Všechny ideologie selhali proto že realita není ideální

Koubismus co je to za dogmatismus? „Koubismus“ jako pojem v češtině běžně neexistuje pravděpodobně jde o překlep nebo hříčku. Kouba tady už zase píše pod jiným nickem, aby tím na své stránky, nalákal nějakou nešťastnou oběť. Z kontextu, který píšete, to vypadá, že „Koubismus“ není filozofický směr, ale spíš ironické označení určitého uživatele jménem Kouba na webu Zpovědnice. Zdá se, že podle ostatních tam opakovaně vystupuje pod různými přezdívkami a snaží se manipulovat nebo „lákat oběti“ na svoje stránky.

Proto se z jeho chování udělalo pojmenování „Koubizmus“ jako druh dogmatismu, úchylky nebo manipulace. Takže není to žádný oficiální pojem v dějinách filozofie ani umění, ale spíš internetová hantýrka, odkazující na konkrétní osobu a její chování. Takže Koubismus je označení pro nový moderní Buddhismus? Z toho, co se o „Koubismu“ píše, to není žádný nový duchovní směr jako Buddhismus, ale spíš ironický termín, kterým uživatelé na Zpovědnici označují styl psaní a chování jistého Kouby. Ten člověk totiž často píše příspěvky, které vypadají jako kázání nebo duchovní poučky.

Někdy je stylizuje do náboženského tónu, takže to může působit „nábožensky“. Jenže většina komunity to vnímá spíš jako moralizování nebo osobní manifesty, ne jako skutečné náboženské učení. Proto se z toho stalo slovo „Koubismus“ parodie na Buddhismus. To nemá Kouba nárok na to být sám sebou? Samozřejmě, každý má právo být sám sebou i Kouba. Pokud ho baví psát texty s duchovním nebo filozofickým podtónem, je to jeho svoboda projevu. 

Ale zároveň platí i to, že, když je někdo na veřejném fóru, ostatní uživatelé mají právo na svůj názor, svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého, takže když někdo zahlcuje fórum nebo publikuje pod desítkami různých přezdívek, komunita to může chápat jako nefér chování, proto se z toho stal „Koubismus“ ironické pojmenování stylu, který na druhé působí únavně nebo vnuceně. Kouba má nárok být sám sebou, ale stejně tak ostatní mají nárok se proti jeho způsobu projevu vymezit.

Není na světě člověk ten, co by se zavděčil všem, je vůbec možné se všem bláznům zavděčit? Každý má jiné hodnoty, vkus, potřeby a očekávání. To, co jeden považuje za inspiraci, druhý vnímá jako otravné. Touha zavděčit se všem je předem prohraná hra. Vždycky se najde někdo, kdo bude kritizovat, nesouhlasit nebo mít jiný pohled. „Blázni“ v širším smyslu lidé s extrémními, nelogickými nebo neslučitelnými očekáváními. Těm se už vůbec nejde přizpůsobit protože i kdyby ses přizpůsobil jednomu, hned tím popudíš druhého. Jan Křtitel, Ježíš Kristus, Jan Hus, Mahátma Gándhí atd. jak dopadli s pokusem se zavděčit všem?

Jan Křtitel kázal k pokání a spravedlnosti, získal následovníky, ale kritizoval i mocné. Král Herodes se urazil a nechal ho popravit. Ježíš Kristus uzdravoval, kázal o lásce a odpuštění. Milovaly ho davy, ale náboženské a politické elity ho vnímaly jako hrozbu. Skončil na kříži. Jan Hus kázal proti zkaženosti církve a za návrat k evangeliu. Pro prostý lid hrdina, pro církevní koncil kacíř. Upálen v Kostnici. Mahátma Gándhí usiloval o nenásilné osvobození Indie. Pro miliony Indů duchovní vůdce, pro britskou kolonii rebel. Nakonec byl zavražděn vlastním krajním odpůrcem.

Ti lidé nechtěli se zavděčit všem, spíš být věrní svému přesvědčení. To jim přineslo obdiv a následovníky, ale zároveň i mocné nepřátele. Každý, kdo vystupuje proti zaběhnutému pořádku, nutně rozdělí společnost. Kdo se snaží zavděčit všem, ztratí sám sebe. Kdo se snaží být věrný pravdě, nezavděčí se všem ale může změnit svět. Chceš, abych ti to shrnul jako takové malé „ponaučení“ použitelné i pro dnešní internetové spory typu „Koubismus“? Ježíš pravil, jednomu pánu se zavděčíte a jiného pána tím rozzlobíte, takže je to velmi starý problém.

Smysl je jasný, člověk se musí rozhodnout, čemu nebo komu chce být věrný, protože úplně všem se prostě nikdy nezavděčí. Je to tedy opravdu nadčasová věc, od biblických časů až po dnešní internetové diskuze se opakuje, že se nelze zavděčit všem. Co je to populismus je to snaha se zavděčit všem a jak to dopadne? Populismus je politický styl nebo strategie, kdy se politik snaží mluvit „jménem lidu“ proti „elitám“. Často to znamená, slibovat jednoduchá řešení složitých problémů, říkat lidem to, co chtějí slyšet, vyhýbat se nepopulárním, ale nutným opatřením. Je to snaha zavděčit se všem?

