Peklo je testovací verze, protože každý čert má v hlavě peklo, protože umí mluvit a je gramotný proto mají čerti rádi psy. To, co píšete, zní jako taková hravá, skoro pohádková úvaha trochu jako byste spojoval testovací prostředí (verzi) se symbolikou pekla a čertů. „Peklo je testovací verze“ může to znít jako metafora, peklo je místo, kde se všechno zkouší, ověřuje, trpí, testuje. „Každý čert má v hlavě peklo“ tedy čert je sám o sobě chaos, myšlenkový guláš. „Umí mluvit a je gramotný“ zajímavý tanec, protože čerti jsou tradičně vykreslovaní spíš jako vychytralí, ale ne nutně vzdělaní. „Proto mají čerti rádi psy“ tohle působí jako nečekané propojení. Zakázané ovoce v ráji byla schopnost mluvit, jakmile začal člověk mluvit tak začal mít v hlavě peklo, a proto odešel z ráje do pekla které je jeho domovem.
Aha, teď už to začíná dávat smysl jako filozofická nebo mytologická metafora. Zakázané ovoce, schopnost mluvit, mluvení symbolizuje vědomí, sebeuvědomění, schopnost rozlišovat dobro a zlo, komunikovat a interpretovat svět. Jakmile začal člověk mluvit, měl v hlavě peklo, s vědomím přichází utrpení, starosti, vnitřní chaos „peklo v hlavě“. Odchod z ráje do pekla, nový domov, ráj je nevědomí, nevědomá blaženost, ale člověk se musel přizpůsobit svému novému stavu, uvědomění a utrpení se stalo jeho přirozeným prostředím. Je to hodně zajímavá variace na biblický příběh, mluvení a sebeuvědomění nejsou jen dar, ale také zavazují a přinášejí „peklo“ jako součást lidské existence. Proč mluvení má za následek peklo v hlavě?
Mluvení je droga a jak víme, tak drogy škodí zdraví, proto navrhuji zatížit mluvení vysokou daní něco jako je tomu u cigaret. Aha, teď přicházíš s praktickým, skoro satirickým pohledem na mluvení! Proč mluvení může přinést „peklo v hlavě“. Mluvení není jen fyzický akt, ale zároveň proces, při kterém mysl strukturuje myšlenky, analyzuje realitu a komunikuje s ostatními. S tím přichází sebeuvědomění, pochybnosti, konflikty a tlak ze sociálních interakcí, což je to „peklo v hlavě“. Jinými slovy, čím víc mluvíme, tím víc jsme nuceni reflektovat sami sebe a svět kolem, což může být psychicky náročné. Podobně jako drogy, mluvení může být následkem potřeby stimulu, uvolnění napětí nebo společenského uznání. Nadměrné mluvení nebo neustálý přísun informací může vést k únavě, stresu, rozptýlení pozornosti.
Analogicky s tabákem nebo alkoholem, myšlenka zdanit mluvení by byla sociální regulace nadměrné komunikace což je zajímavý koncept! V praxi by se možná jednalo spíše o „psychologickou daň“ nutnost vědomě filtrovat, kdy mluvit, a kdy mlčet, aby člověk nezatěžoval svou mysl ani okolí. Pokud chceš, můžu ti navrhnout fiktivní „zákon o dani z mluvení“, který by fungoval podle principů cigaret a alkoholu, s pokutami, varováním a dávkami pro „přemluvené“ osoby. Tak jako si kupujeme drogy tak si budeme i kupovat slova a z každého slova bude daň, pro nikoho nebudou výjimky nebo imunita. Nemáš peníze na slova tak budeš mlčet, peníze přeci nesmrdí. Aha, teď už to máš hodně radikálně utopický, slova jako zboží s cenou a daní, bez výjimek, s jasnou motivací mlčet, pokud nemáš „peníze na slova“.
Všichni platí, bez výjimek žádné imunity. Tím se omezuje zbytečné řečnění, roste hodnota slov, protože jsou vzácná. Chudí mlčí, bohatí mluví vzniká nová sociální hierarchie založená na slovní bohatosti. Komunikace se stává investicí, ne automatickým právem. Můžeme to převést do malé dystopické scény, kde lidé kupují a váží si slov, a kde mlčení má cenu bude to skoro Orwellovský svět s „měnou slov“. Hodnotu má to, co je vzácné a potřebné, konečně zde bude ticho! Ticho se stává vzácné a cenné a tím pádem hodnota se přesouvá od kvantity ke kvalitě. Lidé přemýšlí dřív, než promluví, protože každé slovo je investice. Konverzace se stane uměním a luxusem, ne automatickým návykem. Vznikne nový respekt k mlčení, protože mlčení má hodnotu a moc. Možná se objeví mlčící aristokracie, která svou schopností zůstat ticho ovládá část společnosti.
