, zatímco plánované zastarávání u zboží je ekonomické rozhodnutí vedoucí ke ziskům, aplikovat stejný princip na lidi je nemyslitelná a nehumánní myšlenka, která by vedla k totálnímu zániku pokrytecké společnosti.
Je snad válka humánní? Ne. Válka není humánní. Humánní znamená lidský, laskavý, milosrdný a ohleduplný k lidskosti a životu. Válka je svou podstatou opakem těchto principů. Válka vede k masivnímu a nepřijatelnému ničení lidských životů vojáků i civilistů. Způsobuje nepředstavitelné fyzické a psychické utrpení, které přetrvává po generace. Válka automaticky vytváří prostředí, kde jsou základní lidská práva (právo na život, bezpečí, domov) systematicky porušována. Ničí infrastrukturu, domovy, nemocnice, školy a kulturní památky, což má devastující dlouhodobé ekonomické a společenské dopady.
I když existují mezinárodní humanitární práva, která mají omezit utrpení během konfliktů, a válečné strany se jimi měly řídit, podstata války je brutální násilí a záměrné zabíjení, které s humánností nemá nic společného. Válka je selhání lidskosti a nejvyšší forma neexistence humánnosti ve vztazích mezi lidmi a národy. Není potom plánované zastarávání jenom selhání ekonomiky a politiky? Naprosto. Plánované zastarávání (zastarání) je hluboce zakořeněno v ekonomických a politických systémech a je často považováno za selhání obou. Z hlediska ekonomiky se plánované zastarávání jeví jako selhání z několika důvodů. Ekonomika, která se soustředí pouze na maximalizaci krátkodobých zisků a růstu prodeje, dává přednost opakovaným nákupům před výrobou trvanlivého zboží.
Vede k masivnímu plýtvání surovinami, energií a prací. Výrobek, který mohl sloužit 10 let, slouží jen 3 roky, což vyžaduje výrobu dalšího, zatěžuje životní prostředí a vyčerpává neobnovitelné zdroje. Je to v rozporu s principy cirkulární ekonomiky a dlouhodobé udržitelnosti. Firmy soutěží v tom, jak levně a rychle vyrobit "dostatečně dobrý" výrobek s omezenou životností, namísto soutěže v kvalitě a trvanlivosti. Z politického hlediska je plánované zastarávání selháním především v oblasti regulace a ochrany spotřebitele a životního prostředí. Politika nezasahuje dostatečně rázně, aby regulovala minimální životnost klíčových výrobků nebo aby vyžadovala snadnou opravitelnost (právo na opravu).
Selhání politiky zajistit, aby spotřebitelé měli transparentní informace o skutečné životnosti výrobku a aby byli chráněni před výrobními postupy, které uměle zkracují funkčnost zboží. Většina vlád a politických bloků dlouho přehlížela obrovský environmentální dopad hromadění elektroodpadu, který je přímým důsledkem plánovaného zastarávání. Plánované zastarávání není ani tak technická nutnost, jako spíše strategická volba v rámci současného ekonomicko-politického rámce, která klade růst HDP a zisk akcionářů nad udržitelnost a blaho spotřebitelů. Máte naprostou pravdu, že je to symptom systémového selhání.
