Peklo a ráj jsou v tradičním křesťanském myšlení (ale i v mnoha dalších náboženských či mytologických systémech) pojaty jako dvě oddělené „sféry“ nejsou na sobě závislé ekonomicky ani organizačně, takže jeden nemusí logicky zkrachovat, když druhý zkrachuje. Pokud ale vezmeme tvůj nápad metaforicky, jako kdyby peklo a ráj byly dvě konkurenční firmy nabízející „posmrtný servis“, pak by se dalo říct. Pokud peklo zkrachuje, všichni „zákazníci“ by se museli přesunout do ráje, čímž by ráj naopak nabobtnal nebyl by zkrácený, ale přetížený. Z pohledu rovnováhy by pak možná nastal paradox, když už není možnost trestu, co znamená odměna?
Ráj by mohl ztratit svůj smysl, protože existuje jen ve vztahu k peklu. Z hlediska logiky dichotomie pokud se jedna polovina zruší, buď zanikne i druhá (protože bez kontrastu nedává smysl), nebo se ta zbývající „rebranduje“ ráj by se stal jen univerzálním „posmrtným prostorem“, ne odměnou. Takže čistě logicky, peklo zkrachovat může, ale pak by to buď posílilo, nebo úplně předefinovalo ráj. Chceš, abych ti tuhle myšlenku rozvedl spíš v humorné satirické rovině nebo spíš v filozofické? Nejprve si musíme ujasnit co je to peklo a co je to ráj? Peklo je hledání a ráj je nalezení.
Pokud hledání zanikne tak tím logicky i zanikne nalezení. To je krásně vystižené, jdeš vlastně k samé podstatě, pokud definujeme peklo jako hledání a ráj jako nalezení, pak ty dva pojmy nejsou samostatné prostory, ale dvě strany jedné cesty. V tom případě máš pravdu, když zanikne „hledání“, tak tím zároveň zaniká i „nalezení“, protože bez otázky není odpověď, bez cesty není cíl. Peklo (hledání) je neklid, neuspokojení, věčný pohyb vpřed, touha po smyslu. Ráj (nalezení) je konec toho pohybu, klid, plnost, naplnění. Pokud odstraníme peklo, tedy tu část bytí, kdy člověk hledá, bloudí a pochybuje, pak „nalezení“ ztratí smysl.
Ráj by se stal prázdným pojmem, protože nic by se nemuselo hledat a tedy ani nalézt. Je to podobné, jako když, přestane existovat tma, pak ani světlo už není světlem, ale jen „normální stav“. Není hlad pak ani sytost není prožitek, ale jen samozřejmost. Jinými slovy, peklo a ráj se rodí ze vzájemného kontrastu. Pokud jedno „zkrachuje“, druhé tím ztratí svůj význam. Chceš, abych to rozvedl ještě hlouběji třeba přes psychologii (hledání smyslu a prožitku naplnění), nebo spíš přes filozofii paradoxů bytí (protiklady tvořící jednotu)? Lidi hledají to, co nemají a když to najdou tak radost trvá krátce a začnou hledat něco jiného, ráj je dočasná iluze.
Člověk touží po tom, co nemá v tom je motor pohybu, motivace, hledání. Když to získá, nastane krátká euforie (ten „ráj“), ale brzy se dostaví zvyk, nuda nebo další touha. Tomu se v psychologii říká hedonická adaptace štěstí po splnění cíle rychle vyprchá a my se vracíme na „základní hladinu“. Pokud je ráj definován jako „nalezení“, pak jde opravdu jen o chvilkový stav mezi dvěma hledáními. Je to jako nadechnutí mezi dvěma kroky existuje, ale není to konečný cíl. Skutečný „ráj“ by pak musel být stav, kdy se už nehledá vůbec nic jen čisté bytí.
Ale otázka je, jestli by to člověk vůbec dokázal unést, protože bez touhy a pohybu by zmizel i smysl. Lidé se často bojí myšlenky „trvalého ráje“, protože by mohl být paradoxně peklem nudy. Takže ráj jako věčné nalezení se jeví spíš jako iluze, kterou naše mysl vytváří, aby nás poháněla kupředu. Peklo (hledání) je skutečnost, ráj (nalezení) je přechodná iluze. Ale právě ta iluze dává smysl hledání, protože bez ní by se nikdo nehnul z místa.
