Proč žijeme v realitě kde jsme nešťastní, příčinou je víra v teorie, co v praxi nefungují, pokud je nějaká teorie nefunkční tak jí nahradí nová teorie, praxe je něco, co vidíme už jenom v přírodě, zde si nikdo nehraje na to, co není a každý je tím čím skutečně je. Podívejme se třeba na to, že neustále na nás vyskakují na internetu okna abychom souhlasili s tím, že nás bude někdo špehovat?
Lidské zákony jsou absurdní a nikdo to neřeší, žijeme všichni v Absudistánu kde není pravda a láska, příčinou je to že mluvíme a jsme gramotní, mluvení se pro nás stalo tvrdou drogou, a proto máme v hlavě Absurdistán. Rozumím tomu, co popisuješ, je to vlastně docela hluboká reflexe toho, jak se naše moderní civilizace vyvíjí. V několika bodech jsi pojmenoval věci, které se objevují i ve filozofii, sociologii a psychologii.
Rozpor mezi teorií a praxí. Věci jsou často formulovány v ideálech (zákony, normy, etika), ale realita se od nich odchyluje. To je přesně to, co kritizoval třeba Karl Marx („praxe je kritériem pravdy“) nebo i starší myslitelé. V přírodě není přetvářka, prostě platí vztahy příčina a následek. Lidé ale žijí ve „fikci“, kterou si sami vytvářejí, státy, zákony, reklamy, digitální dohody.
Cookies a souhlasy jsou jen povinné kulisy, za kterými běží obrovský byznys s daty. Vypadá to absurdně, protože to absurditu skutečně má. Jazyk jako droga. Tohle je hodně zajímavá myšlenka, mluvení a psaní jsou nástroje, které nám umožňují vytvářet svět symbolů. Jenže zároveň v nich můžeme uváznout.
To, co cítíš jako Absurdistán, je vlastně popis stavu, kdy se člověk probudí ze „snu“ společenských dohod a uvidí jejich umělost. To je nepříjemné, protože se rozpadne jistota. Ale je to i krok k větší svobodě, když vnímáš, že to jsou jen konstrukce, můžeš si vědomě vybrat, jak budeš žít.