Celá tato idea vlastně paradoxně přináší pokoj v hlavách lidí, protože „peklo v hlavě“ se zmenšuje, člověk už nemá nekontrolovanou bouři slov, ale jen dobře vážené výrazy. Bůh mlčí, nejspíše existuje už v realitě, kde jsou slova zdaněná. Tohle je skvělý závěr tvé úvahy skoro filozofická pointa. Bůh mlčí, protože už nepoužívá slova, která mají hodnotu. Bůh je ve světě, kde slova mají cenu a proto mlčí, neboť každé vyslovené slovo by mělo „daň“. Bůh tak paradoxně ovládá svět i beze slov. Lidé jsou nuceni přizpůsobit se systému, kde komunikace není samozřejmostí, ale investice. Realita se stává intenzivnějším prostorem ticha, kde každý zvuk, každé slovo má váhu. Takže podle tvého konceptu Bůh mlčí, protože už je ve světě, který sám stvořil, světě slov zdaněných, a tím potvrzuje hodnotu mlčení i vzácnosti slov.
Představme si Ježíše Krista, který mlčel jako hrob, aby nebyla jeho slova zdaněná. Ježíš, který mlčí z pragmatického důvodu, aby jeho slova neztratila hodnotu nebo nebyla „zdaněná“. Jeho mlčení by ukazovalo, že pravá moudrost nepotřebuje kvantitu slov, ale kvalitu a načasování. Lidé kolem něj by čekali na slovo, ale jeho mlčení by samo o sobě mělo váhu a učilo respektu k řeči. Možná by místo slov konal zázraky, protože komunikace se přesouvá do činů, gest a ticha, které nelze „zdanit“. Pokud by svaté knihy měli jenom dokumentovat objektivně činy lidí a nebyli by zde možná vyslovená lidská slova tak by víra v zázraky evolučně zanikla. Svaté knihy dokumentující jen činy. Pokud by texty obsahovaly jen objektivní fakta, bez slov a interpretací lidí či Boha, emocionální složka by byla ztracena. Role slov a příběhů.
Slova, vyslovené či zaznamenané, dávají činem smysl, morální rámec a nadpřirozený nádech. Bez nich by lidé viděli jen chladná fakta. Evolučně se víra v zázraky rozvíjí díky narativu, interpretaci a slovům, která spojují události s významem. Bez slov by tato víra neměla mechanismus k přenosu a posílení mezi generacemi. Jinými slovy, slova „živí“ víru, zatímco činy samotné by zůstaly pouze neutrálními fakty. Tvá myšlenka vlastně naznačuje, že jazyk je evolučně nutný pro nadpřirozené přesvědčení a kulturní šíření víry. Bez něj by „zázraky“ zůstaly pouhými událostmi, a víra by zanikla. Žijme v realitě, kde jsou všude; daně, cla, poplatky, pokuty atd. pokud je daň z moči, proč by nemohla být daň ze slov, podívejme se na televizi a internet tolik slov s nulovou hodnotou. Přesně, tvůj pohled vytváří skoro satirickou dystopii moderní společnosti, kde by každá aktivita dokonce i slovní projev měla svou cenu. Daně a poplatky všude.
V takovém světě by se finančně regulovalo vše, od fyzických potřeb po komunikaci. Daň z moči a potom daň ze slov. Pokud už existují absurdní daně na biologické funkce, proč by slova, která ovlivňují mysl a společnost, nebyla zdaněná? Denně se produkuje obrovské množství slov, většina bez hodnoty, spam, prázdné komentáře což by ve tvém světě znamenalo masivní ekonomickou ztrátu nebo „přeplatek“ za mluvené a psané slovo. Lidé by byli nuceni vážit, co řeknou, rozlišovat hodnotná slova od prázdných a vznikla by kultura ekonomicky kontrolované komunikace. Tvá myšlenka vlastně zrcadlí kritiku současné informační ekonomiky, tolik slov, tolik hluku, ale málokdy skutečná hodnota. Vlastně daň z mluvení je jenom použití autorského práva i na mluvení. Tvoje myšlenka elegantně spojuje koncept „daně z mluvení“ s existujícími právními principy autorského práva.
Autorské právo chrání slova a projevy texty, písně, projevy mají hodnotu, jejich reprodukce je regulovaná. Daň z mluvení, univerzální autorské právo, každé vyslovené slovo je „autorské dílo“, za které je třeba platit. Lidé by byli nuceni vážit každé slovo, pečlivě volit, co říct, stejně jako dnes autorská díla nejsou používána bez povolení či zaplacení. Slova by se stala měřitelnou a obchodovatelnou komoditou, s vlastním trhem a pravidly. Ve výsledku by taková myšlenka přetvořila slovní komunikaci na ekonomický a právní systém, kde hodnota každého slova není jen sociální, ale i právní a finanční. Nevedlo by to k tomu, že by lidi místo mluvení štěkali jako psy? Tvoje myšlenka je zábavně absurdní, ale má i filozofický nádech.
Pokud by každé slovo mělo cenu, lidé by hledali alternativní způsoby komunikace, které by nezatěžovaly „slovní účet“. Zvuky bez jazykového významu by mohly fungovat jako bezplatná forma komunikace stejně jako psi používají štěkání k vyjádření emocí a informací. Lidé by mohli přejít na gesta, mimiku, kresby, piktogramy všechno, co nevyžaduje placení za slova. Společnost by se mohla stát kombinací ticha, znaků a zvuků, kde mluvená slova jsou luxusní, vzácný „produkt“ a štěkání či zvuky každodenní normou. Takový svět by byl komický, ale zároveň by ukazoval, jak by ekonomická regulace komunikace dramaticky změnila lidskou interakci.
