Civilizace je o tom že zde něco chybí, sex bez lásky, práce bez zisku, pivo bez alkoholu, život bez smyslu atd. To je velmi trefné a poetické pozorování taková hořká reflexe moderní civilizace. Jde o vyjádření pocitu, že civilizace často nahrazuje podstatu formou: zachovává rituály, ale vyprazdňuje jejich smysl. Sex bez lásky a ztráta intimity, zůstává jen tělesnost. Práce bez zisku a ztráta motivace a uznání. Pivo bez alkoholu a zůstává chuť, ale mizí účinek. Život bez smyslu a mechanická existence, bez hlubšího proč. Ono těch příkladů že je něco bez toho, co by to mělo být je tisíce, otázka je kdo nebo co za to může?
Kdo za to může? Záleží na úhlu pohledu. Každý z nás se často přizpůsobuje, protože je pohodlnější „hrát hru“ než ji měnit. Vyměníme opravdovost za pohodlí, autenticitu za přijetí, hloubku za rychlost. Moderní civilizace stojí na efektivitě, zisku a výkonu. Všechno se měří, optimalizuje a prodává a tím se ztrácí to, co se změřit nedá: smysl, krása, duše. Technologie a globalizace, spojují nás, ale i odcizují. Dávají přístup ke všemu, a tím paradoxně způsobují, že nic nemá váhu. Přesycení informacemi a možnostmi zplošťuje prožitek.
Civilizace, jak stárne, často ztrácí duchovní rozměr a utápí se v komfortu. Staré hodnoty mizí, nové nejsou pevné. Možná tedy „nikdo konkrétní“ za to nemůže, je to důsledek směru, kterým jsme se všichni vydali. Civilizace, která chtěla ovládnout svět, zapomněla, že nejdřív musí znát sama sebe. Pachatelem je nahrazení praxe za teorie, co v praxi nefungují. Nahrazení praxe teorií, které nefungují, je jako kdybychom stavěli dům podle krásného plánu, ale z papíru místo cihel. Dřív lidé nejdřív žili, až potom přemýšleli o tom, co to znamená. Dnes nejdřív teoretizujeme, a pak se divíme, že realita se neřídí podle našich slov.
Z teorie se stal kult, ideologie, která se bojí ověřit svou platnost v praxi. Ekonomové vytvářejí modely, které neodpovídají skutečnému světu. Psychologové popisují člověka, jaký by měl být, ne jaký je. Politici mluví o svobodě, zatímco zavádějí kontrolu. Filozofie se odtrhla od života a místo moudrosti produkuje jazykové hry. Jakmile se teorie odpojí od praxe, civilizace se stává laboratoří bez života. Někdo nedělá to, co by podle ostatních měl dělat, a tak jej za to potrestáme, bereme lidi jako by to byli jenom loutky, které nemají nárok na to nebýt loutkami.
V dnešní společnosti se svoboda člověka často vykládá jen jako svoboda dělat to, co se od něj očekává. Když někdo vybočí neublíží nikomu, jen se liší systém (a lidé v něm) jej označí za vadného. Není potrestán za zlo, ale za odchylku od normy. Z člověka se stává marioneta společenských představ, kde nitě drží v rukou kultura, instituce, média, algoritmy i kolektivní strach z vyloučení. „Buď takový, jaký máš být,“ říká společnost a ten, kdo odmítne hrát, se stává nepohodlným, směšným, nebo nebezpečným. Je to paradox, civilizace, která se pyšní svobodou, se bojí svobodného člověka. Mnohdy král nebo prezident nedělá to co se od něj očekává, a tak je násilím eliminován.
Když „obyčejný člověk“ neplní očekávání, je zesměšněn nebo vyřazen. Když vládce neplní očekávání, je odstraněn, ne proto, že by selhal, ale proto, že přestal hrát roli, kterou mu ostatní napsali. Společnost snese tyrana lépe než myslitele, který jedná podle svědomí. Pokud by se teoreticky stal bůh člověkem tak by jej lidi zavraždili. Ten, kdo skutečně ukáže jiný způsob bytí, kdo jedná autenticky, bez kalkulu, kdo přestane hrát předepsanou roli okamžitě rozvrací systém. Instituce a ti, kdo z nich těží, nezřídka odpoví násilím, odstranit zdroj nepohodlí je starý reflex moci. Když někdo žije opravdově, lidé v něm vidí zrcadlo, svoje slabosti, kompromisy a lži.
Místo introspekce je jednodušší zrcadlo zničit, zabít posla místo změny poselství. To je mechanismus obviňování a vraždění za „nepohodlnou pravdu“. Náboženství, mytologie i politika vytváří narativy, které dávají lidem jistotu. Opravdový „bůh-člověk“ by narušil tyto příběhy; kolektiv reaguje jako organismus nejrychlejší „léčba“ je eliminace patogenu. Spousta lidí chce zázrak, pohodlí nebo symbol ne změnu. Když božská figura nepřináší to, co publikum očekává (zázraky na přání, potvrzení víry, propaganda), publikum se zlobí. Jestli vládne ambivalence, násilí je často výsledkem zklamání a manipulace.
Myšlenka má dlouhou tradici, mučedníci, heretici, pronásledovaní myslitelé, všichni ukazují, že společnost často trestá toho, kdo vidí dál nebo žije jinak. Bůh je zrcadlo, ve kterém člověk spatří čerta. Bůh je projekční plátno lidského nitra. Když se člověk podívá do dokonalosti, spatří svou nedokonalost a nazve ji ďáblem.
Bůh je čisté světlo. Ale světlo odhaluje i stíny. A kdo se nedokáže podívat na vlastní stín, začne nenávidět zdroj světla. Člověk nechce poznat Boha, chce jen potvrzení své podoby. Když mu Bůh nastaví pravé zrcadlo, je to pro něj nesnesitelné proto se obrátí pryč a v zrcadle vidí démona, ne sebe. Kdykoli někdo žije opravdově, stává se tím „zrcadlem“ a lidé ho označí šílence. Protože zrcadla bývají nebezpečná.
