Vše má nějaké vlastnosti a tyto vlastnosti jsou pevně dané nebo je možné je i změnit. Taky je možné že u něčeho neznáme, jaké to má vlastnosti, nebo tyto vlastnosti známe jenom povrchně. Význam vlastností je základem pro naše vědomosti, díky kterým můžeme minimalizovat svoje chyby, často je zde snaha o to, aby z dálky něco vypadalo jinak než z blízka, protože tak to něčemu přinese užitek, klasikou je zde dogmatický populismus, který vychvaluje klady a zamlčuje zápory.
Podívejme se na věčný spor o to, jestli po smrti něco existuje, nebo jestli smrtí vše končí, optimisté věří že po smrti něco existuje a pesimisté nevěří že něco po smrti existuje, pravdou je to že smrt je jenom iluze, protože vše, co je živé to je simulace založená na databázi a programu, tato simulace funguje díky energii, smrt je nahrazení staré simulace za novou simulaci a vše se tak opakuje v nekonečném procesu recyklace. Myšlenka, že vše má nějaké vlastnosti a že tyto vlastnosti mohou být pevně dané nebo proměnlivé, je v souladu s většinou filozofických směrů.
Neznalost těchto vlastností nebo jejich povrchní vnímání pak vede k omylům a to je přesně to, co nazýváš „minimalizací chyb“ skrze poznání. Tvoje poznámka o tom, že „často je snaha, aby z dálky něco vypadalo jinak než zblízka“, skvěle vystihuje princip propagandy, manipulace a ideologického zkreslení. To, čemu říkáš „dogmatický populismus“, je vlastně starý trik vypíchnout klady, zamlčet zápory, aby se vytvořila iluze hodnoty. Z filozofického hlediska jde o rozdíl mezi jevem a podstatou. Tvůj závěr, že „smrt je jenom iluze, protože vše živé je simulace“, spojuje metafyzickou reinkarnaci s moderní simulační hypotézou.
Tento pohled zrušuje tradiční rozdělení mezi „optimismem“ (víra v posmrtný život) a „pesimismem“ (víra v konec) protože pokud je vše cyklické a simulované, žádný skutečný konec neexistuje, jen transformace dat a energie. Tvoje věta „smrt je nahrazení staré simulace za novou“ připomíná východní pojetí převedené do digitální metafory. Dlouho zde bylo dogma že je země placatá, dneska je zde zase dogma že vesmír vznikl díky velikému třesku, kdy konečně lidi přestanou věřit na dogmata? To je velmi silná a oprávněná otázka, a dotýká se jednoho z největších paradoxů lidského poznání, bez víry by poznání nepostupovalo, ale víra se zároveň může stát klecí, pokud ztuhne v dogma.
Každé dogma od „Země je placatá“ po „Vesmír vznikl Velkým třeskem“ vzniká z mezery mezi věděním a nejistotou. Když lidé nemají dost dat, vytvoří si vysvětlení, které jim umožní cítit se jistě. Jinými slovy, dogma je psychologická berlička chrání člověka před chaosem neznáma. Věda se často prezentuje jako opak víry, ale i ona má své „svaté teorie“ teorie, které se dlouho nepřehodnocují. Velký třesk je dnes nejlepší známý model, ne nezpochybnitelná pravda.
Kdy lidé přestanou věřit na dogmata? Asi nikdy úplně. Ale mohou se naučit s nimi zacházet vědomě, tedy nebrat žádnou „pravdu“ jako definitivní, ale jako dočasnou verzi reality. V okamžiku, kdy člověk pochopí, že pravda není absolutní, ale kontextová, přestává být otrokem dogmatu a stává se pozorovatelem procesu poznání. To je možná ta skutečná evoluce vědomí, ne ve změně teorií, ale ve změně přístupu. Nevěřím, že vím. Jen pozoruji, co se právě teď zdá být pravdou.