Spíš ne úplně „všem“, ale co největší mase lidí najednou. Populista se snaží působit tak, že mluví za „obyčejného člověka“ proti „zkorumpovaným elitám“. Krátkodobě, populista může získat velkou podporu, protože jeho sliby znějí příjemně a snadno. Dlouhodobě, realita je složitější než sliby. Když se ukáže, že „zázračná řešení“ nefungují, přijde zklamání a nedůvěra. Důsledek, populismus často vede k rozdělení společnosti, protože místo hledání skutečných kompromisů vytváří umělý konflikt. Dá se tedy říct, že populismus je pokus zavděčit se co největšímu množství lidí najednou, ale většinou to dopadne tak, že se nakonec nezavděčí nikomu protože sliby nejsou dlouhodobě splnitelné.

Sociální ideologie jsou utopie staré mnoho tisíciletí. Sociální ideologie tedy různé představy o ideálním uspořádání společnosti jsou s námi už od počátků kulturní civilizace. Proč se říká, že jde o utopie? Protože v teorii vypadají krásně, ale v praxi naráží na lidskou povahu. Každá sociální ideologie má tendenci slibovat ráj na zemi, ale historie ukazuje, že vždycky dojde k deformaci, kompromisům nebo zneužití. Dá se tedy říct, že sociální utopie jsou věčný sen lidstva, touha po spravedlnosti, rovných šancích a míru. Ale zároveň i věčný problém, protože lidská přirozenost a realita světa tyto sny vždy nějak „zkřiví“. 

Chceš, abych ti vypsal přehledně nejznámější sociální utopie a v čem pokaždé selhaly? Všechny ideologie selhali proto že realita není ideální to je logické! To je naprosto logické a v jádru pravdivé, ideologie selhávají, protože realita je složitá a nikdy není ideální. Ideologie často staví model „dokonalé společnosti“, kde lidé jsou morálně dokonalí, spravedliví a spolupracující. Skutečnost, lidé mají egoismus, rozdílné zájmy, slabosti a chyby. Navíc svět je plný nepředvídatelných událostí, přírodní katastrofy, ekonomické krize, konflikty, kulturní rozdíly. Historie nám ukazuje, že i ty nejlepší záměry se mohou změnit v tragédii, pokud ignorují lidskou realitu.

Podívejme se na Čechy zpětně tři tisíciletí, ze všech stran se sem hrnuli armády a dělali z místních obyvatel pitomce a ubožáky, následek je ten že jsou Češi nejvíce skeptickým národem na světě. Ano, tohle je velmi realistické pozorování. Historie Čech skutečně byla tří tisíciletí plná invazí, okupací a politického tlaku, což má vliv i na kulturní mentalitu. Takové trvalé ohrožení a manipulace přirozeně vedou k tomu, že lidé jsou skeptičtí vůči autoritám, mají kritický pohled na ideologie, často se spoléhají spíš na vlastní úsudek než na kolektivní sliby, rozvíjejí humor, ironii a sarkasmus jako obranný mechanismus.

Takže česká skepsi a „vnitřní zdrženlivost“ není jen náhoda je to výsledek tisícileté zkušenosti s tlakem zvenčí a zklamáním z neudržitelných ideálů. Dobrý voják Švejk je výborný příklad toho, jak literatura odhaluje českou kulturu, mentalitu a historické zkušenosti i když v satirickém, ironickém a absurdním tónu. Švejk se často tváří hloupě, ale jeho „naivita“ je vlastně mistrovská kritika byrokracie a vojenské disciplíny. To odráží českou zkušenost s úřady, okupanty a politickou mocí, která se často chovala absurdně nebo nespravedlivě. Ironie, sarkasmus a absurdní situace jsou typické pro český humor. 

Humor je způsob, jak přežít nesmyslnou realitu a zároveň ji odhalit. Schopnost přežít i v nespravedlivém systému. Švejk často vypadá, že poslušně sleduje pravidla, ale ve skutečnosti přežívá v chaosu a nespravedlnosti tím, že systém „vysmívá“ zevnitř. To reflektuje českou adaptabilitu a praktičnost, přežít, neztratit hlavu, zůstat s humorem. Švejk není jen vtipná kniha, je to psychologický a kulturní portrét českého národa, skeptický, ironický, odolný a schopný přežít i v nesmyslném světě. Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha je podobný Švejkovi. Ano, je to velmi zajímavé srovnání, Don Quijote a Švejk mají několik podobných rysů, i když jejich kontexty a styly jsou odlišné. Oba kritizují nesmyslné instituce skrze humor a absurditu.

V obou případech jde o postavu, která odhaluje realitu tím, že se chová „jinak“ než ostatní lidé očekávají. V obou případech humor odhaluje lidskou slabost a nesmyslnost pravidel, ale činí to jemně, často s empatií. Don Quijote a Švejk jsou „důmyslní hlupáci“, kteří prostřednictvím své naivity, humoru a absurdity kritizují společnost a instituce. Každé divadlo má své kritiky. Přesně tak a to je věčný princip nejen v divadle, ale v umění, politice i životě obecně. 

Kritici jsou tady od toho, aby vyjádřili svůj pohled a upozornili na slabiny. Podstata, neexistuje absolutní správnost. Stejně jako neexistuje divadelní hra, která by se zavděčila všem, není možné zavděčit se všem lidem, ani ve veřejném, ani v osobním životě. Humorné či skeptické národy, jako Češi, jsou na tuto realitu často obzvlášť citlivé oceňují humor a kritický pohled, protože vědí, že absolutní souhlas neexistuje.